V úvodní části cyklu Nejděsivější místa světa nás mladý kanadsko-australský autor Jeremy Bates zavedl do japonského Lesa sebevrahů, kde rozehrál jednoduchou, leč docela zábavnou hru plnou strachu, akce a oběšenců. Ve druhém pokračování série se minimálně geograficky dostáváme na mnohem bližší destinaci, totiž do Paříže, konkrétně do slavných pařížských katakomb. Ty jsou největší kostnicí na světě, neboť v sobě ukrývají ostatky asi šesti milionů lidí. Chodby se navíc rozkládají pod celým městem a udává se, že jsou bezmála 200 kilometrů dlouhé. Veřejně přístupná je ovšem jen nepatrná část, což však neznamená, že by se lidé do nepřístupných míst nevydávali, ba naopak: právě uzavřené chodby jsou pro milovníky adrenalinu a dobrodružství největším lákadlem. To je koneckonců podstatným motivem Batesovy knihy. Ještě než se k ní dostaneme, dodejme jednu zajímavou paralelu s Aokigaharou (lesem sebevrahů). Podobně jako ona se i pařížské katakomby staly relativně nedávno námětem filmařů, i když jedním dechem je třeba přiznat, že infernálně temné Pod zemí (As Above, So Below, 2014) je na rozdíl hollywoodského béčka Les sebevrahů, které se odehrává v přízračném japonském hvozdu, neobyčejně zdařilým zástupcem hororového žánru.

Děj knihy je v podstatě jednoduchý. Čtveřice mladých lidí – Will (Američan a toho času autor cestovních průvodců), Danièle (krásná, inteligentní Francouzka a milovnice katakomb), Rob (Kanaďan žijící ve Francii a horká hlava) a Pascal (Francouz a široko daleko nejlepší znalec pařížského podzemí) – se vydává do katakomb, nicméně jejich hlavním cílem není prachobyčejná vycházka do zakázaných míst. V jedné velmi málo prozkoumané části podzemí totiž Pascal před několika dny našel kameru, v níž objevil hrůzné záběry ženy prchající před jakousi nezobrazenou hrozbou. Čtveřice se proto rozhodne vypátrat, co se s majitelkou kamery ve skutečnosti stalo. Celý plán však od samého počátku trochu skřípe. Jedním důvodem je rodící se vztah Willa a Danièle, do níž je zamilovaný i introvertní Pascal, To však není zdaleka jediná potíž. Katakomby totiž překypují nebezpečím, ať už jde o nenávist katafilů (jak si průzkumníci katakomb říkají) vůči lehkovážným turistům, pomatence v nacistických uniformách, nebo zcela přirozené hrozby, jako jsou nízké stropy, úzké průlezy nebo zaplavené chodby. Kvartetu hlavních hrdinů se i přesto podaří dojít až na místo, kde kamera prve ležela, záhy ale poznávají, že hluboko pod pařížskými ulicemi číhá něco skutečně děsivého.

Samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Některým čtenářům to může připadat děsivé, jiným směšné, většině asi nepravděpodobné, nelze ovšem říct, že by to bylo nezajímavé. Problém však tkví ve skutečnosti, že pointa (opravdu velmi) nápadně připomíná rozuzlení Lesa sebevrahů a dojem, že obě knihy vlastně vyprávějí skoro totéž, jen v jiných kulisách, podtrhuje i charakterová podobnost hlavního hrdiny Katakomb s titulní postavou předešlého svazku, a to do té míry, že pokud by autor na začátku prohlásil, že se jedná o stejného člověka, nebyl by žádný důvod o tom na základě jeho vzhledu, chování či uvažování pochybovat. I tentokrát navíc hlavního hrdinu provází temný stín minulosti – podíl na tragické nehodě, při níž zemřela jeho sestra a několik dalších lidí. Autor tento motiv opět rozvíjí zejména flashbacky či živými sny, kterých je však oproti předchozí knize mnohem méně. Může to být plus, protože právě přehršel návratů do minulosti v Lese sebevrahů někteří kritizovali. Na druhou stranu, jejich smysl spočíval v tom, že alespoň trochu dotvářely charaktery hlavních aktérů, což zde do jisté míry chybí, a postavy proto působí poněkud plochým, popřípadě kýčovitým dojmem (například Rob – navenek tvrďák, uvnitř milující otec). Kýče by se dalo najít víc, nicméně to už by částečně vyzrazovalo rozuzlení příběhu.

Další aspekt, který na Katakombách „zaujme“, je poměrně značné množství vulgarity, ať už v podobě hrubších výrazů (které se zpočátku jeví docela nenuceně, ale postupně začne být jejich četnost spíš rušivá), nebo co se týče nepokrytého popisu soulože, který jako by vypadl ze stránek pokleslého časopisu. Trochu zklamáním byl i již výše zmíněný závěr, jenž působí lehce prokombinovaným dojmem, a příběh jako by v posledních okamžicích ztrácel dech. Vyvolává pocit, že Bates přechod k finále drobet uspěchal (chybí lepší gradace) a pak jako kdyby chvilkami nevěděl, co s tím.

Nicméně zavržení si Katakomby nezaslouží. Potěší, že příběh tentokrát nesledujeme výhradně ich-formou z pohledu hlavního hrdiny a většinu zásadních scén pozorujeme střídavě i er-formou z perspektivy zbylých postav. Text je neuvěřitelně čtivý (nepochybně i zásluhou dobrého překladu), což je u podobného typu literatury jeden z klíčových aspektů. Pobaví také různé žerty, dialogy či monology hlavních postav, například následující, pronesený v jinak docela kritické situaci: „Tohle byl skutečný život a já neměl v záloze žádného deus ex machina, který by mě za prdel vytáhl z týhle kaše.“ Stejně jako v předchozí knize Bates ukázal, že i když není přeborníkem v navozování atmosféry a spíše těží z přirozené děsivosti lokací, do nichž své texty zasazuje, naturalistické popisy se mu daří. Jen škoda, že jich tentokrát nebylo víc.

Celkově lze říct, že komu se líbila autorova prvotina, ten nejspíš nebude zklamaný ani tentokrát, a naopak koho Les sebevrahů nezaujal, ten by s Katakombami jen ztrácel čas. A pokud se čtenář nachází někde uprostřed, lze jen doporučit, aby s nejnovějším svazkem Nejděsivějších míst příliš nespěchal a počkal, dokud dojmy z toho předešlého nevyblednou.