Raymond Merrill Smullyan (1919–2017) byl významný americký matematik, logik, filozof, pianista a v neposlední řadě autor několika desítek odborných i populárních knih. Jednoznačně nejznámějšími jsou ty věnované logickým hádankám, jejichž prostřednictvím se snažil čtenářům zábavnou formou přiblížit různé logické a matematické problémy. Mnoho svazků této kategorie vyšlo i v českém překladu, některé dokonce vícekrát – viz Smullyanova první a asi nejznámější kniha Jak se jmenuje tahle knížka? (What Is the Name of This Book?, 1978; česky: Mladá fronta, 1986 a Portál, 2015). Populární jsou však i další svazky, například Šachové záhady Sherlocka Holmese (Chess Mysteries of Sherlock Holmes, 1979; Mladá fronta, 2005) či Satan, Cantor a nekonečno (Satan, Cantor and Infinity, 1992; Mladá fronta, 2008). Naposledy se českého překladu dočkala jedna z jeho starších logických taškařic Dáma s tygříkem a další logické hrátky (The Lady or the Tiger?, 1982), která vyšla pouhý týden poté, co se Smullyan v úctyhodném věku 97 let odebral na věčnost.

Na stopě s inspektorem Craigem
Knížka se dělí do čtyř tematicky oddělených, ač notně provázaných částí. Než se do nich však autor pustí, dává k dobru několik novějších i starších hádanek, jejichž cílem je naladit čtenáře na tu správnou vlnu. První část nese stejný název jako samotná kniha a odkazuje na povídku Dáma, nebo tygr? amerického spisovatele Franka R. Stocktona, jejíž český překlad je dostupný ve vydařené povídkové antologii Komu se to dostane do rukou aneb Podivuhodné příběhy z Ameriky 19. století (Odeon, 1992, sestavila Eva Slámová). Pointou příběhu je, že králův vězeň si musí vybrat mezi dvěma dveřmi, přičemž za jedněmi se skrývá krásná dáma, za druhými krvelačný tygr. Smullyan připravil podobnou situaci, ale vězňův život tentokrát nezávisí na štěstí, nýbrž na schopnosti logické úvahy, protože pokud vyřeší králem zadaný hlavolam správně, pozná, co se za kterými dveřmi skrývá, a může si rovnou zvolit ty, za nimiž je dáma (nebo tygr, pokud o dámy nestojí). Na řadu přichází jeden vězeň za druhým, leč hádanky jsou den ode dne spletitější. Čtenáře je pozvolna připravován na řešení stále těžších úkolů, při nichž využívá to, co se v předchozích kolech naučil.

V podobném duchu jako případ dámy a tygra se nesou i následující kapitolky, v nichž se pouze změní prostředí, aby hlavolamy nebyly příliš jednotvárné. V jedné se například dostaneme se slavným inspektorem Craigem ze Scotland Yardu, který nás provází po velkou část knihy, do sanatoria doktora Téra a profesora Péra (odkazuje na povídku E. A. Poea Metoda doktora Téra a profesora Péra) nebo do Transylvánie, kde musí inspektor na základě několika předpokladů a kusých informací odhalit, kdo je a kdo není upír. Jestliže čtenář projde úspěšně první částí, je jisté, že trochou toho logického uvažování už nasákl a může směle postoupit k části druhé, v níž se podívá například na ostrov, kde se všichni dorozumívají pouze otázkami, a seznámí se s konceptem metahádanek, tedy „hádanek o hádankách“. V následující části se na scénu vrací inspektor Craig, který zabloudí do Monte Carla, kde dostane za úkol rozluštit kód zabouchnutého trezoru. Zprvu se to jeví jako úkol téměř neřešitelný, ale s trochou štěstí a po intermezzu se stroji, které kapku podivným, avšak po logické stránce nezpochybnitelným způsobem zpracovávají zadaná čísla, se mu to nakonec podaří.

Myšlení zas tak nebolí
Pokud čtenář došel až sem (a úlohy skutečně luštil a nedíval se jen do řešení, které je uvedené na konci každé kapitoly), je už nepochybně plně vybaven na kapitolu poslední. V té se už sice nevyskytuje tolik hlavolamů jako v předchozích pasážích, zato se dostávají až na samou dřeň základů logiky a nepřekvapí, že se na scéně objevuje také autorův oblíbený Kurt Gödel, jeden z nejvýznamnějších logiků všech dob. S ním se podíváme například na problémy: co je to matematický důkaz, dokazatelnost či pravdivost výroku. Na sám závěr si Smullyan ještě posvítí na otázku, jež už potrápila leckterého matematika, totiž jestli je možné vytvořit stroj, který by vyřešil všechny matematické problémy. Inu, v tomto bodě je autor skeptický a po poctivém rozboru svého názoru cituje matematika Paula Rosenblooma: „… člověk nikdy nebude schopen potlačit nutnost používat svůj vlastní intelekt, bez ohledu na to jak chytře na to půjde.“

Jak vlastně posuzovat knihu plnou logických hádanek? Jistě bychom mohli zvolit několik předpokladů, z nichž by se dalo relevantní hodnocení jednoduše vyvodit, nicméně tak daleko zacházet nebudeme. Důležité je, že knize se opravdu daří navodit pocit, že logické uvažování nemusí zase tolik bolet. Stačí jen provětrat dávno nepoužívané mozkové závity a trochu si na daný typ přemýšlení navyknout, s čímž se nám Smullyan snaží od prvních stránek a hlavolamů maximálně pomáhat. Jednotlivé úlohy jsou totiž poskládané či provázané natolik dobře, že stačí pomalu načerpávat jednotlivá pravidla či triky a následující otázky s jejich pomocí následně úspěšně řešit. A pokud se to nedaří, není to samozřejmě žádná tragédie (upřímně bych obdivoval každého, kdo by je skutečně všechny rozlousknul), protože na konci každé kapitoly je podrobně rozepsaná jejich řešení, takže čtenář může postup vedoucí ke kýženému výsledku sledovat krok za krokem a důkladně se nachystat na další kapitoly. Příjemné je, že Smullyan hlavolamy zasazuje do poutavého prostředí a čtenář často nemá ani pocit, jak blízko je matematice, kterou třeba za jiných okolností považuje za dílo satanovo. Předností knihy je, že pětatřicet let uplynulých od prvního vydání jí na kvalitě nijak neubralo a vzhledem k námětu je jisté, že ani těch dalších pětatřicet jí nic neubere. Evidentně se nejedná o klasickou knížku vhodnou k soustavnému/nepřetržitému čtení. Dáma s tygříkem bude spíš šibalsky čekat na poličce a jednou za čas, když bude chuť, pomůže pořádně pročistit hlavu.