Pozoruhodně nevábný strom, který se postupně stal symbolem odolnosti, dlouhověkosti, nenáročnosti a moudrosti. A jak prostá a nenápadná je jeho existence, tak silné a široce rozprostřené jsou jeho kořeny v půdě naší kultury. Takto definuje švýcarský básník, esejista, prozaik, romanopisec a překladatel Ralph Dutli (nar. 1954), co pro něj představuje protagonista jeho knihy Milá olivo: Malé dějiny jedné kultury (Liebe Olive: Eine kleine Kulturgeschichte, 2009).

Do útlého svazku autor vměstnal až překvapivě bohatou směs postřehů z kulturních dějin jedné z nejstarších a nejkomplexněji využívaných rostlin lidské civilizace – od antické mytologie k soudobým technikám zpracovávání či „švindlování“ při výrobě oleje. Podle Dutliho jde o rostlinu mnohostranně, či dokonce všestranně využitelnou. Co se týká její fyzické existence, dostane se nám vysvětlení, že černé olivy jsou zralá fáze oliv zelených a že olivovník je „strom středu“, který nesnáší velká vedra stejně jako tuhé mrazy, což je ovšem diskutabilní tvrzení, protože středomořské teploty, pro olivy optimální, jsou pro mnohého Středoevropana již extrémní. Chloupky na listech přitom odpařující se vodu přivádějí zpět, což je podle autora důkaz moudré šetrnosti.

Víc než slaná voda

Ralf Dutli začíná u mytického sporu bohyně Athény s Poseidonem. V sázce byla nadvláda nad městem Athény a rozsáhlým přilehlým územím zvaným Attika. Zeus rozhodl, že připadne tomu, kdo dá zde žijícím lidem větší dar. Poseidon mohl poskytnout jen pramen vody, navíc slané, zato Athéna lidem věnovala první olivu, čímž vyhrála. V Athénách pak bylo olivové dřevo považováno za posvátné, takže spalováno smělo být jen na oltářích k poctě bohů. Také v Homérově Odysseji hraje oliva nikoli nedůležitou roli: Odysseus vlastnoručně zhotovil lůžko z kmene olivy vrostlé do podlahy, a když jej při jeho návratu Penelopa zkouší a dává pokyn, aby lůžko vynesli ven, Odysseus dobře ví, že je to bláhový příkaz (čímž prokazuje svou identitu právoplatného pána a manžela). Tím pádem se oliva stala garantem manželské věrnosti, a podle autorovy snad poněkud přepjaté dedukce dokonce „prarostlinou, z níž vyrostla demokracie“.

Olivový olej se mnohokrát objevuje také v bibli a kultovní význam si uchoval i v křesťanských rituálech. Svatý Cyril Alexandrijský (376–444), významných církevní otec, dokonce nově pokřtěným hlásal, že budou poděleni ovocem plodného olivovníku, jímž je Ježíš Kristus.

Nevysvětlitelně lidské

Autor dále sleduje úlohu oliv a olivového oleje v dílech malířů, kteří se opakovaně pokoušeli zachytit „chvějivý třpyt vytvářený kontrastem tmavě kožovitého povrchu a stříbřitého pableskování spodní strany listů“. Olivovník stopuje i v nejrůznějších literárních dílech. Přiznává, že nekonečný katalog olivových listů v básnické podobě by byl poněkud nudný, proto vybírá jen reprezentativní příklady, především Vergilia a Joachima du Bellay (1522–1560), autora sbírky sonetů Oliva (1550). Z českých textů nezmiňuje žádný, i když by se i v našem písemnictví některé našly. („A láska jako oliva/ Nahořkle chuť ztrácí/ A nikdo už se nedívá/ Kam letěj černý ptáci.“)

Ralph Dutli se sympatiemi cituje slova řeckého nobelisty Jorgose Seferise (1900–1971), který o olivovníku s úctou i něhou napsal, že má „vrásčitou kůži našich otců“. V návaznosti na to sám konstatuje, že letité olivové stromy v sobě mají cosi nevysvětlitelně lidského, „jsou to takoví staří, životem ostřílení muži“. K této identifikaci, ke ztotožnění stromu a člověka, přechází autor i na osobní rovině. Jeho syn Olivier si v květináči na terase jako symbol svého jména pěstoval malý olivovník (francouzsky olivier). Během jedné zimy byl stromek zavalen a hrubě poškozen sněhem. Avšak rostlina se po delší době začala vzpamatovávat. Právě radost a láska ke křehkému, zato velmi vitálnímu stromku vedla autora ke vzniku této knížky.

Místy Dutli možná trochu přehání, ale i tak v této knize prokázal svůj „jedinečný dar propojovat a vzájemně navazovat nejrůznější, jakkoli zdánlivě vzdálené či nicotné literární, historické a kulturní souvislosti“. Zdánlivě všední kus olistěného dřeva představuje v širokém rámci kulturních konstrukcí, kterými jej staletí obestavěla. A současně u nejvyšších výkonů lidského ducha a výdobytků kultury zdůrazňuje jejich hmotné zakotvení. Společně se Sándorem Máraiem konstatuje, že fantastický pokrm zvaný kultura skládají spousty drobných chutí, které společně vytvářejí jeho šťavnatost a intenzitu. Právě olivy v tomto spektru přísad představují jednu malou, ale významnou složku. Je Dutliho velkou zásluhou, že nás učí tuto kulturní příchuť vnímat, vychutnávat a rozumět jí.