Ralph Dutli je německy píšící švýcarský spisovatel. Narodil se 25. září 1954 v Schaffhausenu. Vystudoval romanistiku a rusistiku (ETH Zürich, Sorbonne Paříž). V letech 1982–1994 žil v Paříži, od roku 1994 žije a píše v Heidelbergu.

Ralph Dutli je básník, esejista, prozaik, romanopisec a překladatel. Věnuje se zejména ruské moderní literatuře a středověké francouzské poezii. K jeho nejvýznamnějším literárním dílům patří bezesporu monografie Osipa Mandelštama, desetisvazkové komentované vydání Mandelštamova díla ve vlastních překladech. Významný z literárněhistorického hlediska je také čtyřdílný rozhlasový pořad Russische Literaturgeschichte, erzählt von Ralph Dutli (Dějiny ruské literatury v podání Ralpha Dutliho, 2003), charakterizovaný jako „akustická cesta tisíci lety ruského písemnictví“, posléze vydaný na čtyřech CD. Jako překladatel se Dutli intenzivně zabýval vedle Osipa Mandelštama také jeho současníky. K nejčastěji překládaným autorům patří zejména Marina Cvetajevová, Anna Achmatovová, Sergej Jesenin, Josif Brodskij a další, překládal ale např. i Puškina. Se stejným zaujetím se Ralph Dutli zabýval i francouzskou středověkou poezií, tzv. „fatrasií“, z níž odvozuje kořeny moderní poezie, surrealismu a absurdní literatury. Jako první přeložil tyto středověké texty do němčiny (Fatrasien. Absurde Poesie des Mittelalters / Fatrasie. Absurdní středověká poezie, 2010) a v eseji, jímž práci uzavírá, naznačuje její pozdější vliv na vývoj zmíněných směrů moderní literatury.

Ralph Dutli má jedinečný dar propojovat a vzájemně navazovat nejrůznější, jakkoli zdánlivě vzdálené či nicotné literární, historické a kulturní souvislosti, odhaluje podněty a spojitosti v obdivuhodně širokém záběru. Ve své esejistické knize Nichts als Wunder. Essays über Poesie (2007) o sobě říká: „Jsem esejista, který píše také básně. Překladatel poezie, který si nedokáže představit, jak by mohl tápat kupředu bez eseje, bez předchozího váhavého osahávání, bez pokusu nanečisto. Básník, který si nedovede představit, že by nenasál do sebe i básně z různých období a jazyků a míst. Báseň, esej, překlad – jedno oplodnilo druhé a stalo se nutností.“ Dutli umí nechat ve svém nitru dokonale prolnout všechno, co k sobě může patřit, co se vzájemně může doplnit a ovlivnit to, co nově vzniká.

Vedle již zmíněné rozsáhlé monografie vydal o Mandelštamovi ještě další samostatné publikace (např. Ossip Mandelstam – „Als riefe man mich bei meinem Namen“. Dialog mit Frankreich. Ein Essay über Dichtung und Kultur / Osip Mandelštam – „Jako by mě kdosi volal jménem“. Dialog s Francií. Esej o básnictví a kultuře, 1985; Ein Fest mit Mandelstam. Über Kaviar, Brot und Poesie / Slavnost s Mandelštamem. O kaviáru, chlebu a poezii, 1991; Europas zarte Hände. Essays über Ossip Mandelstam / Něžné ruce Evropy. Eseje o Osipu Mandelštamovi, 1995; a „Meine Zeit, mein Tier“. Ossip Mandelstam. Eine Biographie „Má doba, mé zvíře“. Osip Mandelštam. Životopis, 2003). Dále publikoval eseje, mj. Nichts als Wunder. Essays über Poesie (Nic než zázrak. Eseje o poezii, 2007), sbírky vlastních básní, např. Notizbuch der Grabsprüche. Gedichte 1982–2002 / Sešit s náhrobními nápisy. Básně 1982–2002, 2002; Novalis im Weinberg. Gedichte / Novalis na vinici. Básně, 2005, též francouzsky. Z jiné oblasti jsou dvě esejistické knížky Das Lied vom Honig (Píseň o medu, 2012) a Liebe Olive (Milá oliva, 2013), jež spojuje téma pradávné plodiny propojené s kulturními dějinami Evropy.

Dutliho prvním ryze beletristickým dílem je Poslední cesta Chaima Soutina (č. 2016 v nakladatelství Archa, orig. Soutines letzte Fahrt, 2013). Román vypráví příběh života běloruského židovského malíře Chaima Soutina, souputníka Modiglianiho, Chagalla, Picassa a dalších proslulých pařížských malířů. Jde sice o knihu životopisnou, nicméně malířova biografie je zpracována naprosto netradiční formou. Autor vtěsnal celý malířův život i dílo do posledního dne jeho života. Doprovází svého malíře na jeho poslední cestě z Chinonu na Loiře, odkud jede v srpnu 1943, sužován krutými bolestmi, ukrytý v pohřebním voze, do Paříže na operaci žaludečního vředu, která mu má zachránit život. Jede po malých silničkách, aby auto nezadržela kontrola okupantů. Ta by znamenala smrt pro malíře i všechny, kdo mu cestu umožnili. Cesta trvala 24 hodin a malíř dojel do Paříže pozdě. Během této cesty Soutine prožívá v morfinových halucinacích zpětně celý svůj život. Jsou to obrazy z jeho života, na přeskáčku se mu v rozjitřené mysli vracejí kdysi dávno i zcela nedávno prožité detaily, životní etapy, a ty se prolínají se současnými výjevy z cesty. Avšak kam vlastně jeho cesta vede – zda zpět do života, nebo dál do smrti – nikdo v té chvíli neví. Autor se drží doložených faktů a fabuluje, fascinován malířovými obrazy. Píše román tak, jak Soutine maloval svá plátna. Nanáší vrstvy barvy, v rytmu drkotajícího vozu rozkymácí obrazy ze života v Soutinově hlavě. Vstupuje do románu ne jako alter ego svého protagonisty, ale jako zasvěcený a zapálený pozorovatel. Dutli hledá Soutina. A nachází jej v jeho obrazech. Slova se stávají obrazy. Obrazná je nejskutečnější realita. Barvitost slov sleduje barvy Soutinových obrazů, v nichž se malířův život zobrazuje. Barvy, barvy v pohybu, jsou malířovým životem a prolínají i do slov a kompozice knihy. Jestliže se malíř, když dospěje do Paříže, ocitá v „bílém ráji“, my víme, že bílá je nebarva, že bílá bez příměsi jiné barvy v živém světě neexistuje. A malíř se také hádá s Bohem – o tom, na co má právo, co pokazil, co by měl dělat, kdyby doopravdy byl a kdyby byl skutečně dobrý Bůh. Vede s ním disputace v „bílém ráji“, na klinice, kde jej úspěšně léčí údajný doktor Bog. Autor se sžívá s prožitky malíře, avšak paradoxně jaksi s nadhledem umožňuje malířovy vidiny hodnotit a vřazovat do dalších historických souvislostí. Čtenář se tak ocitá přímo uprostřed fascinujícího světa pařížské meziválečné bohémy, ve světě hladu, opojných excesů i nepředstavitelné špíny, nejradši by zachraňoval obrazy, které malíř v návalech zuřivosti ničí, vidí i bídu zaostalého štetlu Smoleviči. Vnímá bezmocnost a strach židovského umělce, který odmítá mezi holínkami a „černými housenkami tanků“ nosit žlutou hvězdu. A posléze dlí se Soutinovou duší nad hřbitovem Montparnasse a s autorem hledá smysl toho všeho. Ralph Dutli za tuto knihu získal tři literární ceny a dvě další nominace.

„Román je riziko“ – tak to vyjádřil sám autor. A jeho román o Soutinovi je paradoxem i podobenstvím: „Chaim znamená život a v jazyce Bible se toto slovo vyskytuje pouze v množném čísle. Život pouze v množném čísle? Nejde o jednotlivý život, život jako takový vzniká pouze ve své celistvosti – a také zaniká. Hřbitov se řekne Bet-Chaim – dům života. Montparnasse pak zní jeho jméno v životě, který tak miluje záměny, bezstarostně a nestydatě. Místo, kde přebývají múzy.“

Životopis Chaima Soutina: http://www.brog.cz/soutine-zivotopis.pdf