Český římskokatolický kněz Štěpán Smolen (nar. 1983) na sebe před časem upozornil novelou Buď, kde jsi (Karmelitánské nakladatelství, 2016; má už několik dotisků), která přísně kritizuje současnou mentalitu, dobu, jež „přeje pohybu“ a v níž těkáme z místa na místo, ze vztahu do vztahu a z webu na web. Soudobý hrdina, který životem jen bloumá a nemá odvahu přijmout pevný závazek, je v ní konfrontován s moudrostí pouštních otců a s jejich pomocí přiveden na cestu jediné (podle Smolena) pravé víry a jí zasvěceného života. Znalci poměrů mohou autora knihy znát též jako místního tlumočníka Raymonda Lea kardinála Burkeho, ostrého kritika papeže Františka, a také jako autora článků odsuzujících jakýkoli liberálnější úkrok od konzervativního dogmatického směru. (Podle Smolena polemizujícího se současným papežem je totiž „úkolem pastýřů hlásat pravdu, ne ji zamlžovat ve jménu falešného soucitu. Přivádět hříšníky k pokání, nikoli k sebeobhajobě, vychovávat jejich svědomí, ne je chlácholit rozmělňováním norem.“)

Nedávno Štěpán Smolen vydal knihu Sehnsucht: Úvod k romantické touze, svou přepracovanou diplomovou práci. I když se její téma může zdát zmíněné próze vzdálené, nacházíme v ní vlastně podobný významový oblouk a ideologické schéma. Na základě srovnávání literárních textů a výtvarného umění 19. století se zde předkládá především portrét romantické touhy (Sehnsucht) vztažené k cíli, který je vzdálený, zahalený, nedosažitelný či skrytý. Podrobně tuto zkušenost, v níž se protíná radost a smutek, charakterizuje a představuje škála postojů k ní, od přitakávajících po rázně kritické. Sám Smolen se řadí spíše k jejím obráncům.

Ničitelka snů

Autor vyjmenovává jednotlivé literární a jiné hrdiny, kteří jeho kategorii Sehnsucht odpovídají, a jmenuje jejich typické znaky: touhu po dálkách, výškách (obliba hor), nechuť k všední přítomnosti, hladovění po včerejšcích nebo po budoucnosti. Jeden z úhlavních nepřátel romantické touhy nese podle něj jméno „teď“ – teď bývá zoufale nedostačující ve srovnání s tím, co bylo a co by mohlo být. „Jako sténavý severák fičí přítomnost přes květy našeho ducha a stíná je v zárodku,“ stěžuje si Friedrich Hölderlin. Přítomnost je ničitelkou snů – ať už jsou zmařené, nebo uskutečněné, přestávají být sny a mění se v cosi blízkého, aktuálního, čeho se lze dotknout a co nemůže Sehnsucht nasytit.

Mnozí Smolenovi hrdinové mají největší hrůzu z dlouhého, klidného a vyrovnaného života a raději volí včasnou smrt v boji. Například Alexandr Sergejevič Puškin líčí v Evženu Oněginovi Lenského předčasnou smrt sice jako tragédii, již o pár veršů dále se však táže, zda by nebylo stejnou tragédií, kdyby zůstal žít – čekalo by ho možná manželství, založil by rodinu a oheň jeho inspirace by postupně vyhasínal. Jako by se básník podle Smolena ptal, zda nakonec není lépe před všedností prchnout, dokud je čas. „Vždyť,“ jak Puškin píše na jiném místě s ironií, „zvyk nám shůry seslán byl,/ aby nám štěstí nahradil.“

Ta pravá syntéza

Romantickou touhu autor knihy nachází i u současného člověka, jenž se marně snaží o její uskutečnění v cestování, promiskuitě nebo počítačových hrách. O podobných touhách obsáhle pojednal v knize Lež romantismu a pravda románu francouzský historik, literární kritik a filozof sociálních věd René Girard, kterého bohužel Smolen nezmiňuje. Jestliže Girard odsoudil všechny novověké snahy udělat si z druhého člověka modlu, Smolen se k Sehnsucht, jak bylo naznačeno, nestaví natolik odmítavě. Naopak, díla, v nichž se Girard domníval najít „pravdu románu“, Smolen kritizuje za redukcionismus, který Sehnsucht snižuje na umělý produkt „sentimentální výchovy“ a nevhodné četby. Podle Smolena to ale je, či aspoň může být „ušlechtilá, vrozená touha po překonání člověku vymezených hranic“.

V závěru knihy se autor snaží čtenáře snad až příliš prvoplánově přivést k poznání, že jedinou odpověď na oprávněnou Sehnsucht nabízí křesťanství, respektive Kristus, jehož skutečnou tvář střeží (římskokatolická) církev „ve svém pravověří“. Jestliže se totiž kritikové jednostranně zříkali oné touhy a mystikové zase světa, jedině „křesťanští romantikové nalezli eucharistickým paradoxem obojí“. Ani autorovo kněžství nemůže s jeho osobním hledáním nesouviset, třebaže o tom v knize nic blíže nenaznačuje. Maximálně to, že třeba pro Julia Zeyera nebo pro Novalise je básník obdobou kněze, náboženským zprostředkovatelem otvírajícím bránu do nádherného zásvětí, kde může Sehnsucht, jež se ve světě cítí jako ve vyhnanství, snáze nalézt domov.

Omamné říše

Motiv hrdiny, jenž touží po dalekém cíli a raději hyne, než aby se smířil s příliš všední skutečností, nebo vědomě odchází do nějakého jiného časoprostoru, je velmi rozšířený – ať už onen „druhý svět“ ostatní spořádaní občané chápou jako propad do šílenství, smrt, „život v poezii, které se svatý souzvuk všech bytostí zjevuje jako nejhlubší tajemství přírody“, či jako jediný skutečný, duchovní existenci.

Smolen trochu nesystematicky vybral jen pár zástupců, jeho seznam by se dal takřka donekonečna rozšiřovat. Například o Jana Čepa a jeho koncepci „dvojího domova“ nebo o Čelakovského baladu Toman a lesní panna, v němž víla člověku slibuje „Světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě“; básník sice naznačuje, že hrdinu v náručí lesní panny nakonec čeká smrt, ale někteří soudí, že mohl následovat i vstup do „omamné říše víl“. Nebo o knihy Michala Ajvaze, jeho hrdinové touží po světě, jehož „plnosti se prostírají tam, kde v našem světě vidíme jen prázdno, a jeho prázdno je u nás plností“. Nemluvě o fiktivních milencích, které spisovatelé nechávají zemřít, aby jejich vztah nemusel čelit nárazu všednosti, či o autorech textů, co se nostalgicky ohlížejí a smutně zpívají své Yesterday…

Dilemata svých vybraných hrdinů vykreslil Štěpán Smolen poutavě a citlivě. Jen řešení, jež z nich pro sebe vyvodil, nemůžeme označit jinak než za jeho soukromé či přinejmenším dílčí. A stejně tak autorovy ideologicky silně podbarvené klasifikace, tedy hodnocení, kdy má Sehnsucht tu pravou metafyzickou závažnost, a kdy je pouhým povrchním osvěžením života. Obdobím nutné ztráty exaltovaných ideálů mládí asi někdy procházíme všichni. Vyrovnat se s šedí a nudou každodenního života se každý musí naučit sám a po svém. Návodů, které se nabízejí, je víc, ale žádný zaručený ani univerzální.