Dílo Jaroslava Foglara bylo dlouhá léta téměř posvátné a přímo na něj navázat se literáti pokusili až po Foglarově smrti. Nejprve Svatopluk Hrnčíř trilogií Ostrov Uctívačů ginga (1999), Poklad Uctívačů ginga (2000) a Maják Uctívačů ginga (2005), která ale na Foglara navazuje spíše volně, odehrává se až 50 let po ději původní trilogie a Rychlé šípy už nejsou hlavními hrdiny. Odvážnější byl Jaroslav Velinský, který v roce 2003 publikoval román Poslední tajemství Jana T., v němž rozvíjí dobrodružství Rychlých šípů a pokouší se dopovědět některé mezery ve Foglarových knihách; dodejme, že docela zdařile.

Všechna zmíněná pokračování vyšla v době zřejmě poslední větší vlny zájmu o folgarovská klukovská dobrodružství, který byl na přelomu tisíciletí spuštěn souborným vázaným vydáním komiksových Rychlých šípů a pak také Foglarovou smrtí. Od té doby počet čtenářů Foglarových knih klesá, kluci v tom správném věku už mají novější hrdiny a romantiku temných uliček a klukovských part vytlačují světy heroické fantasy. I proto je sympatické, že se kdosi ještě pokouší oživit ten svět, byť to činí způsobem, který není úplně šťastný.

Hlavolam ze Stínadel vyšel jako příloha časopisu Bobří stopa, který vydává Sdružení přátel Jaroslava Foglara už od roku 1993 a snaží se navázat na tradici Mladého hlasatele. Je to vlastně jen útlý sešit, na jehož 24 stránkách ještě kromě komiksu najdeme malé „stínadelské“ pexeso a dvoustranu s hlavními postavami původní Foglarovy trilogie. Komiks samotný má tedy pouhých 17 stran. Rozsah to není věru velký, přičemž scenárista Josef Blažek na něm rozehrává příběh docela epický. Zůstává otázkou, zda bylo dílo takto připraveno, nebo zda byl počet stran od počátku omezen, v každém případě ten rozsah naprosto nedostačuje šíři příběhu a výsledkem zůstává jakési torzo, plné křečovitých střihů, překotných akcí a jako celek nezvládnuté.

Blažek se vrací do doby, kdy ještě ve Stínadlech neexistovala vontská organizace, byť tamní kluci už tehdy drželi dosti pevně pospolu, zejména když došlo na střety s takzvanými Druhostraníky, tedy chlapci ze čtvrti za Rozdělovací třídou. Právě intrika, která vede ke vzniku vontské organizace, tvoří hlavní zápletku příběhu, kde se samozřejmě objevuje také Jan Tleskač, a dokonce i jeho létající kolo. Hlavním hrdinou je druhostraník Ondra a jeho kamarádi Martin a Zenkl, kteří ale netvoří partu, naopak se (v ději a v Ondrově společnosti) střídají. Na straně stínadelských se objevují Robert Komour a Vojtěch Vont, jejichž osudy čtenáři Foglara znají z vontské kroniky, Blažek však vznik vontské organizace vypravuje podstatně jinak. A odlišně, málem až svatokrádežně, líčí i osudy Jana Tleskače i jeho smrt, když do děje přidává jeho kamaráda ze sirotčince. Zamotané je to po foglarovsku, prolnuté pohnutou minulostí, kořeněné pouličními bitkami, honičkami a objevy v zaprášených opuštěných domech. Blažek má zjevně inspirační zdroje dobře načteny a příběh, který domýšlí, má své kouzlo. Respektive měl by ho, kdyby dostal více prostoru. Protože vměstnat všechny motivy a osudy, které si Blažek připravil, na zmíněných 17 stránek (s nejvýš 12 okny) bylo asi od počátku nemožné. Výsledek tomu odpovídá: je to překotný, místy trochu chaotický slepenec, kdy se odnikud vynořují důležité postavy, zatímco jiné náhle na čas mizí, kdy nezbývá čas na to, aby autoři rozpracovali psychologii hlavních hrdinů, aby – tak jako to skvěle uměl Foglar – střídali poklidné pasáže s těmi dramatickými, aby občas něco vysvětlili a čtenáři umožnili se trochu zorientovat. Působí to jako digest z díla rozsáhlejšího, ale možná pomalejšího. Pokud to byl záměr, můžeme dovozovat, že snad autoři chtěli důrazem na větší spád a akčnost zaujmout současnou „digitální“ generaci kluků. Jenže dynamiku příběhu nevytvářejí akční scény, ale jejich promyšlené sestavení a propojení. V příběhu zejí větší i menší díry, je plný náhlých zvratů, nepravděpodobných náhod a účelových zkratek, a i když má pozoruhodné zakončení, které má navnadit na pokračování a zároveň zpochybňuje text vontské kroniky (v onom pokračování se možná dočkáme varianty na známou pravdu o tom, že dějiny píší vítězové), to samo o sobě dílko nezachrání.

Podobně se Hlavolam ze Stínadel nemůže spolehnout ani na Filípkovu kresbu. Ta má blíže ke Kájovi Saudkovi a jeho foglarovskému komiksu Modrá rokle než ke kresbám Jana Fischera nebo Marka Čermáka. Vyhlíží tedy možná současněji a trochu dynamičtěji než třeba Čermák, ale nemá Saudkovu bravuru a vtip (byť Modrá rokle už vznikala v době, kdy se Saudkova tvorba citelně zhoršovala), celkově působí triviálně a místy až trochu odbytě. Sympatické je záhlaví, které odkazuje k ikonickému záhlaví komiksových Rychlých šípů, ale celkově se kresba, stejně jako scénář, zdá být dosti uspěchaná.

Hlavolam ze Stínadel není vyloženým zklamáním, ovšemže hlavně proto, že od onoho díla nikdo nic neočekával. Na čtenáře spíše padá lítost z toho, že chytře proponovaný příběh doplatil na řemeslnou nezkušenost a neobratnost autorů. Snad bude případné pokračování důkladnější a promyšlenější.