Oproti nadprodukci překladových děl s biblickou tematikou pro děti a mládež, obzvláště takzvaných dětských biblí, jsou díla s tímto zaměřením napsaná domácími autory spíše výjimkou. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Fragment v edici Knihy pro děti publikace Martiny Drijverové Ježíš a jeho příběh. Jedná se o první dílo z řady příběhů z dávných dob, „převyprávěných tak, aby jim s pomocí krásných ilustrací porozuměly i děti“, jak stojí psáno na zadní straně přebalu. Rok nato jej následovaly prozatím další dva tituly: Staré pověsti české a Staré řecké báje a pověsti Jany Eislerové (Fragment, Praha 2010). Všechna uvedená díla jsou určena čtenářům od šesti let, mají podobný rozsah, stejnou grafickou podobu a sjednocují je bohaté ilustrace výtvarníka Antonína Šplíchala.

Drijverová dílo pojala jakožto seznámení dětských recipientů s Ježíšovým životem a jeho zázraky. Sama v tiráži uvádí, že se nejedná o bibli pro děti a že je toto převyprávění biblických příběhů zamýšleno obzvláště pro děti vyrůstající v ateistických rodinách. Autorka si uvědomuje dobovou situaci, do níž dílo přináší, a cítí potřebu předat toto evangelijní poselství nové generaci. Biblické příběhy, potažmo bibli, zná dnes jen malá skupina dětí, vyrůstajících většinou v křesťanských rodinách. Tyto děti je znají z kostela, z hodin náboženství, jež se na školách vyučuje jen jako volitelný předmět po vyučování, anebo z vyprávění svých rodičů, prarodičů, katechetů. Autorčin záměr se projevuje zejména v přiměřeném stupni obtížnosti textu, korespondujícím s jeho náročností po stránce jazykové i obsahové vzhledem k věku adresátů. Oběma těmto faktorům je podřízen autorčin výběr látky, slovní zásoby, kompozice a taktéž rozsah jednotlivých kapitol.

Drijverová postupuje jako synoptik, který usiluje o montáž, o vytvoření příběhu na základě několika jeho verzí v jednotlivých evangeliích. Zpravidla se jedná o příběhy nejznámější, nacházející se u vícera evangelistů (nejvíce shod lze najít v evangeliu svatého Matouše, Marka a Lukáše). V několika málo případech jí však nezbývá než využít verzi jedinou (např. první Ježíšův zázrak proměnění vody ve víno v Káni Galilejské se objevuje pouze v evangeliu svatého apoštola Jana). Veškerou látku čerpá z evangelií Nového zákona, jedinou výjimku tvoří úryvek o Ježíšově nanebevstoupení načerpaný mimo tento látkový zdroj, a to ze Skutků apoštolů (1. kapitola). Daný úryvek se objevuje v závěru poslední kapitoly jakožto uzavření celého Ježíšova působení vyúsťujícího ve vyslání učedníků do dalších zemí, aby zde o jeho životě a zázracích vyprávěli všem lidem.

Kniha obsahuje jedenadvacet nečíslovaných kapitol se stručným, výstižným názvem. Jejich pořadí má v podstatě ráz chronologický, lze zde vysledovat časovou osu (od Ježíšova narození, dětství, skutky v dospělosti až po smrt a zmrtvýchvstání), při zařazení jednotlivých skutků a zázraků však autorka upřednostňuje spíše kritérium tematické (například propojení tří podobenství skrze téma lásky v kapitole Jak je to s láskou k bližnímu), což spolu se sjednocenou grafickou úpravou jednotlivých kapitol dodává knize na systematičnosti a přehlednosti, vytváří jakýsi vnitřní řád, usnadňující dětem orientaci v knize. Každá kapitola má daný rozsah – vždy dvě A4 strany umístěné vedle sebe. Krom jediné kapitoly (Ježíš u soudu a na kříži) je striktně dodrženo pravidlo, že na jednu kapitolu připadají tři ilustrace. Text jednotlivých kapitol má přiměřený rozsah a je psán velkými písmeny s ohledem na začínající čtenáře (viz dedikaci od 6 let).

Ačkoliv se jedná o vlastní autorčin výběr látky, v díle lze vysledovat ještě další možný kompoziční systém, výrazně korespondující se způsobem řazení látkově shodných kapitol v evangeliu svatého Matouše, popř. obdobně u svatého Lukáše. Jedná se o systém výstavby postavený na motivu Ježíšovy životní „pouti“ či cesty: první kapitola je úvodní (viz níže), další dvě odpovídají evangelijnímu oddílu Ježíšovo narození a dětství, čtvrtá kapitola pak oddílu Ježíšův křest a pokušení, následující tři kapitoly spadají látkově do oddílu Ježíš v Galileji, kapitoly osm až třináct do části Cesty po Galileji a Judsku a od čtrnácté po předposlední kapitolu odpovídají příběhy látkově textům z oddílu Ježíš v Jeruzalémě, obsahující známý pašijní příběh, poslední kapitola pak pojednává o vzkříšení Ježíše z mrtvých a jeho nanebevstoupení. K domněnce o motivu pouti nás přivádí nejen tato paralela v členění díla, ale též autorčiny zmínky o Ježíšově putování a cestách, „jež nebraly konce“, nacházející se téměř v každé kapitole, v některých dokonce dvakrát až třikrát. Autorka těchto zmínek využívá jakožto koherentního prostředku k propojení jednotlivých podobenství a epizod do celistvého textu, a to jak v rámci jednotlivých kapitol, tak v rámci celého díla. Stejnou funkci má otevřený konec u téměř poloviny kapitol, zpravidla graficky znázorněný třemi tečkami, jenž má vzbudit napětí, posílit zvídavost čtenáře a zároveň napomáhá již zmíněné provázanosti kapitol a celistvosti díla.

Kniha je uvedena kapitolou Jak to všechno začalo, v níž Drijverová dětem ve stručnosti, avšak jasně a výstižně představuje zásadní události popsané v pěti knihách Mojžíšových. Jednotlivé události – stvoření světa, první lidé, jejich hřích a následný trest, potopa za doby Noemovy, Abraham a cesta do Země zaslíbené, Mojžíš a předání desatera – na sebe logicky navazují. Úvodní kapitola má dětem zároveň vysvětlit vztah mezi Starým a Novým zákonem. Za spojovací článek mezi nimi si autorka zvolila motiv ráje, který pro děti zdařile uchopila a srozumitelně vysvětlila, aniž by došlo k porušení jeho podstaty (lidé ztratili ráj, po němž touží, a Bůh jim skrze Kristovu oběť znovu dává šanci jej získat a po smrti v něm žít). Obdobným způsobem a pravděpodobně se stejným záměrem psal úvodní kapitolu ke svému zpracování Nového zákona Z růže kvítek vykvet nám, vydanému o sedmdesát let dříve, Jaroslav Durych.

Autorčiny příběhy se vyznačují jednodušší, místy hovorovou a humorem odlehčenou formou vyprávění. Drijverová přizpůsobuje styl díla věku a potřebám současných adresátů, toužících po akci a napětí. Uvědomuje si, že její příběhy budou muset obstát v boji o čtenářský zájem se silnými soupeři v podobě akčních příběhů z různých sdělovacích prostředků. Vzhledem k tomu autorka upřednostňuje zvýraznění dějové složky, projevující se převahou krátkých, nerozvitých hlavních vět, v případě zvýšeného napětí až heslovitých jednoslovných, dále pak jednoduchý, místy snad až příliš jednoduchý styl (obzvláště v první polovině knihy) s prvky hovorovými ( „To se ví…“, „To se rozumí…“, „nebylo to nic moc…“, „křest se odbýval v řece Jordán“, „mí“ namísto moji, „děcko“, …) před „krásou kultivovaného jazyka“. V textu se s velkou frekvencí objevují a opakují ukazovací zájmena. Styl díla v mnoha aspektech připomíná styl, jímž by příběhy dítěti vyprávěl například rodič před spaním.

Tam, kde to dovoluje téma, se autorka snaží text „odlehčit“ a přiblížit dětskému čtenáři, například jej oslovuje: „Mysleli byste si, že se úplně napravili, ale kdepak! Jen jim otrnulo, začali vesele hřešit znova.“ Nebo když se Eva diví, proč nesměla kousnout do zakázaného jablka, když „to nebylo nic moc“. Přesto se autorka brání posunutí smyslu, například důrazně vysvětluje, že: „Nejde o jablko, jde o poslušnost! Kdo neposlouchá, bude potrestán!“ Zařazuje do díla podobenství a příklady, v nichž figurují dětské postavy. Například v kapitole Ježíš má moc nad smrtí křísí Kristus ve dvou ze tří příkladů mrtvé dítě, syna ubohé vdovy a Jairovu dceru, v kapitole Jak je to s láskou k bližnímu je uveden známý příběh o tom, jak k sobě Ježíš nechává přicházet maličké, jimž patří nebeské království. Když vjíždí Kristus do Jeruzaléma, vítají jej též malé děti.

Obzvláště v úvodních kapitolách Drijverová zdůrazňuje motiv rodiny a hodnotu rodinných vztahů jednak tím, že o nich otevřeně, přímo hovoří, jednak využitím „familiární“ slovní zásoby, zejména deminutiv. Marie Ježíše často objímá, on ji hladí po hlavě, Ježíši se zželí ubohé ženy, jíž zemřel jediný chlapec, neboť si „vzpomněl na svou maminku. Pro tu je on také největší radostí na světě.“ Místo otce, matky, syna či dítěte zde vystupují tatínek, maminka, miminko. Ježíše a ostatní svaté postavy Drijverová nikterak neheroizuje, naopak spíše demytizuje tím, že je staví do stejného světla jako ostatní lidi, mají stejné city, potřeby, ctnosti, ale i chyby a nedostatky. Ačkoliv Ježíš nikdy „nezlobil jako jiní chlapci, rostl jako jiné děti, někdy se radoval, jindy plakal, někdy jedl více, jindy méně, byl také čas od času nemocný“, jeho maminka Marie se s ním mazlí, má o něho strach, ale také se na něho dovede zlobit, apoštolové jsou vystrašení a malověrní, nechápaví, a jeden z nich dokonce zradí…

Přes akcentování kladných hodnot, jakými jsou láska, pomoc, milosrdenství, oběť, rodina, přátelství, věrnost…, autorka neskrytě, přímo hovoří o zlu, závisti, zradě, hříchu, ďáblu či peklu. Tento negativní protipól se odráží i ve slovní zásobě, například využitím augmentativ (zlý Herodes hovoří o Ježíšovi jako o „děcku“).

Silnou stránkou díla Drijverové je její schopnost vysvětlovací. Na mnoha místech v textu autorka vyslovuje to, co stojí v evangelijním textu mezi řádky. Srozumitelně vysvětluje zásadní pojmy, s nimiž se dětský recipient setká nejen v jejím díle, ale i v běžné praxi, jako hřích, církev, farizej. Snaží se spoluvytvářet čtenářovu představu o průběhu určitých slavností či rituálů, je-li to podstatné pro pochopení kontextu, například popisuje, jak v oněch dobách probíhala svatba (první Ježíšův zázrak v Káni) či přijetí vzácného hosta (mazání olejem). U pašijního příběhu uvádí jmenovitě dané dny (od úterý do neděle), aby si čtenář mohl dát jeho události do souvislostí s konkrétními dny velikonočního týdne. Zdařile vysvětluje jevy pro dětské chápání abstraktní a náročné, například když hovoří o pokladu na zemi a pokladu v nebi, jímž jsou naše dobré skutky, nebo když se dětem snaží usnadnit pochopení přijímání Ježíšova těla a krve tak, že říká: „Apoštolové, ač tomu nerozuměli, si byli jisti, že to, o čem mluvil, přece neproběhne jako u lidožroutů.“ Dále recipientovi objasňuje jednání postav, obzvláště je-li překvapivé či negativní, a komentuje jejich vnitřní myšlenkové pochody („Bůh si řekl, že je to dobrý nápad“), čímž jej vede k chápání a empatii. Autorka děti nezatěžuje zbytečnými jmény, číselnými či časovými údaji, ani dalšími jejich věku nepřiměřenými informacemi.

Nedílnou složku příběhů vytváří již zmíněné barevné a výpravné ilustrace Antonína Šplíchala, jež svou dynamičností podtrhují zejména spisovatelkou akcentovanou dějovou složku díla. Ilustrace dodávají dílu optimistickou atmosféru.

Martina Drijverová dostála svému záměru a vytvořila dílo, jež přináší malým čtenářům poselství Ježíšova příběhu srozumitelnou cestou, přiměřenou jejich věku, aniž by došlo k posunutí významu.