V roce 1954 vyšla ve Francii kniha s názvem Normance, šlo o pokračování Célinova románu Féerie pour une autre fois (česky jako Féerie pro jindy I), vydaného o dva roky dříve. První díl se tehdy neprodával dobře, a tak nakladatel Gaston Gallimard přemluvil Célina, aby druhý díl přejmenoval: s titulem Normance měl předejít okamžitému odmítnutí kritikou.

Louis Ferdinand Céline, původním jménem Louis Ferdinand Destouches, je jedním z nejvelebenějších a zároveň nejzatracovanějších francouzských spisovatelů 20. století. Povoláním lékař se za první světové války účastnil bojů v Africe, ve třicátých letech publikoval několik antisemitských pamfletů, během okupace se netajil protižidovskými názory, které ventiloval v dopisech zaslaných kolaborujícím novinám. Po vylodění spojenců v Normandii 6. června 1944 s manželkou utíká z Paříže do Dánska, kde je zatčen a vězněn. Do Francie se vrací až roku 1951, s manželkou se usadí v městečku Meudon, podaří se mu uspět s tzv. německou trilogií, je ale nemocný, roku 1961 umírá. Jeho nejslavnějším dílem zůstala prvotina, Voyage au bout de la nuit (1932, česky Cesta do hlubin noci, 1932).

U nás vyšla Féerie pro jindy I teprve v roce 2011 a na druhý díl jsme si počkali dalších pět let. Tentokrát se s Célinem vracíme do Paříže v období konce druhé světové války a spolu s ním pozorujeme, prožíváme, zakoušíme bombardování spojenců v noci z 21. na 22. dubna 1944. (Autobiografický) vypravěč se po návštěvě přítele Julka vrací nemocný se svou ženou domů. Zapadnou do výtahu, dorazí do bytu na Montmartru a odtud sledují bombardování hlavního města. Vše se otřásá, obloha hraje všemi barvami, lidé kolem křičí, zmateně pobíhají, naříkají, schovávají se, dům se rozpadá. Obyvatelé domu se ukryjí u domovnice, přibývá zraněných, všichni se klepou strachy a doufají, že hrůzná noc brzy skončí. Začíná svítat a Ferdinand konečně nalézá svou ženu Lili s kocourem Bébertem v náručí, rozhodují se utéci pryč, běží ke stanici metra Lamarck-Caulaincourt, kam je doprovází i domovnice Toiselle, sbírající stovky listů Célinových rukopisů, které padají z nebe.

Román má tedy takový děj-neděj. Rozhodně se nejedná o souvislé vyprávění. Jde spíše o hrubý záznam sledu událostí, zaměřený na nejrůznější detaily, které jsou naopak velmi barvitě vykresleny. Ať už Céline popisuje úžasný ohňostroj nad střechami Paříže, ohlušující rány vybuchujících bomb, poskakující almaru, nebo mátožného souseda válejícího se v kaluži krve, pokaždé z popisu cítíme, jak dokonale ovládá jazyk, jaké potěšení mu činí si pohrávat s tím tak, aby realitu co nejbarvitěji popsal, aby ji čtenář mohl spolu s vypravěčem/autorem vnímat všemi smysly. Totéž platí i pro překladatelku Annu Kareninovou, která se bravurně vypořádala s nejrůznějšími nástrahami, které jí při překládání Célinův text nastražil.

„Malá hudba“, jak svůj styl sám Céline nazýval, má v knize hlavní roli, udává tempo, je sólistkou, která vévodí celému koncertu, ba co víc, je ten koncert sám. Jazyk, kterým autor své pozorování a představy tká, představuje symfonii nejrůznějších zvuků, skřeků, popěvků, nadávek, neologismů. Jak už to u tohoto francouzského spisovatele bývá, v průběhu vyprávění kombinuje vysoký a nízký styl, přičemž toto střídání slouží k rozlišení postav: vypravěč se vyjadřuje knižně, rétoricky až slavnostně, ale když je řeč o někom prostším, přizpůsobuje tomu i způsob, jakým se k němu obrací. Z jednotlivých promluv tak může čišet i určitá dávka povýšenosti. Nejen že Céline nejde daleko pro ostrá slova, která ale můžou plynout ze strachu a šoku z bombardování, navíc se chvílemi ostře naváží do svého přítele Julka, kterého prohlašuje za alkoholika a dirigenta toho děsivého nočního orchestru. Není divu, že po vydání Féerie II s ním Gen Paul (předloha pro postavu Julka) už nikdy nepromluvil.

Vedle nejroztodivnějších popisů zvuků, barev a situací se spisovatel pouští i do popisu pařížských ulic a bombardovaných míst. Připodobňuje se k Pliniovi staršímu, jenž pozoroval erupci Vesuvu, které měla na svědomí zánik Pompejí. Označuje se za kronikáře, nebo spíše zapisovatele. Ale pokud by se někdo vydal do ulic hlavního města Francie s Célinem jako průvodcem, zaručeně by zabloudil. Spisovatel si totiž vymýšlí, přeskakuje z jednoho místa (tématu) na druhé, překrucuje, zveličuje. I proto je Féerie pro jindy II považována za čtenářsky nejobtížnější z Célinových románů. Naštěstí máme k dispozici podrobný poznámkový aparát a doprovodný komentář, které sepsala překladatelka Anna Kareninová a díky nimž se můžeme ve změti smyšleností a skutečností lépe zorientovat.

Féerie II není v žádném případě oddechová četba. Vyžaduje od čtenáře velké soustředění a hlavně vytrvalost. Text má sice navodit dojem, že se nacházíme v otřásajícím se domě spolu s postavami, záměr se však autorovi nedaří tak docela naplnit. Roztržitost a odbíhání od tématu k nesouvisejícím vzpomínkám tříští plynulost vyprávění, už tak zcela minimální, ne-li nepřítomnou. Kniha vyvolává dokonalou, ale samozáhubnou impresi: četba sama o sobě je zážitek rovnocenný vskutku vysilujícímu, nekončícímu nočnímu bombardování a musíme se přemáhat, abychom z boje neutekli.

Ukázky z českého překladu