Co mají společného Whitmanovy Listy trávy (1855) a Millerův Obratník Raka (1934), tato dvě základní díla moderní americké literatury? Snažili se v nich jejich autoři vytvořit „pouhou“ literaturu, nebo něco více? A co mohou tyto texty říci dnešním čtenářům? Na tyto otázky hledá odpověď anglista Ondřej Skovajsa (*1978) ve své obsáhlé knize Psaný hlas: Whitmanovy Listy trávy a Millerův Obratník Raka.

Erudovaný autor oba texty podrobně analyzuje především v kontextu teorií o technologizaci slova a oralitě, jak napovídá už samotný název díla. Pro osvětlení strategií obou autorů a jejich postojů k publiku i každému jednotlivému čtenáři ale odkazuje i k teoriím v literární vědě málo známým či aplikovaným, zvláště ke konceptu Já a Ty Martina Bubera, k Eliadovým tezím o šamanismu nebo k myšlenkám Evelyn Underhillové.

Podle Skovajsy „jde o texty, které oscilují mezi novým evangeliem, autobiografickou romancí a memoáry, záznamem či ,dramatizací mystické zkušenosti‘, poezií, profétií, dopisem, cestopisem, konfesí, deníkem a v případě Millera i historkou a urážkou“. Oběma skladbám dominuje prézens. Samotným použitím tohoto času se „obě skladby přibližují kinetismu Bible. Obě spisovatelská JÁ komunikují zprávu čtenářovu TY. A v obou skladbách také nacházíme řadu […] rad a příkazů čtenáři.“ Dále je spojuje „použití hovorového lexika a amerikanismů“ a obě knihy jsou paradoxně zajedno „v explicitních odsudcích písma/knih/literatury“. U obou básníků shledává autor nejen analogie k šamanům a mystikům, ale dokonce i k Ježíši Kristu. Promluvy v Listech trávy vyslovují podle Skovajsy ústa vtěleného bohočlověka „Walta“: nového, divého Krista, vstupujícího v historický okamžik do světa, který nově posvěcuje historii a jenž promlouvá k aktuální situaci. Tento bohočlověk „Walt“ prorocky promlouvá rovněž za „nepředmětného Boha Otce přítomného v každém člověku i listu trávy“. Typické je empatické převtělování Whitmanova JÁ do jednotlivých entit, za kterými JÁ „letí“ po území celé Severní Ameriky. Důležité je prohlášení JÁ za básníka, který dává promluvit dosud němým hlasům druhých i svých, a chápání Ježíše Krista jako básníka. Čtenáře pak Whitman často zve k tomu, aby „obýval zájmeno JÁ: Cílem je přesvědčit čtenáře a čtenářku, že jsou rovněž svatí“.

Ve smyslu traktátu Následování Krista mluví dokonce Skovajsa o „Imitatio Walti“. To podle autora neznamená žít jako „Walt“ – „létat s meteority jako rychlodrak či chodit po příměstské scenérii a svádět učedníky“ –, ale jít jedinečnou vlastní životní cestou. Žák se musí naučit „odfiltrovávat“ věci, aby zbyly jen ty v souladu s oním bytostným „vnitřním světlem“, které čtenář sdílí s Whitmanovým „bytostným JÁ“. Čtenář má odkrýt posvátnost „bytostného JÁ“ a „animovat jí své tělo a svůj život, nebát se vykročit do neznáma a na vlastní pěst“, již bez trvalé přítomnosti listů Listů trávy potištěných písmeny.

Autor se nijak nevyhýbá otevřeně erotickým scénám v obou knihách. Uvádí například to, že se Whitman hojně setkává i s orgány vlastního těla, včetně sexuálních, kterým „slouží“ či které „posvěcuje“. Zřejmě souhlasně cituje podnětná slova Ericy Jongové, podle níž jsme jako druh mnohem více „ohroženi naším zcestným idealismem než akceptováním tělesnosti v podstatě našeho života“. Právě tělesnost Skovajsa vypichuje jako výrazný prvek spojující obě díla: „Obě skladby […] vracejí do hry tělo a spolu s ním sdílení a vzájemnost. Bojovností a smíchem úspěšně rozbíjí pojmové dichotomie tuhé modernity, ale i displeje modernity tekuté – a to je stále zapotřebí. Vybízejí vykročit z asfaltových cest, svým příkladem vybízí k odvaze, sycení duše a ostřejšímu vnímání. Otevírají dveře k tomu, aby se čtenáři zázračně setkali s TY v druhém člověku, stromu a v uměleckém díle a skrze toto setkání i sami se sebou. Obnovují nárok důstojnosti člověka… Whitman a Miller učí čtenáře nejjednodušším věcem a k tomu znovuoživili tu nejtradičnější formu vyprávění. Je proto dobré si od nich – čas od času – něco přečíst. To, co říkají, totiž už dávno není samozřejmé.“ Oba texty mohou podle Skovajsy inspirovat v činnosti a odpovědnosti k „lidské rodině“. Nakolik o tom ale čtenáře přesvědčí zvláště v případě Millerovy ve své době skandální knihy, obviňované z cynismu a obscenity, je otázka. Obratník Raka se totiž Skovajsa pokouší chápat „pozitivně“ a oporu pro to hledá i v Millerově následujícím díle (analogicky k tomu, jak Michail Bachtin interpretoval román Gargantua a Pantagruel od Françoise Rabelaise, Millerova oblíbeného spisovatele, obviňovaného z týchž přestupků jako on sám). Podle Skovajsy Millerovo „JÁ zemřelo heteronomní etice, aby se v něm probudila etika situační: jako jeho předchůdce, ‚umělec‘ Jehošua z Nazaretu, zde káže textový ‚Henry Miller‘ ve prospěch uražených a ponížených“.

Jak už bylo naznačeno, Psaný hlas tedy není obvyklá literárněvědná práce. Autor nepoužívá běžnou terminologii, jako je „lyrický subjekt“, místo toho píše o „textovém“ či Whitmanově JÁ, které například „uplatňuje různé způsoby, aby ,svedlo‘ čtenáře-žáka ke svému učení“. Autor se nebojí místy přejímat od Whitmana jeho patetický vyjadřovací styl a přísný kritik by knihu mohl nazvat až příliš angažovanou, aktivistickou či ve vztahu k soudobému světu přecitlivělou. V rámci své vášnivé polemiky s odcizující moderní civilizací pronáší i docela silné výroky, například že Whitmanovo JÁ vše přijímá a „tato afirmace je už sama o sobě útokem na moderní civilizaci, architektonicky vystavěnou především na pochybující filosofii Descartově“. Skeptik by snad namítl, že integrální, byť silně menšinovou součástí západní kultury vždycky byli i lyrikové píšící o splynutí se světem (či mystici sjednocující se s Bohem). Autor rovněž vyzvedává Whimana za to, že chce vrátit do naší komunikace kontext a smyslový svět: „Napadá podivnou moderní soběstačnost abecedou ovlivněného modelu komunikace písemné i ústní. Tento model znamenal utichnutí TY těla, krajiny, zvířat a rostlin a do jisté míry pomohl nastolit i náš panský vztah k nim.“ V tom ale americký básník nebyl nijak výjimečný. „Antiknihomolský typ knižní metaforiky“, používaný i klasickými mysliteli, kteří papírové knihy vnímali jako cosi, co nám brání v kontaktu se skutečným světem, má v našem civilizačním okruhu dlouhou a úctyhodnou tradici, zasahující i do novověku. (Jinou otázkou pak je, jestli i některé texty psané v duchu „moderního modelu komunikace“ nemůžou pomoci k lepšímu pochopení či ochraně přírody.) V souvislosti s Whitmanem by sečtělý čtenář mohl postrádat třeba odkazy k ekokritice, kterou i u nás rozvíjí Petr Kopecký. A mírně pochybovat můžeme o autorově rozhodnutí citovat z prvních českých překladů Whitmana a Millera, a nikoli těch novějších (dodejme, že sám Skovajsa se chce pokusit o vlastní překlad první verze Whitmanovy knihy).

Přesto snad můžeme opatrně souhlasit s Josefem Vojvodíkem, Skovajsovým disertačním školitelem, který u knihy vyzdvihl její význam nejen pro pochopení díla obou Američanů, ale rovněž pro její „inovativní příspěvek k aktuálnímu bádání o problémech literární moderny a modernity“. Já bych na Psaném hlasu ocenil autorovu aplikaci myšlenek zmíněného Martina Bubera, která je v českém literárně vědném prostředí unikátní (ze Skovajsových vrstevníků se k židovskému filozofovi přihlásil ještě ekonom Tomáš Sedláček, který Bubera pochválil za to, že svým Já a ty „nabídl snad nejlepší popis světa živých“). Skovajsovo pojetí mesiášské role básníka (a umění jako nového náboženství) může leckomu přijít jako trochu svatokrádežné. Koresponduje ovšem s tím, jak o literatuře jako cestě k životní moudrosti dnes uvažuje třeba směr zvaný biblioterapie a jak o ní v současnosti píše například Alain De Botton. Takový přístup k umění se nemusí líbit každému, ale podle mne je celkem perspektivní, i když ne nutně ve Skovajsově poněkud vypjaté verzi.