V souvislosti se situací v dnešním globálním světě se pozornost stále většího počtu lidí obrací k islámu, ať už jej vnímají jako pozoruhodný fenomén, náboženství, politickou ideologii, civilizační hrozbu nebo něco jiného, případně kombinaci uvedených charakteristik. Vedle úvah o roli islámu v současné společnosti si mnozí kladou otázky o jeho původu a o prostředí a okolnostech jeho vzniku. Čeští zájemci o danou problematiku mají nyní možnost sáhnout po knize Toma Hollanda Ve stínu meče. Zápas o celosvětovou říši a konec starého světa.

Tom Holland (* 1968) není jméno na českém knižním trhu zcela neznámé, nakladatelství Dokořán již v předchozích letech vydalo jeho knihy Rubikon. Triumf a tragédie římské republiky a Perský oheň. První světová velmoc a boj o Západ. Ve své rodné Velké Británii si autor také získal pozornost svými populárně naučnými pracemi o dinosaurech a rozsáhlou románovou trilogií o lordu Byronovi.

Knihu Ve stínu meče autor rozdělil do tří částí – Úvod, Džáhilíja a Hidžra. V Úvodu autor čtenáře uvádí do problematiky a snaží se přiblížit myšlenkový svět lidí žijících v šestém a sedmém století našeho letopočtu, který se od toho dnešního lišil více, než by se dalo na první pohled očekávat. Džáhilíja představuje nástin vývoje oblasti Blízkého východu v období před vznikem islámu. Samotný název je převzat z muslimské tradice, která tímto výrazem předislámské období označuje. Jednotlivé kapitoly podávají přehled dějin perské říše, byzantské říše a židovského národa. Závěrečná kapitola s příznačným názvem Odpočítávání k apokalypse pak shrnuje posledních zhruba sto let před vystoupením proroka Mohameda, kdy se již na scénu dějin nezadržitelně dere arabský element.

Třetí část, Hidžra, nazvaná podle výrazu pro odchod proroka Mohameda z Mekky do Medíny roku 622, pak popisuje vývoj celé oblasti během prvních přibližně sta let existence islámu, všímá si však nejen územních výbojů, ale i složitých teologických sporů a neshod, jejichž důsledky v podobě rozštěpení na dvě hlavní větve – sunnitskou a šíitskou – jsou v islámu patrné i dnes. Vyvražděním dynastie Umajjovců roku 750 kniha končí.

Je zcela nepopiratelné, že autor si předsevzal nesnadný úkol, neboť zachytit dějiny Blízkého východu v období dlouhém téměř tisíc let (přestože těžištěm jeho práce je období zhruba dvou století) je výzva, s jakou se mnozí akademici potýkají po celý svůj profesní život. Hollandovi se podařilo podat komplikované dějiny této křižovatky světových kultur čtivou formou, aniž by sklouzl k suchopárnému výčtu letopočtů, bitev a nevyslovitelných jmen vojevůdců a panovníků. Informace tohoto typu v knize samozřejmě nechybí, jsou však nenásilným způsobem zasazeny do nezbytných souvislostí a vedle bohaté mapové přílohy doplněny řadou zajímavých informací, které čtenáři připomínají, že historický vývoj jen málokdy bývá tak přímočarý a jednoduchý, jak by se snad zdálo na základě studia učebnic dějepisu. Kdo kromě pár odborníků např. ví, že Saracéni od 4. století patřili k nejoddanějším šiřitelům křesťanství, že definitivní a závazná verze Koránu vznikla teprve ve 20. letech 20. století a že samotná existence proroka Mohameda je mnoha odborníky zpochybňována? Podobných málo známých faktů a souvislostí autor nashromáždil řadu.

Svým vypravěčským talentem se však autor místy nechává unést až příliš, a text se tak často stává stejně zamotaným jako posvátné náboženské knihy, jejichž obsah se Holland snaží analyzovat. Výše popsané rozdělení knihy do tří částí je tak nutné brát s určitou rezervou, neboť autor se zejména na časové ose pohybuje velice volně a „skoky“ mezi jednotlivými epochami nejsou v jeho podání ničím výjimečným. Při první četbě čtenáře tato nedůslednost snad ani tolik neruší, pokud by se však chtěl ke knize po nějaké době vrátit a nějaký údaj v ní znovu dohledat, jedná se (byť s pomocí rejstříku, jímž je kniha vybavena) o ne právě jednoduchý úkol.

Na některých místech pak autor sklouzává k přílišné bulvarizaci dějin. Formulace typu „v nastalém mocenském zmatku Araby nenapadlo nic lepšího než se opět pustit do vzájemného zabíjení“ (s. 309–310) nebo že některá mocenská skupina „nepozbyla nic ze svých tužeb vyvolávat povstání předem odsouzená ke katastrofě“ (s. 345) lepšímu porozumění dějin skutečně nepomohou, a naopak úroveň celé knihy shazují. V několika případech pak i v náboženství méně zběhlý čtenář jen zakroutí hlavou, když se dočte, že v Bibli zmíněný milosrdný samaritán „právě zde padl do rukou lupičů“ (s. 190) nebo že „křesťané nejevili ochotu přehrabovat se v jeruzalémské půdě a pátrat tam po mužské kostře s přeraženými dlaněmi a nárty“ (s. 41) – proč by to měli dělat, když podle jejich víry Kristus po svém zmrtvýchvstání vstoupil na nebesa, a hledat někde jeho zahrabanou kostru by tak pro ně logicky nemělo žádný smysl?

Výsledný dojem rovněž kazí nejednotný systém poznámkového aparátu, kdy část poznámek je číslována a uvedena na konci knihy, část však označena hvězdičkou a uvedena přímo na dané stránce. Pokud se snad v druhém případě jedná o poznámky překladatele, bývá dobrým zvykem tento fakt v závorce uvádět.

Historická terminologie by také v řadě případů zasloužila revizi. Autorovo tvrdošíjné synonymické užívání výrazů „římská říše“, „byzantská říše“ a často prostě jenom „říše“ jistě nejednoho čtenáře zmate, stejně tak bude čtenář tápat, zda se hlavní město tohoto státu jmenovalo Nový Řím či Konstantinopol, a o válkách mezi římskou říší a muslimy se řada čtenářů nejspíše také dočte poprvé.

Celkově však klady knihy výrazně převažují. Kniha svým širokým záběrem uspokojí jak naprosté laiky, tak i vážnější zájemce nejen o dějiny arabské kultury, nýbrž i o rané církevní dějiny a náboženské dějiny obecně. Pro případ, že se snad čtenář někdy ve vyprávění ztratí, je kniha vybavena chronologickou tabulkou nejdůležitějších událostí, glosářem a vedle klasického rejstříku také přehledem hlavních osobností, rozdělených podle jejich geografické příslušnosti. A pokud alespoň část čtenářů četba podnítí k dalšímu studiu dané problematiky, v níž má své kořeny nejeden problém, kterému dnešní civilizace čelí, pak kniha splnila svůj účel.