Spoluobyvateli či častými návštěvníky okrajů našich měst je řada divokých zvířat, například zajíci nebo divočáci. V některých zahraničních městech k nim patří i lišky. A právě zkušenost s těmi berlínskými vedla bioložku Sophii Kimmig k sepsání knihy O liškách a lidech. Po stopách našich mazaných sousedů.

Shrnuje v ní četné zajímavosti o liščím těle (nejsou prý o mnoho větší než kočky a umí také obstojně šplhat), případně o jejich společenském životě: lišky se občas stěhují do nor, které si vyhrabala jiná zvířata. To může vést k neobvyklému soužití, například lišky s jezevcem, nebo dokonce i lišky s divokým králíkem: „Ačkoli králíci figurují na jídelníčku lišek, ty je v norách nenapadají. Existuje mezi nimi něco jako mírová dohoda.“

Více se ale autorka věnuje soužití lišek s lidmi, ne v rámci jedné nory, ale společně obývaného městského prostoru. Ten některé shledávají natolik výhodným, že se mu stále více přizpůsobují. Například se snižuje úniková vzdálenost: než liška uteče, nechává v osídlené oblasti přijít člověka mnohem blíže než její příbuzná na venkově. Studie lišek v Berlíně a Braniborsku také kromě jiného zjistila, že obě tyto skupiny jsou geneticky odlišné, a vědci ve Velké Británii dokonce potvrdili morfologické, tedy fyzické změny u městských lišek. Měření jejich lebek ukázalo, že městské lišky mají kratší a kulatější čenich a rozdíly mezi samci a samicemi nejsou tak výrazné. (Dodejme, že podle biologa Jaroslava Petra ale není příliš pravděpodobné, že vznikne nový druh městské lišky. Aby se z nich vyvinul nový druh, musely by se z nějakého důvodu stranit těch venkovských, aby se jejich „městské“ znaky a vlastnosti neustále „neředily“ těmi „vesnickými“. A to se zřejmě neděje.)

Sophia Kimmig také velmi stručně zmiňuje roli, kterou lišky hrají v lidské kultuře, přičemž zmiňuje i slavnou Janáčkovu operu. Správně konstatuje, že snad všechny mýty, ságy a legendy, které o liškách pojednávají, odrážejí ambivalenci vztahu s člověkem: „Jednou je liška hrdinkou příběhu, jindy zase padouchem. Buď je lstivou lhářkou a vypočítavou podvodnicí, nebo chytrou, moudrou a spravedlivou velitelkou. Co však má v každém případě, je nadprůměrná inteligence – ať už ji využívá k dobrému, nebo ke zlému.“ 

Sama za sebe autorka přibližuje, jak lze chování lišek vědecky zkoumat a co lišky vnesly do jejího života. Jako by se totiž začala na svět kolem sebe dívat liščím pohledem: „To, co dříve bylo jen křovím u železničního náspu, je nyní potenciálním domovem lišek. Tu písečnou plochu před námi vnímám jako ideální místo pro liščí doupě.“ A opuštěná obnošená bota, ležící vedle chodníku, je možná ztracená hračka liščího mláděte, které si na ní cvičilo své mléčné zuby a o svou kořist se přetahovalo se svými sourozenci. (Jinak boty se zdají být oblíbenou hračkou i zdejších liščat. Jaroslav Petr zmiňuje, že na jejich chalupě jednou vyvedla liška v noře vyhrabané pod kůlnou pět mladých. Liščata byla značně nenechavá: když někdo nechal náhodou venku boty, celou noc si s nimi hrála kolem chalupy „fotbal“.)

V souvislosti s tím se Kimmig přimlouvá za hledání cest, jak respektovat lišky a další divokou zvěř stále, nejen tehdy, když nám nepůsobí žádné nepříjemnosti. Liška často sklízí obdiv a vítáme ji s nadšením, když ji zahlédneme v parku nebo když úhledně leží na zahradním trávníku. Zábava ale skončí, jakmile shledá jahodový záhon jako atraktivní místo pro svou toaletu nebo začne hrabat díry. 

Vedle toho autorka dává prostor i příběhům anonymních spoluobčanů a jejich osobním, často velmi emotivním setkáním s liškou. Jedna žena prý kupříkladu šla navštívit hrob své dcery. Náhle zaslechla tichý zvuk. Otočila hlavu a vedle ní stála mladá liška. Podívala se na ženu svýma velkýma očima. V tlamě měla starou tenisku. „Co jsi mi to přinesla?“ zeptala se jí. Ona upustila botu na zem, otočila se a odklusala. „Musela jsem se zasmát a napadlo mě, jestli to není pozdrav od mé dcery? Ucítila jsem úlevu a domů jsem se vracela s útěchou v srdci,“ vzpomínala dotyčná. Podobné historky autorka nekomentuje ani se od nich nedistancuje. Ba sama naznačuje, jakoby i ona propadala pomyslnému „kouzlu“ lišek, oněch „krásných, mystických stvoření“, kolem kterých se točí velká část jejího života. V jinak „vědeckém“ spisu mohou být pro přísně scientistické čtenáře takovéto náznaky trochu na pováženou. Ti ostatní ale mohou se zájmem sledovat, jestli to není zárodek podobného „liščího“ duchovního kultu, jaký se už úspěšně rozvíjí zvláště kolem koček…