Vztah člověka a zvířete provází lidstvo od počátku. Velké mytologické i pozdější náboženské příběhy jsou prostoupené vyprávěními o zvířatech a lidech, v nichž zvíře nebývá často méněcenné, spíš naopak, hraje stěžejní roli. Zatímco teologové, filozofové a přírodovědci si odedávna kladou otázku, jak spolu člověk a zvíře vlastně souvisí, co mají společného a čím se podstatně liší, milovníci divokých a zvlášť domestikovaných zvířat mívají obvykle jasno. Zvíře je přítel, jehož věrnost a laskavost převyšuje laskavost a věrnost lidskou. Starobylá i moderní umělecká výpověď o životě a světu by se jen těžko obešla bez fenoménu mimolidského světa – zvířat, rostlin a vesmíru.

Jistě si vzpomínáte na ikonické příběhy Lassie se vrací od Erica Knighta, Bella a Sebastián Cécile Aubryové, Černý hřebec Waltera Farleyho, Dášeňka spisovatele Karla Čapka, Kniha džunglí Rudyarda Kiplinga, Příběh lvice Elsy od Joy Adamsonové nebo Saint-Exupéryho Malého prince. Každý ze čtenářů by bezpochyby dokázal jmenovat další tituly, které ho provázely dětstvím a dospíváním.

Kniha respektované a oblíbené americké spisovatelky Sary Pennypackerové Pax, můj liščí přítel souzní s výše zmíněnými příběhy v tom, jak empaticky a poutavě popisuje ztracené a hledané kamarádství mezi chlapcem Petrem a jeho lišáčkem Paxem. Autorka je v českém knižním prostoru dosud známa svou sérií povídek o malé Klementýnce (Klementýnka a naprostý blázinec, CPress 2017; Klementýnka a jarní výlet, CPress 2016 či Klementýnka a přehlídka talentů, CPress 2015). V jejím vydavatelském díle ale najdeme také příběh o Vrabčí holce (Sparrow girl) či úžasném Stuartově světě (The Amazing World of Stuart) a mnoho dalších knih pro děti. Její tituly jsou bohatě ilustrované různými výtvarníky, kteří svět Sary Pennypackerové považují za svůj a dokonale mu rozumějí.

Titul o liščím mláděti Paxovi doprovodil svými černobílými kresbami kanadský ilustrátor a spisovatel Jon Klassen. Úvodní barevný obrázek liščete, jež se dívá do krajiny vycházejícího slunce, je melancholický a pěkně otevírá příběh, který byste si mohli zamilovat. Překladu se, tak jako ve všech českých vydáních autorčiných knih, ujala Eva Kadlecová. Její přetlumočení je citlivé, kvalitní a věrné, a tak komukoli z pokročilejších dětských čtenářů anebo čtenáři dospělému neunikne nic z jemných valérů autorčina jazyka. Ten si nelibuje v patosu, ornamentálnosti ani v přílišném zjednodušení. Je prostý, ale má svůj osobitý styl, své zvláštnosti, svou barvu a svoji náročnost; jde přece o román. I když má kniha téměř tři sta stran a předpokládá na první dojem zdatného čtenáře, budete překvapeni, jak pevně vás příběh chytne za srdce a jak všech třicet čtyři někdy krátkých, jindy delších kapitol rychle přečtete. Petrovy a Paxovy radosti a nesnáze se hodí spíš k individuálnímu čtení. Je ale možné, že ten, kdo je zvyklý svým dětem číst, jim může večer co večer vyprávět jednu kapitolu. Připraví jim tak měsíc dobrodružných večerů, po nichž se jim bude krásně snít a čekat na další a další mámino či tátovo vyprávění.

Životní peripetie hrstky lidí a zvířat, kteří se navzájem ztrácejí, aby se hned nato hledali a upevňovali svá pouta, jsou zasazeny do válečného prostředí blíže nespecifikované země. Ačkoli se v ní mluví anglicky a tu a tam něco (např. baseball) připomíná Spojené státy, můžete tento román situovat do prostředí, které je vám blízké. Je důležité, aby v něm byla zalesněná krajina, pár cest, malých městeček, samot, několik lidí, aut a hlavně vojenský prostor (skutečný nebo vymyšlený), kde se odehrává anebo historicky odehrávalo něco, „čím jsou lidé nemocní“ – tedy válka. Potřebujete místo svých dětských her, které bezpečně znáte a v němž si opravdovou válku jen představíte. Vyjděte za město, kde žijete, do míst mezi poli a okrajem poslední zástavby a ocitnete se tam, kde žije malý chlapec Petr, jeho táta rukující do války, jeho děda, pár dětí a tajemný srub, v němž žije jakýsi podivín, co se nestará o okolní svět. Ten podivín se jmenuje Vola. Je to žena poustevnice, jež si vystačí s tím, co si vypěstuje a co jako výborná truhlářka a řezbářka vyrobí. Právě ona je hlavní a symbolickou průvodkyní celým příběhem.

Zápletka je jednoduchá. Petr kdysi dostal malé lišče, Paxe. Stali se z nich kamarádi, kteří žili jeden pro druhého. Petrův táta z důvodů, o nichž jen tušíme (anebo proto, že to prostě bylo v jejich rodu zvykem), se dobrovolně přihlásil do války. Jeho země stojí, jak sám Petr tuší, na té správné straně. Aby mohl Petr zůstat se svým dědou a chodit do školy, je třeba, aby se malého Paxe zbavil. A tak se stane, že stovky mil daleko od domova je malý Pax vysazen z auta do volné přírody. Táta odchází na vojnu a Petr, který už kdysi přišel o babičku, maminku a o tolik jiných věcí, si uvědomuje, že lstí a vlastní zbabělostí vydal svého přítele napospas divoké přírodě a válce, která tam někde zuří a jíž jsou dospělí lidé k smrti nemocní. Petr uteče z domova, aby malého Paxe našel. A v tom prvním kroku, jejž udělá ze dveří, spouští lavinu událostí, které všechny, o nichž se v knize dočtete, jednou provždy promění. Zvířata i lidi, ale lidi nejvíc.

Jazyk Sary Pennypackerové autenticky vystihuje reálné dialogy malého chlapce s dospělými, jeho vlastní samomluvu i virtuální rozhovor s jeho liščím kamarádem Paxem tam někde v dáli. Vystavět a udržet v takovém rozsahu živost a napětí celého příběhu, který vám v každé větě běží před očima jako film, je výjimečné. Autorce se to povedlo podle mého mínění tak, že si při četbě představíte sami sebe v dětském věku, kdy jste se vydali za dobrodružstvím a zažili trochu strachu, bolesti, samoty a zoufání. Ti čtenáři, kteří jsou zároveň rodiči a dopřávají svým dětem tolik svobody, aby se mohly samy vydat kousek za město a prožít trochu volnosti a vzrušení, si uvědomí, že právě takhle dítě asi uvažuje a jedná, když je z dohledu a překročí ohraničený prostor zájmových kroužků a školy. Na Petrovi a Paxovi uvidí, co pro dítě znamená vztah ke zvířeti, jemuž pochopitelně a právem přisuzuje lidské vlastnosti.

Přátelstvím mezi oběma i Petrovou odvahou, s níž překročí práh cizího domu, v němž mu tajemná Vola pomáhá uzdravit zlomenou nohu, se lze nejen dojímat, ale je možné se z něho i učit. Pro své vlastní vztahy a pro své duchovní hledání. Autorka do příběhu nevložila žádné přímé náboženské sdělení, jak bychom na Ameriku asi očekávali. Co však do svého románu vtělila, je étos humanity s jejími základními, všelidskými maximami: milovat, pomáhat, sdílet dobré a zlé, jít za štěstím, podporovat druhé v jejich vlastní cestě a uskutečňovat to, čím je každý jeden člověk výjimečný. Je pozoruhodné, že tuto mravní velikost v sobě mají i skoro všechny lišky, které se knihou mihnou. Ty negativní patří výhradně lidem a jejich zvířecím protějškům, kojotům. Právě tady se asi rozpomenete na velké bajky světové literatury i obraz zvířete v náboženských textech starověku. Zvíře tu sice není ve spirituálním smyslu posvátné a božské, ale je tolik podobno dobrému člověku, usilujícímu o blaho své i druhých, že před ním jen stěží zapřete svůj obdiv. Statečný Petr, protloukající se se svým trápením krajinou, jde ve stejných šlépějích se všemi liščaty, která – pokud z hladu nemusejí – nikomu neubližují, nikoho netrápí, nikoho nezabíjejí. To jen lidé nemocní válkou zabíjejí své nepřátele a ve stejném okamžiku i poslední zbytky své lidskosti. Tím, že se v textu pravidelně střídají kapitoly vyprávěné lidmi, Petrem a Volou, a lišáčkem Paxem a jeho novými kamarády (číslo kapitoly je vždy umístěno v siluetě chlapecké nebo liščí hlavy), můžete detailně pozorovat, jak podobné jsou myšlenkové pochody lidí a zvířat, jejich emoce, řeč i to, co je od sebe odlišuje – hlavně jejich senzitivita (čich a sluch) a postoj k okolnímu světu.

Jedna skutečnost je v Pennypackerové románu pozoruhodná. Zatímco Petr je na svůj věk díky ztrátám, které prožil, a tomu, že se musel pod nátlakem zbavit svého přítele, mimořádně citlivý, empatický a moudrý (a proto si rozumí s vysloužilou zdravotnicí Volou, která ve válce dostatečně poznala lidskou povahu), lišky vnášejí do příběhu svými výpověďmi a hlavně chováním cosi jako podobenství. Jsou to ony, které zvláštním způsobem rozumějí nesmyslným důvodům války a lidského zla, a jsou to ony, které se – jako zvířata a zároveň duchovní bytosti – drží vůči lidskému, zbídačelému světu v opozici. Setkání s člověkem pro ně bývají tragická. Petr má podobnou zkušenost, ale na rozdíl od nich ještě věří, že i s člověkem je možné nalézt společnou řeč. Divoké lišky se lidem napříště vyhnou. Petřík však díky milosrdné Vole pozná, že může dát lidem ještě jednu šanci. A nadto: způsobí, že v odloučení žijící smutná Vola, která se společnosti vyhýbá jako čert kříži, nakonec vezme lidi na milost. Začne ve dvacet kilometrů vzdálené škole učit děti malovat. Výjimka potvrzuje pravidlo. Existují ještě ti, kteří se nechtějí chovat jako lidé nemocní válkou. Existují ještě ti, kteří neztratili instinkt a laskavost lišek, žijících pro svoji tlupu a hlavně pro ty nejslabší.

Neprozradíme čtenáři, jak tento napínavý a svižně plynoucí příběh dopadne. On sám se musí pustit do zdolávání románu, který je od první stránky otevřený oběma východiskům: zmaru i naději. Citlivý a pokročilejší čtenář ve věku rané adolescence by mohl být Paxem citově zasažen a je pravděpodobné, že se hravě ztotožní s oběma hlavními postavami. Bude chtít být trochu jako Petr a trochu jako Pax. Bude chtít prožít to, na čem stojí každý pořádný život. Na budování přátelství a duchovním růstu vedle toho, kterého jste si zamilovali.

Nehledejte tu sentiment a rozhodně nečekejte rozvláčnou, melancholickou pohádku o zvířátkách. Najdete zde spíš filozofičtější, ale pro děti srozumitelně vyprávěné pasáže, z nichž lze mnohé vyzískat. Nesejde na tom, jestli je váš přítel kluk, nebo holka ze sousedství, koník, kočka, nebo pes. Budete-li otevření a citliví, měli byste odejít proměněni i ve vztahu k těm, kdo jsou jen zdánlivě menší než lidé. Je pravděpodobné, že vás román Sary Pennypackerové přiměje k péči o slabé a k poznávání přírody a jejích zákonitostí i tajemství, kterých si obyčejně v převládající virtuální realitě a na ohrazených hřištích nevšímáme.