Debut dánského prozaika a dramatika Larse Husuma (nar. 1974) Můj kámoš Ježíš (Mit venskab med Jesus Kristus, 2008) lze zařadit do tradice generačních románů v čele se Salingerovým Kdo chytá v žitě přes Rifbjergovu Chronickou nevinnost až po Payneovo Mládí v hajzlu. Jeho hrdina Nikolaj, syn známé zpěvačky Grith Okholmové a pošťáka, ve třinácti letech zůstává na světě sám se svou starší sestrou Søs a prarodiči z matčiny strany, kteří ho prakticky vydědí.

Po matce sirotkovi spadne do klína neuvěřitelné jmění, a tak pro něj samotné živobytí není žádný problém. S následky tragického životního zvratu se však celou řadu let pere vskutku drsně, pěstmi řeší každý druhý konflikt a brutálním násilím skončí i jeho milostný vztah. Neustálé kopání kolem sebe je však jen projevem zoufalství, snahou dobrat se sestřiny pomoci a bezmezné lásky. Z osobní krize ho ve dvaceti letech vysvobozuje příchod sympatického drsňáka v sandálech, který se představí jako Ježíš, nabídne mu spásu a udá jeho bytí nový směr. Nikolaj se vydává do Tarmu, rodného města své proslulé matky, aby tam našel klid a usmíření. V tomto bodě Husum do knihy integruje i kus sebe: Nikolaje Okholma vrací do konkrétního řadového domku v Tarmu, kde sám strávil dětství.

Husum v knize svéráznými, tedy nečekaně brutálními a společensky nepřijatelnými prostředky tematizuje problémy mládeže, osamělost, touhu po lásce, osobní ztroskotání a začínání od nuly. Zároveň střízlivě dokládá, že není možné, aby se člověk z podstaty změnil. V ději dochází k mnoha zlomovým situacím, v nichž Nikolaj přestřelí (v podstatě se z něj stává sadomasochistický recidivista, ovšem policii jeho činy nechávají chladnou), ale je potřeba to chápat spíše jako extrémnější nadsázku, vystihující vnitřní prázdnotu, úzkost a nefungující přátelství.

Autor píše velmi živě, nicméně kromě ztělesněné postavy Ježíše mnoho nového do žánru generačního psychologického románu nepřináší (snad jedině poněkud křečovitě včleněné novinové články a fotografie snažící se navodit realistický dojem z děje), ale možná ani nemusí. Celý příběh se točí kolem mladické revolty, vztahů, sexu, peněz, vykořeněnosti a hledání cesty životem. Čtenář se zprvu pod závalem událostí ani chvíli nenudí (pokud ho ovšem nenudí Nikolaj jako takový). Jenže v polovině se zdá být té absurdní drsnosti už trochu moc, ale to je právě okamžik, kdy už toho začíná mít dost i Nikolaj a vyprávění dostává nový rozměr. Dekadentní dobrodružství je snadno stravitelné jak díky současnému mluvenému jazyku, tak Nikolajovu bizarnímu pohledu na svět. Svou roli hraje i členění na poměrně krátké kapitoly s nadpisy předjímajícími děj, díky nimž má kniha spád. Její humor spočívá především v Nikolajově tragikomickém přístupu k životu, jeho extrémní drsnosti, sexuálních výstřelcích, nevybíravému vyjadřování a politické nekorektnosti. Husum například vtipně tematizuje nenávist mezi Kodaňany a Juty, maloměstskou vřelost i omezenost a až naturalistickou nemožnost vymanit se ze svých kořenů a ovládnout vlastní pudy.

Čtivost díla pravděpodobně tkví i v tom, že Husum psal z přetlaku energie a spontánně: „Začalo to názvem a z něj se vyvinul příběh. Odložil jsem kartáč, protože jsem totiž zrovna myl nádobí, zapnul počítač a pustil se do psaní. Naráz jsem napsal návrh první kapitoly. […] Měl jsem tehdy štěstí, že se se mnou rozešla přítelkyně, takže jsem měl nadbytek času i energie. Kdyby se se mnou nerozešla, tak bych možná román Můj kámoš Ježíš nenapsal. […] Celý proces psaní byl velmi intuitivní.“

Můj kámoš Ježíš se stal literární senzací a pouhý měsíc po vydání si Lars Husum mohl vybírat z nabídek na zfilmování. Zvolil dánskou společnost Nimbus, stojící například za úspěšným seriálem Most a filmy Praha či Plamen a Citrón s Madsem Mikkelsenem. Po prvotině následoval román Jeg er en hær (Já jsem vojsko, 2010) a tři dramata: Lovens vogtere (Strážci zákona, 2011), De frivillige (Dobrovolníci, 2012) a Under Gud, over loven (Před Bohem a nad zákonem, 2016).