Ondřej Ševeček (nar. 1979) působí jako ředitel Filosofického ústavu AV ČR, ale většina jeho publikační činnosti souvisí s hospodářskými dějinami, a zvláště s firmou Baťa. Výběr tématu částečně ovlivnilo, že právě z někdejšího Gottwaldova, dnešního Zlína, bývalého centra koncernu, pochází. Ve své první knize Zrození Baťovy průmyslové metropole: Továrna, městský prostor a společnost ve Zlíně v letech 1900–1938 (Veduta, Ostravská univerzita v Ostravě, 2009) mimo jiné vyzvedl, jak byly přerod řemeslnicko-zemědělského maloměsta v jednu z předních průmyslových metropolí a „sedimentace“ Baťova systému v prostoru města obdivuhodně rychlé a hladké. Následovala publikace Company Towns of the Baťa Concern: History – Cases – Architecture (Franz Steiner Verlag, Stuttgart, 2013), kterou Ševeček editoval s Martinem Jemelkou (nar. 1979). Ta mimo jiné mapovala vývoj některých zahraničních lokalit, na jejichž rozvoji se podnik v minulosti podílel.

Podobným směrem cílí i nová publikace Tovární města Baťova koncernu: Evropská kapitola globální expanze, kterou zmíněná dvojice autorů tentokrát zpracovala sama. Kniha sleduje ekonomickou, a především sociální dimenzi baťovského podnikání v době jeho vrcholné zahraniční expanze. Sleduje tedy společenskou vizi Tomáše Bati a pokusy o její realizaci ve Zlíně a dalších městech v Čechách a na Moravě (Zruč nad Sázavou, Třebíč), na Slovensku, v Maďarsku, Francii, Velké Británii či Polsku.

Rozpálená hlava

Co se týká názorů samotného zakladatele, ty podle autorů dobře charakterizuje úryvek, v němž úspěšný továrník vzpomíná na sebe sama coby dvacetiletého mladíka. Netypicky se přitom představuje i jako čtenář klasické literatury: „Hlavu rozpaloval mi můj tehdejší názor na lidskou společnost vyčtený z knih Tolstého, z básní Svatopluka Čecha a celé naší literatury o českých bratřích, ale nejvíce odposlouchaný od lidí, kteří mě obklopovali. Byl jsem kolektivista a cosi jako komunista, rozhodně ale socialista. Nynější kapitalistickou společnost považoval jsem za dobrou jen pro špatné lidi jako vydřiduchy a lenochy. Snil jsem o prostém životě Tolstého. Až budu mít splaceny své dluhy, vlastně bratrovy, a ještě něco si nadto vydělám, zakoupím si malou selskou usedlost a budu sít tolik, kolik budu potřebovat pro sebe a svou rodinu. Města jsou jen proto, aby otročila rolníka, a fabriky proto, aby otročily dělníka; obchodníci proto, aby žili jako paraziti z práce jiných.“ Od těchto agrárně-socialistických ideálů se ovšem Tomáš Baťa postupně odvracel, respektive je transformoval do nových podob. Po návštěvách významných průmyslových center na našem kontinentu, a zvláště v USA „se stále více do středu jeho myšlenkového světa dostávala továrna. Nikoli však pouze jako podstatný prvek nového hospodářského systému, ale jako entita zakládající novou formu společenskosti.“

Továrna a město

I v návaznosti na tyto představy se Zlín stával „industriální laboratoří, v níž bylo usilováno – za využití vědeckých metod kombinací disciplinačních mechanismů a sociálních výhod – o uskutečnění vize příkladně kooperující společnosti práce“. Výsledkem měl být vznik komunity, v níž dělníci po práci potkávají své mistry a vedoucí a sdílejí s nimi řadu důležitých životních událostí, jak to dnes známe zvláště z prostředí korejských či japonských firem. Ve stínu Baťovy továrny současně vyrůstalo (i po Tomášově smrti) „nejmladší město v Československu“ jako dynamický projekt nastupující poválečné generace: „Město žijící překotným tempem rozvoje, sálající optimismem a důvěrou v budoucnost průmyslové společnosti, kterou se zdálo být možné naplánovat a vyrobit. Baťovský Zlín si přes striktní, autoritářský režim a až děsivě všeobjímající korporátní kontrolu mnohé návštěvníky podmaňoval zvláštním kouzlem. Zdál se být uskutečněním starého snu o harmonii a jednotě.“

V prostoru této zhmotňující se městské utopie nalezly široké uplatnění nové kulturní a výrazové formy: „Klíčová role připadla zejména fordistické architektuře, průmyslovému designu a filmu, které výrazně působily na nově se konstituující společnost. Město se stalo dějištěm velkolepých masových oslav a akcí, při nichž pochodovaly bok po boku tisíce mladých uniformovaných zaměstnanců. Jejich těla byla nedílnou součástí masových rituálů opakujících se při různých příležitostech (Svátek práce, vzpomínkové slavnosti, pohřby předních osobností koncernu ad.). V podstatě odkazovaly ke kolektivnímu charakteru průmyslové práce, utvrzovaly sounáležitost a autoritu podniku a manifestovaly dokonalou souhru zlínských obyvatel.“

Mimo filmů a hromadných rituálů narušoval pracovní a životní rutinu obyvatel města sport, ten byl vedením zvláště podporován: „Nejen kvůli ideálu fyzické zdatnosti a odolnosti, ale také s ohledem na pěstování ducha soutěživosti a formování charakteru – tedy vlastností a hodnot tak důležitých pro nového průmyslového člověka. Byla to právě tato životní forma předjímající v určitých ohledech kolektivismus komunistického režimu s jeho kultem práce a technické revoluce, v níž dokráčel Zlín k prahu druhé světové války.“

Podle autorů šlo tedy o vizi „hierarchicky organizované průmyslové komunity podřízené zájmům velké korporace a potlačující pluralitní základy veřejného života“. Politika byla proto trochu vnímána jako potencionální zdroj komplikací, kterým bylo třeba předcházet, a to několikerými způsoby: „Na úrovni továrního města tím, že měla být správa i samospráva obce pevně propojena s továrnou, na úrovni regionální či státní politiky zase tím, že se ji koncern pokoušel aktivně ovlivňovat, zejména ve prospěch specifických hospodářských zájmů. Ideově nevyhraněný a pragmatický vztah k politickým programům se promítl i do různorodého angažmá baťovských ředitelů v politice. V podmínkách meziválečné ČSR působili baťovští ředitelé snad ve všech politických stranách s výjimkou komunistů, považovaných za principiálně nepřátelskou a antisystémovou stranu.“ Pragmatická strategie „kobercového“ obsazení pozic v politických stranách podle Jemelky a Ševečka nesla evidentně své plody: ve 30. a 40. letech se firmě velmi hodilo, že měla svoje zástupce také v NSDAP…

Od budíčku po večerku

Praktický popis každodenního života v tomto prostředí ovšem z dnešního hlediska připomíná velmi přísný pionýrský tábor či – jak říkají autoři – polovojenský režim. Jeden z nejmladších pracovníků denní harmonogram popsal následovně: „Den začínal budíčkem ve tři čtvrtě na šest. Tímto způsobem jsme byli buzeni, a ne každému se chtělo hned vyskočit z postele. Takové jedince budil vůdce tím, že z nich stahoval přikrývku. Někdy nás přišel kontrolovat i sám vychovatel… ještě před nástupem na ranní čtvrthodinku [jsme se] snažili stihnout co nejvíce z ranní toalety… Pak jsme vybíhali společně celý tábor do prostoru nad internát, kde jsme se pod vedením vychovatelů pořádně rozcvičili a proběhli… Na rozcvičku museli všichni kromě nemocných… Po rozcvičce následovala ranní toaleta. Pak jsme jeden po druhém odcházeli dolů do bufetu na snídani. Po snídani jsme si šli vyleštit boty a již jsme vycházeli ven z budovy kolem vychovatelské služby, která dbala na to, abychom byli řádně upraveni. To již obvykle oznamovala tovární siréna minutovým houkáním ve tři čtvrtě na sedm, že je čas na cestu do práce. Její zvuk bylo slyšet až do vesnic v širokém okolí Zlína. Následovala osmihodinová práce v továrně s dvouhodinovou polední přestávkou. Obědvat jsme chodili na Obchodní dům, kde byly jídelny… Po obědě byl čas někam se posadit na lavičku anebo přímo na trávník a odpočinout si. Odpoledne byla jen tříhodinová pracovní doba, a tak ten čas rychle utekl. Po práci jsme si obvykle zašli chvíli odpočinout na internát, pak vzali učebnice, sešity a pospíchali do školy. Tam jsme strávili nejméně dvě hodiny. Nazpět jsme se vraceli kolem osmé hodiny a to už jsme měli skutečné volno pro své záliby, nebo odpočinek. Nejdříve jsme se ale v bufetu navečeřeli. V zimě jsme mívali večerky v devět hodin a v létě o hodinu později. Vůdce světnice zhasl světlo a popřál nám dobrou noc. V tu dobu se také zamkl internát a případné opozdilce zapsal domovník do knihy hlášení. Takový zápis měl ovšem pro dotyčného následky v podobě trestu podle úvahy vychovatele.“

Není divu, že takovýto způsob života nevyhovoval každému. Podle Ševečka a Jemelky se tak časem ukázalo, že tato komunitní životní forma byla až příliš kolektivistická a v realitě pochopitelně dostávala podstatné trhliny. Rezervy se objevily i u těch, od nichž se očekávalo, že budou nejvíce loajální – od ambiciózní a stále početnější vrstvy profesionálních manažerů: „Byli to právě oni, jež jako první začali s rodinami opouštět závodní rodinné čtvrti a sdílený životní styl. Již ve druhé polovině třicátých let lze ve Zlíně zaznamenat nárůst jejich vlastního individuálního bydlení, které se stalo znakem začínající emancipace městské společnosti od továrny i postupné eroze fordistické společenské vize, která dala tomuto uspořádání vzniknout. Předznamenán tak byl trend, který po druhé světové válce pokračoval v baťovských městech rozvíjejících se v bohatnoucích a politicky pluralitních společnostech západní Evropy. Vývoj v samotném Zlíně naopak nabral v důsledku zásadních společenských změn po druhé světové válce jiný směr. Původní baťovská struktura prošla pozoruhodnou metamorfózou a byla rychle uzpůsobena a využita k budování dalšího experimentu, tentokráte socialistického.“

Útoky, diskuse, soudní spory

Na další specifické problémy pak projekt narážel v jednotlivých zemích, kde se jej „baťováci“ pokoušeli aplikovat na domácí prostředí. Například v „polofeudálním“ prostředí maďarského venkova se klíčovým protivníkem koncernu při budování továrního města stala skupina velkostatkářů hájících svou tradiční doménu, postavení a privilegovaný přístup k levné pracovní síle. Sociální argumenty šly v tomto případě stranou; velkostatkáři se jen obávali, že nový, progresivně organizovaný zaměstnavatel naruší jejich mocenský monopol a že lepší pracovní podmínky v továrně spolu s vyplácením pravidelných mezd vezmou jejich hospodářstvím pracovní sílu.

„Na britských ostrovech byl hlavní protivníkem koncernu Baťa silný obuvnický průmysl, konzervativní ve formách organizace výroby i podnikání a nedůvěřivý ve vztahu k americkým novinkám. V kampani vyzvedl principiálně asociální a autoritářský charakter baťovského podnikání a demaskoval vztah firmy k zaměstnancům orientovaný na maximální možnou exploataci jejich kapacit. V Polsku se katalyzátorem odporu stala početná vrstva řemeslnicky organizovaných ševců a středobodem relativně úspěšné kampaně hrozba pauperizace tisíců rodin závislých na jejich příjmech.

Ve Švýcarské konfederaci byla šedou eminencí protibaťovského tažení konkurenční skupina Bally, jež (poněkud paradoxně) sama reprezentovala inovativní formy obuvnického podnikání s globálními ambicemi. Na švýcarské půdě se koncern Baťa střetnul se sofistikovanou a strukturovaně cílenou kampaní, do níž byli vtaženi výrobci, prodejci i zákazníci, stejně jako politická seskupení z levé i pravé strany názorového spektra.“ Přes tento odpor některé z těchto továren po jistou dobu úspěšně prosperovaly a pomáhaly také všestrannému rozvoji daných sídel, dnes je nicméně posledním fungujícím baťovským evropským satelitem továrna v nizozemském Batadorpu.

Kniha ovšem záslužně zachycuje i bouřlivé dobové intelektuální diskuse i soudní spory. Baťovský systém kritizovali četní levicoví intelektuálové a spisovatelé jako Ilja Erenburg nebo Marie Pujmanová. Velký ohlas vzbudila kniha Der unbekannte Diktator Thomas Baťa od Rudolpha Philippa (Agis-Verlag, Wien, Berlin, 1928), kvůli které autor čelil žalobě. Berlínský soud ji nejprve zakázal coby pomlouvačnou, ale o rok později v ní vyjádřené názory uznal za legitimní a po začernění dvou desítek stránek se mohla vrátit do prodeje. V Československu nechal Baťa před soud předvolat T. Svatopluka za jeho román Botostroj (1933) a údajnou urážku na cti (kauza je mimo jiné popsána i v publikaci V obecném zájmu).

Zároveň ale do těchto kampaní a střetů zájmových skupin vstupovaly hlasy různorodé skupiny vizionářů či představitelů kulturní fronty, z nichž někteří (například Joël Meijer de Casseres nebo Le Corbusier) v činnosti koncernu Baťa „spatřovali důležitou společenskou výzvu, nebo dokonce potenciál kulturní změny“. Tito urbanisté a architekti koncern vnímali „jako jeden z avantgardních živlů, který vnášel novou dynamiku do společenských procesů a mohl přispět k etablování moderní industriální kultury a civilizace, o jejíž podobě se v těchto letech živě debatovalo nejen v salonech“.

Zasetý workoholismus

Téma Baťova systému a jeho úspěšného podnikání, které s sebou ovšem neslo jisté rysy autoritářství, je dnes opět aktuální a pro svoji ambivalentnost hojně diskutované. Začínala tam řada později slavných vědců (Otto Wichterle) a umělců, které proslavila jejich tvořivost, současně však někteří v baťovském Zlíně hledají počátky unifikujících „paneláků“; vývoj panelu touto firmou totiž začal už roku 1940. O „lehce arogantním a do sebe zahleděném továrníkovi“, který na Zlínsku „zasel ducha workoholismu“, před časem vznikla divadelní inscenace Doda Gombára Baťa Tomáš, živý. Na ni nedávno navázala další s názvem Já, Baťa o J. A. Baťovi, dílo dramatika Petera Pavlace a režiséra Patrika Lančariče.

Slavný polský reportér Mariusz Szczygieł Baťu vybral do svého Gottlandu (2006, č. Dokořán, Máj, 2007) jako jeden z prototypů moderního češství a jeho portrét není nijak lichotivý. Markéta Pilátová zase ve svém nejnovějším románu S Baťou v džungli (Torst, Praha, 2017) uvádí J. A. Baťu jako příklad člověka, který ocitne-li se v cizině, stává se ničím. Ale také jako ukázku pozitivně chápaného světoobčanství. – Na příkladu několika zaměstnanců firmy totéž téma rozvíjí publikace Srdcem baťovec: neobyčejné příběhy baťovců v cizině (Nadace Tomáše Bati, Zlín, 2016). – Baťova ducha vyvolaného ze záhrobí nechává navíc Pilátová posmrtně opravovat jeho vlastní zastaralé názory na ženy.

Průkopník globalizace

Jemelka a Ševeček oproti tomu zpracovávají baťovské téma zcela seriózně, a také důkladně a obsáhle. Nicméně problematika je natolik obsáhlá, že mnoho zůstává stále nepokryto. Autoři sami přiznávají, že kupříkladu specifický jazyk a myšlenkový svět členů baťovského univerza (třeba to, nakolik v předkládané ideály skutečně věřili), zůstává neprozkoumán. A pokud tvrdí, že díky podobným globálně operujícím korporacím našla baťovská vize univerzálního naplnění, pak musíme dodat, že skutečně globální účinnosti firma dosáhla až díky podnikání v mimoevropském světě, které bohužel v knize chybí. Podtitul Evropská kapitola globální expanze snad ale můžeme chápat i tak, že autoři mají v plánu dostat se i k oné fázi transkontinentální. Právě to, co s tímto podnikatelským konceptem udělá transfer do zcela cizího, exotického prostředí, může být poučné. Každopádně je se znalostí i této knihy problematické nadále zastávat tezi některých českých národovců, že globalizace je cosi cizího, co je na Čechy uvalováno zvenčí a čím trpíme: už dávno jsme její aktivní součástí, v případě Baťů pak přímo průkopníky.

Na baťovském projektu můžeme samozřejmě studovat osudy veleúspěšné české rodiny, která se snažila manévrovat komplikovaným historickým obdobím a jíž se za její vzestup mnozí mstili. Ale současně se v souvislosti s jejím příběhem můžeme zamýšlet nad obecným přínosem moderní doby a jejích avantgardních projektů, nad tím, v čem byly opravdu osvobozující, a v čem naopak svazovaly, nebo dokonce přinášely nebezpečí zotročení.