Facebook jako zvláštní zóna pro lidské chování a sebeprezentaci
Facebook zkoumaný z velmi úzké perspektivy. Nemálo reálií se od doby napsání již také změnilo. Avšak tato sociální síť je tak významný a vlivný fenomén, že jakákoli, byť dílčí snaha o hlubší postižení a popis všeho, co se na ní odehrává, má svoji cenu.
Jak se lidé chovají v prostředí Facebooku? Jak tam prezentují sami sebe? Co je na něm tak zajímavého a přitažlivého, že se na něj stále znovu přihlašují? A z jakých důvodů jej někteří opouštějí? Jaké jsou typologie uživatelů Facebooku a základní etapy při seznamování se a pobytu v tomto specifickém prostředí? A co mělo signalizovat, když uživatelka na Facebooku označila jinou, sobě nepříbuznou osobu za svoji sestru? I na tyto otázky odpovídá socioložka Marie Pospíšilová ve své knize Facebooková (ne)závislost. Identita, interakce a uživatelská kariéra na Facebooku.
Na webových stránkách Sociologického ústavu AV ČR se o autorce dočteme, že se zaměřuje především na kvalitativní výzkum, a to zejména na otázky týkající se podnikání, elektronické komunikace, virtuálního prostředí internetu a genderové problematiky. S výjimkou poslední položky se toto vše také odráží v její první knize. Prezentuje v ní výsledku svých výzkumů, které zasazuje do teoretického rámce tvořeného zvláště myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (1922–1982) a jeho pokračovatelů, zvláště Joshuy Meyrowitze (*1949). Goffman se proslavil především svojí knihou Všichni hrajeme divadlo (The Presentation of Self in Everyday Life, 1959), vlivné jsou i další jeho práce jako Asylums (1961) nebo Stigma (1963, česky Sociologické nakladatelství, 2003), v němž zkoumá společenský život za pomoci analogie divadelního představení. Ukazuje, jak člověk v obvyklých pracovních situacích prezentuje sám sebe a svou činnost před ostatními, jak řídí a kontroluje dojem, který si o něm okolí vytvoří. Pospíšilová se inspiruje zvláště jeho rozlišením mezi „jevištěm“ či scénou, na které jedinci snaží vzbudit určitý dojem u obecenstva, a „zákulisím“, kde herci mohou vystoupit ze své role. Tento koncept mimochodem nedávno plodně využil Christoph Ribbat ve své knize V restauraci.
Zároveň Pospíšilová navazuje na zmíněného teoretika masových médií Meyrowitze. Právě ten popsal posun od klasických setkávání, tak jak je ve své „dramaturgické“ metafoře zachytil Goffman, k interakcím zprostředkovaným elektronickými médii. Tuto změnu popisuje Meyrowitz na základě teze o zesložiťování a prolínání se informačních toků. Na rozdíl od setkávání tváří v tvář není v internetovém prostředí jisté, kdo a zda vůbec někdo bude sdělení přijímat.
A také zde neexistuje zřetelné rozhraničení „jeviště“ a „zákulisí“. Proto Meyrowitz mluví o tom, že digitální média umožňují vstoupit dovnitř prakticky každému, což s sebou však nese také zánik tajemství. Důsledkem je vznik internetové „střední zóny“, která obsahuje prvky obou zmíněných sfér, takže o intimních věcech tam mnozí lidé promlouvají (téměř) veřejně. Právě tuto zónu podle Pospíšilové uživatelé nejvíce oceňují: jak při komunikaci a kontaktu, tak při získávání informací a organizování různých akcí vnímali jako nejdůležitější to, že zde mají možnost oslovit kohokoli „nebo se stát součástí jakékoli interakce“. K zvláštnímu charakteru této sféry ale patří to, že napsané vzkazy, byť přístupné velkému množství čtenářů, může často pochopit jen vybraná skupina lidí.
Dodejme, že jisté analogie ovšem autorka nachází i v Goffmanově popisu „starého“ světa, v němž se kupříkladu vyskytovalo cosi jako „ritualizovaná intimita“. I k dalším paradoxům chování na Facebooku najdeme starší předobrazy. Jedna z mladých respondentek výzkumu nechala svoje fotografie přístupné pro všechny přátele – s výjimkou všech členů své rodiny. Vlastní babičce by totiž obsah některých z nich nebyla schopná vysvětlit. Stejně tak si ale můžeme i v nedigitálním světě představit teenagera, který se raději svěřuje kamarádům než rodičům, na čemž není nic neobvyklého. Nebo případ jedince, který se raději ve vlaku vyzpovídá někomu, s kým se už pravděpodobně nikdy neuvidí, než člověku dobře známému.
Důvody, proč někteří Facebook opouštějí, ale také souvisí se střední zónou: někteří ji vnímají jako přehlcenou či příliš složitou na to, aby ji dokázali smysluplně uspořádat. Další naráží na to, že se „rovnostářství“ facebookového prostředí střetne s hierarchiemi existujícími v reálném světě, například když učitel najde kritické poznámky, které o jeho hodině zveřejnil jeho student. I v případě, že by nastal hromadný odchod z Facebooku, ovšem autorka nepředpokládá, že by to znamenalo celkový zánik této formy komunikace, pouze by byla nahrazena něčím podobným.
Kniha zřejmě vznikla přepracováním absolventské vysokoškolské práce a je to na ní trochu vidět. Svůj předmět zkoumá z velmi úzké perspektivy, takže třeba komplexní rozbor kladných a záporných aspektů vlivu Facebooku na lidskou psychiku v ní nehledejme – kdo má o něco podobného zájem, ať raději sáhne po publikaci Změna myšlení. Některé reálie se od doby napsání Facebookové (ne)závislosti již změnily. Došlo například k rozšíření výběru emotikon, po vzoru sítě Google Plus také společnost rozšířila možnost nastavení několika stupňů či okruhů přátelství. Každopádně tato sociální síť (a zároveň firma disponující obřím majetkem) je tak významný a vlivný fenomén, že jakákoli, byť dílčí snaha o hlubší postižení a popis všeho, co se na ní odehrává, má svoji cenu. I když v současnosti jsou v souvislosti s ním aktuální trochu jiné otázky, totiž co si počít s tím, že se v jeho střední zóně rychleji a úspěšněji šíří zprávy podvodné než seriózní. Že se na ty falešné odvolávají i mnozí politici, kteří alibisticky tvrdí, že nenesou odpovědnost za jejich věrohodnost. A že jim tato forma sebeprezentace v očích voličů často neškodí, ale vyplácí se.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.