Co nového přináší teenagerům komunikace prostřednictvím Twitteru nebo Instagramu? Jak sociální média ovlivňují kvalitu jejich života? Znamená obrovská obliba sociálních sítí konec soukromí, jak jsme ho znali? Jak šifrovat vzkazy na Facebooku, aby jim nerozuměli rodiče, a co znamená, když američtí teenageři o sobě tamtéž nepravdivě prohlašují, že mají desítky sourozenců? Jak se popasovat se slávou na síti? Používají rozličné etnické skupiny Američanů odlišné komunikační platformy? Nakolik internet skutečně podporuje negativní jevy, jako je šikana, či zvyšuje nebezpečí, jež představují sexuální agresoři?

I na tyto otázky odpovídá americká expertka na komunikační technologie a socioložka danah boydová (nar. 1977, své jméno z několika důvodů píše minuskami) v knize Je to složitější: Sociální život teenagerů na sociálních sítích (It's Complicated: The Social Lives of Networked Teens, 2015). Vychází přitom z vlastních i cizích výzkumů a téma rozhodně nepojímá černobíle. „O tom, jak teenageři používají sociální sítě, mluví řada lidí, jen málokdo si ale najde čas na to, aby si promluvil přímo s nimi a poslechl si, co o svém životě – na síti i mimo ni – říkají. Právě to mě vedlo k napsání této knihy,“ říká k tomu.

Wiki zpod lavice na lavici

Boydová se především staví proti velmi rozšířenému slovnímu spojení „digitální domorodci“. Spolu s mnoha jinými odborníky varuje, že mladí lidé některé parametry digitálních technologií, s nimiž mnohdy odmala vyrůstali, samozřejmě zvládají velmi dobře, ale současně je používají s nemalou dávkou naivity a nezkušenosti – mnozí prý například věří tomu, že pokud se nějaký text objeví na Googlu, je jeho věrohodnost ověřená a oni mu mohou důvěřovat. Řeči o „digital natives“ jsou podle autorky velmi škodlivé, protože je mnozí chápou tak, že jsou tím pádem zbaveni zodpovědnosti a nemusejí druhým pomáhat se v digitální sféře skutečně zorientovat.

Zastává se proto například (anglické) Wikipedie a jejích hesel, která jednostranně nehlásají „silné“ názory, ale jsou výslednicí debat zastánců odlišných ideových pozic. Průběh těchto diskusí a měnící se podobu hesla si přitom každý může najít v jeho historii, a detailně tak sledovat, jak se rodí/mění/přepisuje aktuální vědění. Mnozí učitelé žákům používání této internetové encyklopedie zakazují, avšak podle boydové je třeba heslo o americké válce za nezávislost samo o sobě skvělou hodinou dějepisu – nebo alespoň může být, pokud s ním pedagog dokáže optimálním způsobem zacházet. Autorka realisticky podotýká, že studenti přes instrukce učitelů z Wikipedie stejně čerpají, a v tom případě je samozřejmě přínosnější je učit, jak s ní kriticky pracovat. Dodejme, že někteří čeští vysokoškolští pedagogové, například Jan Sokol, se již této situaci rozumně přizpůsobili a wikipedická hesla sami píší a opravují.

Škleb a zrcadlo

Sociální média autorka pojímá především jako veřejný prostor, v němž mohou teenageři hledat nezávislost na rodičích i nové formy sebevyjádření, a kde se především mohou sdružovat s vrstevníky. V mnoha případech je to podle ní dokonce jediný veřejný prostor, kde se mohou, třebaže jen virtuálně, scházet v tak hojném počtu. Dokážou přitom být „odolní a kreativní, pokud jde o to, uzpůsobit účel technologií tak, aby jim pomohly naplnit jejich cíle a touhy. Díky technologiím se před nimi otevírají nové možnosti, získávají kontrolu nad vlastním osudem a nacházejí způsob, jak se zapojit do veřejného života.“

V tom všem pochopitelně nespatřuje nic špatného, neboť jde o touhy přirozeně související s daným věkem. Zároveň ale podle ní neplatí, že například rasové a sociální bariéry panující v reálném světě by Facebook a spol. dokázaly vyřešit či zahladit. Nikoli, zrcadlí je, nebo dokonce zesilují. Proto se také přimlouvá za citlivou dešifraci některých – pro mnohé potenciálně alarmujících – signálů: pokud mladík žijící v sociálně problematické čtvrti na svůj profil umisťuje symboly místních gangů, drsné výrazy a odkazy na kriminální aktivity, nemusí to znamenat, že je zločinec, ale jen to, že by rád v onom drsném prostředí nějak přežil.

Boydová v tomto kontextu souhlasně cituje amerického informatika Vinta Cerfa (nar. 1943), který říká: „Internet je odrazem naší společnosti a jako zrcadlo ukazuje to, co je kolem nás. Pokud se nám nelíbí, co zrcadlo ukazuje, nemá cenu opravovat zrcadlo, musíme napravit společnost.“ Jestliže si jistě ne všichni mladí lidé v internetovém životě vedou dobře, platí totéž i o dospělých. „Díky technologiím jsou problémy, s nimiž se teenageři potýkají, viditelnější; technologie samy o sobě však nepředstavují ani zlo, ani dobro, byť mohou být nástrojem obojího. Jen odrážejí a zvýrazňují řadu – dobrých i špatných – aspektů běžného života.“ Tato zjištění nejsou nijak převratně nová. Naopak, působí jednoduše, prostě, přirozeně. Tváří v tvář těm, kteří tyto technologie takřka démonizují, však stojí za to takové truismy opakovat.

Rasové hradby vs. svatby

Autorka netvrdí, že podává zevrubnou zprávu o celé americké společnosti, ale pouze o určitém jejím výseku. Jako takovou ji také musíme brát. Například píše o etnických a rasových hradbách, které přetrvávají navzdory deklaracím respondentů o tom, že se už všech rasových předsudků zbavili. Příslušná kapitola vyznívá jako velmi pesimistická zpráva o zcela rozštěpené společnosti. Některé statistické údaje ale navzdory tomu říkají, že stále přibývá smíšených sňatků a ještě rychleji neinstitucionalizovaných smíšených partnerství. (Podle jednoho výzkumu čtyři z deseti dnešních mladých Američanů měli rande s člověkem jiné rasy a 97 procent z nich má přátele jiné rasy). A také podle hesla „Interracial marriage in the United States” na autorkou doporučované Wikipedii podíl lidí rasově smíšeného původu v americké populaci stoupá. Zda tento rozpor vznikl tím, jaký populační vzorek autorka vybrala, nebo z jiných důvodů, těžko soudit. (Další vývoj v USA ale bude záležet i na tom, jací tam budou vládnout politici, protože když si nějaký vůdce, který chce klást svůj národ na první místo, usmyslí rozdmýchat rasovou nenávist, tak se mu to většinou povede. To se potvrdilo i v zemích, jako byla Bosna, kde bylo nejvíce smíšených manželství z celé Jugoslávie).

Navzdory těmto nejasnostem musíme konstatovat, že danah boydová svou knihu napsala poctivě, v dobrém slova smyslu neideologicky a její text rozhodně patří k tomu lepšímu, co u nás na téma společenských důsledků digitálních technologií vyšlo.