„Tímto spisem si dělám radost. Nechci zapomenout, jak jsme žili. Nespokojím se za mnoho let jen s přečtením starých výtisků novin. Rozhovory s mnoha čelními představiteli ‚facebookové šlechty‘ se snažím vytvořit výslednici drahného množství subjektivních vektorů. Chci ryzost, přiznaný realismus a plný vhled do roku 2016, doby rozvoje sociálních sítí, doby průkopnické. A takto pojatý výbor z doby mi bude s to to vše zajistit... Tato kniha má být přečtena, posléze umístěna do knihovny a vytáhnuta v době létajících aut, teleportu a chleba, který nepadá na namazanou stranu.“ Tímto razantním manifestem a futuristickou vizí uvádí Dominik Feri (*1996) knihu rozhovorů Tak jsme lajkovali. Kterak přiložit prst na tep doby. Tento politik a jazzman byl roku 2014 zvolen za člena rady statutárního města Teplice, čímž se stal nejmladším radním v České republice v historii a jedním z nejmladších českých zastupitelů. Jeho matka je Češka, otcovi předci pocházejí z Etiopie. Tím je dán také jeho poněkud exotický zjev. I díky tomu, ale také jeho společenské angažovanosti se k němu poutá velká pozornost médií a on sám získává nemalou popularitu na sociálních sítích. S těmi umí dobře zacházet: už jako šestnáctiletý student gymnázia si získal zaslouženou pozornost tím, že založil úspěšnou stránku s historickými snímky Teplic. Komentoval ji tehdy tak, že chce „vzbudit zájem veřejnosti o město, jeho historii i současnost“; pokud člověk má rozhodovat o budoucnosti své obce, měl by znát i její minulost.

Svoji potřebu dokumentovat dobu tentokrát Feri přenesl na mnohem širší oblast: předsevzal si čtenáře osobitým způsobem provést soudobým životem a zákoutími sociálních sítí. Oslovil kvůli tomu několik desítek osobností internetu. Vznikl tak polytematický sborník, ve kterém některé osobnosti, ale jindy jen módní celebrity představují to, jak se jejich obor či oblast působení pod vlivem digitálních médií proměňuje (tři z nich jsou souběžně zastoupeni rovněž v knize 2036: jak budeme žít za 20 let?): například Adam Gebrian představuje architekturu, Michael Třeštík umění, Jan Šibík fotografii; Martin Jaroš a Josef Šlerka marketing. Nechybí však ani představitelé bulvárních médií a pornoprůmyslu.

Díky tomu, že byl výběr oslovených široký, je výsledek poměrně pestrý a plastický. Výpovědi sahají od osobních vyznání k obecnějším pohledům na danou odbornou oblast, jejich styl je široce rozkročen od spisovné češtiny až k jazykovým útvarům značně neknižním. Kupříkladu Kamil Fila o sobě prohlašuje, že mu jako bytostnému introvertovi sociální sítě vyhovují, stejně jako rozhlasové redaktorce a spisovatelce Pavle Horákové, jež se označuje za „přeučeného introverta“. Další zase s nadsázkou ukazují, jak se vývoj a proměny těchto sítí odrážejí v jejich intimním životě. Tak Jakub Horák tvrdí: „Kvalita sociálních sítí klesá. Z mageo.cz jsem se vyspal s pěti holkama, z libimseti.cz se šesti, ze stesti.cz se třema, ale z Facebooku u mě zatím přespal jen Matěj Hollan, a to byl ještě úplně namol.“

Kladné i záporné stránky sociálních sítí jsou v knize probrány důkladně a všestranně. Mnozí ze zastoupených registrují děsivou rychlost a sílu, s níž se na webu šíří dezinformace, nebo to, že skutečně podstatné a dlouhodobé projekty nemají příliš šanci uspět při pokusech o crowdfunding. Převažují ale hlasy poukazující na pozitivní efekt sítí. Jedna ze spisovatelek například konstatuje, že zavedený autor se dnes ještě bez přítomnosti na nich pohodlně obejde, ale „my ostatní, co neprodáváme obří náklady, tak aspoň exhibováním na síti přiživujeme povědomí o své práci“.

V knize jsou představeny všechny nevídané možnosti sociálních médií, ovšem včetně stinných stránek, které jejich realizace přináší. Konec závislosti na velkých médiích je pro mnoho lidí cenná věc, ale důsledkem je i nárůst neověřených zpráv, které by tradiční média pravděpodobně neotiskla. Internetový marketing je stále více personalizovaný, takže kupříkladu Barack Obama pracoval hned s několika internetovými plakáty. Všechny obsahovaly volební heslo „CHANGE“, ale grafika byla pokaždé jiná. Tak na jednom stál s rozevlátými vlasy před vysokou horou, „změna“ ve volebním heslu tak symbolizovala nové životní obzory a dynamiku. Na jiném vizuálu byl s rodinou, přičemž slovo „změna“ mělo znamenat návrat ke stabilitě rodinného života. Díky facebookovému cílení tak politici budou moci „vykládat každému něco jiného a nikdo druhý to neuvidí, což je pro ně velmi výhodné“. Internet přináší demokratizaci, ovšem za cenu toho, že z internetových článků jsou nejrozklikávanější „hovadiny“ (Filip Čermák). A i když sociální sítě vedou k větší hudební pestrosti, podle Jardy Konáše se z hlediska propagace rozevírají nůžky mezi mainstreamem a stále rozdrobenějšími příznivci alternativních žánrů (ve prospěch toho prvního). Na mnoha místech ale autoři narážejí na skutečnosti, které jsou prostě v lidské společnosti takřka konstantní a Facebook (a spol.) je mohou ovlivnit jen málo. Rozhodně asi nemůžou za to, že třeba Babovřesky slaví tak obrovský úspěch u diváků, i když podle jednoho z přispěvatelů jejich scénář – s nadsázkou řečeno – vypadá, jako by jej psal „lobotomizovanej cedník“.

Jednotlivé kapitoly, v nichž zpovídaní odpovídají na Feriho otázky, jsou prokládány jeho svébytnými hláškami či životními moudry jako „Když se jde k někomu na párty, VŽDYCKY SE S SEBOU NOSÍ FLAŠKA“ nebo „Kdyby dneska youtubeři řekli, že jíst hřebíky je zdravý, tak zejtra jsou u železářství fronty za dva rohy.“ Téma youtuberů se v knize vrací až obsedantně a na rozdíl od zbytku digitálního vesmíru je traktováno snad až příliš jednostranně negativisticky.

Feri je členem strany TOP 09 a to se nemůže neprojevit v jeho komentářích. Například na adresu současného prezidenta vtipně poznamenává, že díky němu budeme aspoň s láskou vzpomínat na Klause. To ale neznamená, že by na základě jakéhosi „partajního“ nebo ideologického klíče byly některé názory z knihy vyloučeny. Naopak, svoji kapitolu v ní mají také Martin Konvička, Zdeněk Škromach nebo Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček. Jejich zařazení přitom nebylo výrazem snahy o vyváženost, ale reakcí na jejich společenský dopad; podle Feriho jednoduše jsou součástí české politické popkultury. Ptát se samozřejmě můžeme, proč v publikaci chybí osobnosti s mnohonásobně vyššími počty followerů, jako jsou Erik Tabery nebo Miloš Čermák.

Přesto kniha nastavuje užitečné a v jistém smyslu nehodnotící zrcadlo místním sociálním sítím, jejich lesku i bídě. Jejich publikum (či obyvatelstvo) je sice hojné, ale značně fragmentované až atomizované, a je proto záslužné, že Feri přináší subjektivní, ale přeci jen sjednocující pohled. Čtenář v publikaci najde obecná zamyšlení například o významu lajků coby významné ekonomické komoditě nebo návod na to, jak si zajistit sdílení vlastních statusů. Současně ale mnohé kapitoly představují konkrétní projekty a komunity (Stay Zmrd, Loono) a s nimi i jedinečné příběhy jedinců, kteří internetový prostor dokázali využít k prosazení svých kreativních nápadů. (Ti, jejichž tvořivost přitom slouží spíše šíření nenávisti a rozdmýchávání strachu, jsou přitom mezi vybranými v menšině.) I když jeden z dotazovaných prohlašuje, že dnes už nikdo nečte, zvláště ne tak dlouhé texty, jaké jsou v této knize, zvídavý čtenář by si na ni snad mohl najít čas a trpělivost. Poučí se z ní o bohatosti, mnohotvárnosti a barevnosti české internetové scény.