Druhá světová válka ještě dlouho a nejspíše vůbec nikdy nepřestane přitahovat pozornost badatelů, čtenářů i nakladatelů. Bylo by tedy logické očekávat, že více než sedmdesát let po jejím skončení už lze jen těžko objevit nějaké téměř nepopsané téma, přinejmenším do doby, než svá tajemství vydají některé dosud uzavřené archivy. Německému spisovateli a novináři Normanu Ohlerovi se přesto podařilo otevřít téma, kterému byla doposud věnována jen malá pozornost: vztah mezi nacismem na straně jedné a výrobou, distribucí a konzumací drog na straně druhé.

Že armády v průběhu dějin používaly různé metody, aby zvýšily bojeschopnost svých vojáků, překvapí asi skutečně jen málokoho. Podobně není pro žádného jen trochu hlubšího zájemce o dějiny druhé světové války velkým tajemstvím postava Hitlerova osobního lékaře Theodora Morella, který byl svému Vůdci vždy na blízku a téměř denně mu podával podivné až pochybné preparáty. Ohler si však dal práci bádat pět let v německých, amerických a dalších archivech, aby zjistil, do jaké míry jsou historky o nadopovaných vojácích wehrmachtu a Morellových zázračných injekcích pravdivé.

Výsledkem je čtivá kniha, kterou na konci loňského roku nakladatelství Host představilo také českým čtenářům. Kniha je chronologicky rozdělena do čtyř částí, v nichž autor analyzuje roli drog v německé společnosti od 19. století do období těsně před vypuknutím druhé světové války, dále pak během prvních dvou válečných let, kdy Německo působilo zdánlivě neporazitelným dojmem, následně během tří let po německém útoku na Sovětský svaz. V závěrečné části autor rozebírá poslední válečné měsíce na přelomu let 1944–1945.

Roli drog autor sleduje paralelně ve dvou rovinách: v osobní rovině postupně stále více závislého Adolfa Hitlera a v institucionální rovině, kdy wehrmacht své vojáky zásobil miliony podpůrných tablet ročně. Souvislost mezi těmito dvěma rovinami autorova narativu není ovšem zcela jasná: v době největších vítězství wehrmachtu, kdy spotřeba drog dosahovala milionů tablet ročně, Hitler péči svého osobního lékaře tak často nepotřeboval. Naopak když se válečná štěstěna obrátila, výroba i zásobování armády vázlo, zatímco Morell se už od svého prominentního „pacienta A.“ téměř nevzdaloval na krok a nezřídka mu píchal i několik injekcí denně. Je nepopiratelné, že Hitlerovy rozkazy, a tím pádem i drogy, pod jejichž vlivem možná tyto rozkazy vznikaly, měly na průběh války rozhodující vliv, přesto však případová studie jednoho, třebaže velmi mocného, člověka a analýza procesů distribuce milionových množství tablet představují dvě jen velmi „omezeně“ spojené nádoby. Čtenář se tak chvílemi neubrání pocitu, zda vlastně nečte knihy dvě, spojené dohromady jen obecným tématem vztahu drog a války.

Závěry, ke kterým autor dospěl, jsou v mnoha ohledech překvapivé: navzdory na odiv vystavovanému boji proti drogám, popisovaným propagandou jako další z prostředků užívaných celosvětově se spiknuvšími Židy k oslabení německého národa a charakteru, patřilo nacistické Německo k předním světovým výrobcům drog a počet drogově závislých obyvatel dosahoval ke konci počtu několika set tisíc lidí. Významnou, byť utajovanou roli, jakou drogy pro německý postup ve válce sehrály, autor podtrhuje i upravenými bonmoty známými z dobových letáků: Ein Volk. Ein Reich. Ein Dealer, Blut und Drogen (místo Blut und Boden – „Krev a půda“), Sieg High a dalšími.

Stejně jako mezi dvěma rovinami narativu kniha osciluje mezi žánrem ryze odborné a lehce bulvární literatury faktu. Na jednu stranu je kniha vybavena poznámkovým aparátem s více než 400 odkazy a seznamem použitých pramenů a použité literatury, na druhou stranu se často uchyluje k až příliš hovorovým výrazům jako „perníkový táta“ či „superfeťák Hitler“, které na rozdíl od výše zmíněných upravených bonmotů humorný podtón pochopitelně postrádají. Kritiku si od některých recenzentů vysloužila i předmluva knihy, podaná formou příbalového letáku, zakončeného obligátním „Uchovávejte mimo dosah dětí“, osobně ji však pokládám za autorovu vtipnou hříčku.

Překladatelka knihy si zaslouží uznání za zvládnutí jazykově tolik odlišných stylů, kdy autor píše jednou o „superfeťákovi“ a jindy zase o „Říšské ústředně pro potírání drogové trestné činnosti“. Jen škoda, že o výrazy Sieg High a High Hitler, které řada zahraničních nakladatelství použila k propagaci knihy, jsou čeští čtenáři z rozhodnutí překladatelky či redaktorky ochuzeni.

Čtenář nutně nemusí s Ohlerem ve všem souhlasit, autor k tomu koneckonců sám nepřímo vybízí, když v předmluvě píše, že literatura faktu je vždy do značné míry zároveň fikcí a autorovou vlastní interpretací. Ať však čtenář přijme Ohlerovy závěry za své, či nikoli, jedno je jisté – po přečtení knihy bude mít o čem přemýšlet a získá nový úhel pohledu na největší konflikt v dějinách lidstva.