Carlo Rovelli je italský teoretický fyzik, v současné době působí na univerzitě ve francouzském Marseille. Věnuje se zejména studiu kvantové gravitace, ale zabývá se i filozofií a historií vědeckého bádání. Nedílnou součástí jeho aktivit je popularizace fyziky a vědy obecně. Jedním z výsledků této poslední záliby je kniha Sedm krátkých přednášek z fyziky, která vyšla poprvé v roce 2014 jako soubor článků, původně psaných pro nedělní přílohu italského deníku Il sore 24 ore. Kniha si získala nesmírnou popularitu, v následujících letech byla přeložena do mnoha světových jazyků a stala se mezinárodním bestsellerem. Podle aktuálního žebříčku společnosti Amazon zaujímá její anglický překlad v kategorii knih o fyzice první místo a daleko za sebou nechává takové mistry popularizace, jako jsou Michio Kaku či Lawrence M. Krauss.

Autor hned na prvních řádcích upozorňuje, že publikace je určena pro čtenáře, kteří o přírodních vědách vědí jen málo nebo vůbec nic. Tomu je uzpůsoben styl i výběr probíraných témat. Kniha se soustřeďuje na ty nejzásadnější a nejzajímavější objevy, kterých fyzika od začátku 20. století dosáhla. První dvě kapitoly se možná trochu nepřekvapivě zabývají tím nejpodstatnějším, co se v minulém století ve fyzice událo, totiž Einsteinovou teorií relativity a kvantovou mechanikou. Každému z témat je však věnováno necelých deset stran, což i v případě popularizačního textu neskýtá příliš prostoru pro jakékoli rozvinutí námětů. Ty jsou proto podány opravdu velmi stručnou, chtělo by se říci až povrchní formou. Další (třetí) přednáška nese název Architektura kosmu. Autor se v ní snaží poukázat na to, jak se v průběhu historie měnil náš pohled na Zemi a vesmír. Textu je zde jen poskrovnu a hlavní roli hrají ilustrace. Sám autor trefně podotýká: „Každá věda začíná nějakou vizí. Vědecké myšlení vyvěrá ze schopnosti ,vidět‘ věci jinak, než byly dosud nahlíženy.“

Ale pokračujme dál. Co je to vlastně hmota, z čeho se skládá a jak drží pohromadě? Právě tyto otázky se snaží zodpovědět přednáška čtvrtá – Částice. Rovelli v ní čtenáře seznamuje s tím, co jsou elementární částice, a především s tzv. standardním modelem částicové fyziky, teorií, která se s hmotou snaží nějakým způsobem vypořádat. Standardní model je však plný složitých rovnic, které se ani vzdáleně neblíží té eleganci, jakou bychom od slušné teorie očekávali. Problém je i to, že standardní model naráží na četná omezení a nesrovnává se s nejrůznějšími pozorovanými jevy, kupříkladu s existencí temné hmoty. Ale co s tím? To už je úkol pro pátou kapitolu. Ta je po předchozích, občas snad trochu moc zjednodušujících částech velmi příjemným osvěžením. Jejím tématem není nic menšího než prostor. Co tímto pojmem vlastně myslíme? Jak prostor vypadá? Problém je, že máme dvě zcela zásadní teorie – kvantovou teorii a teorii relativity – a každá z nich nám poskytuje poněkud jiné odpovědi. Nechme opět promluvit přímo Rovelliho: „Univerzitní student, který dopoledne navštěvuje kurzy obecné teorie relativity a odpoledne jiné kurzy kvantové mechaniky, může plným právem dospět k závěru, že jeho profesoři jsou blázni anebo že spolu už aspoň sto let nepromluvili. Dopoledne je svět zakřiveným prostorem, kde je všechno pěkně spojité. Odpoledne je to jenom plochý prostor, kde přeskakují kvanta energie.“ To je pro autora ideální záminka pro představení teorie smyčkové kvantové gravitace, která se snaží problém vyřešit a je konkurentem dnes nepochybně populárnější teorie superstrun (stačí nahlédnout například do přeslavné knihy Briana Greena Elegantní vesmír). První jmenované teorii, která postuluje, že „prostor není spojitý […], ale že je poskládaný ze zrnek či ‚atomů prostoru‘“, je pak věnován zbytek kapitoly a o superstrunách již řeč není. To by čtenáře, který se v tématu orientuje lépe, možná mohlo překvapit, ale mnohé vysvětlí, že jedním z autorů smyčkové kvantové gravitace je právě Rovelli, který ji spolu s Leem Smolinem a Abhayem Ashtekarem představil v roce 1988.

Pravděpodobnost, čas a teplo černých děr je název přednášky šesté, jež je nepochybně z celé knihy nejhutnější. Dozvídáme se v ní, co je teplo a proč je pro fyziku tak důležité. Plynule se přesouváme k pravděpodobnosti a statistické fyzice. To je však jen předehra pro tu nejdůležitější otázku, kterou je čas. Jak vlastně může čas plynout, co je současnost, minulost a přítomnost? Tok času není ve všech částech vesmíru stejný a pojem „současnost“ je ryze subjektivní záležitostí. A jak to souvisí s teplem? „Měřitelná odlišnost mezi minulostí a budoucností existuje jenom tehdy, když dochází k přesunu tepla. A teplo souvisí s pravděpodobností.“ Tím bychom uzavřeli předposlední část a vzhůru do finále.

V poslední kapitole se podíváme na další přirozenou součást vesmíru, na nás samé. Rovelli se ptá po tom, jak vnímáme svět, co je vědomí, emoce či morálka. V tak krátkém textu samozřejmě nelze podat vyčerpávající odpovědi, přesto je patrné, jaký je autorův názor, který po troškách probleskoval již v průběhu čtení. Výstižná je například věta: „My, lidské bytosti, […] jsme kolektivními tvůrci obrazu reality.“ Rovelli podotýká, že my sami jsme součástí kosmu a všeho, co bylo v knize nastíněno. Sestáváme ze stejných částic, jaké nalézáme ve svém okolí, jsme dílem vesmíru, a celý obraz tak nenahlížíme zvenčí, nýbrž zevnitř. Je otázka, jak vlastně vzniká naše poznání, co je realita. „Obrazy vesmíru, které vytváříme, žijí v nás, v prostoru našich myšlenek. Mezi těmito obrazy […] a realitou […] leží bezpočet filtrů: naše znalosti, limity našich smyslů a naší inteligence.“ Dalo by se tak říct, že jsme interpreti vesmíru a to, co pozorujeme, závisí do značné míry na nás samých. Autor se v samém závěru vrhá na ještě tenčí led a dostává se k otázce svobodné vůle, emocí či morálky. A ač jsme produktem evoluce a „naše chování sleduje předem dané přírodní zákony“, neznamená to, že by cokoli z výše jmenovaného bylo nějakou iluzí. Vše je naopak skutečnou součástí přírody.

Sedm přednášek z fyziky je celkově velmi čtivé dílko, a to nepochybně i díky vydařenému českému překladu. Autor text navíc prokládá různými zajímavostmi nejen z dějin fyziky, které jsou příjemným kořením celého zážitku. Je škoda, že první tři kapitoly jsou opravdu nadmíru zjednodušující a mohly by některé potenciální zájemce odradit, ale pokračovat se vyplatí. Zbytek knihy totiž pochybnosti smete ze stolu a má co nabídnout i čtenářům, kteří jsou na poli populárně naučných knih o fyzice zkušenější. Vzhledem k rozsahu je však třeba mít na paměti, že se jedná opravdu jen o nástin různých krás současné fyziky, ale s ohledem na cílového čtenáře nástin vydařený. Publikaci se podařilo vyplnit volné místo na českém trhu s populárně naučnou literaturou a své čtenáře si u českého publika nepochybně najde, stejně tak, jako se jí to podařilo po celém světě. Přesto si nejsem jist, že se jedná o knížku, ke které by se čtenář v budoucnu pravidelně vracel, je to spíše jednohubka, nicméně velmi chutná jednohubka.