Britského teoretického fyzika Stephena Hawkinga není asi potřeba dlouze představovat. Přestože mu lékaři v jednadvaceti letech dávali pouhé dva roky života, on se onemocnění vzepřel – a letos oslavil již pětasedmdesáté narozeniny. Během své vědecké kariéry dokázal zodpovědět mnoho fundamentálních otázek o fungování vesmíru a právem je považován za jednoho z nejvýznamnějších žijících vědců. Krom odborných publikací je též autorem či spoluautorem mnoha populárně naučných knih. Nejznámější je bezpochyby Stručná historie času (A Brief History of Time: From the Big Bang to Black Holes, 1988), které se po celém světě prodaly miliony výtisků a jež se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejvlivnějších děl literatury faktu. Kniha vyšla i česky (například Argo a Dokořán, 2007) a o neutuchajícím zájmu českých čtenářů svědčí skutečnost, že v roce 2017 se dočkala již šestého dotisku.

Hawking se stal v průběhu let velmi populární postavou. Jeho neuvěřitelný životní příběh byl námětem několika knih, za pozornost stojí například Stephen Hawking: Život s vědou (Stephen Hawking: A life in Science, 2002; česky Mladá fronta, 2009), kterou připravili dva zasloužilí britští popularizátoři vědy John Gribbin a Michael White. V roce 2014 o něm vznikl životopisný film, kde jej ztvárnil Eddie Redmayne, jenž si za svůj výkon nakonec odnesl ocenění v podobě Oscara. Krom toho se Hawking pravidelně objevuje v různých seriálech, ať už animovaných (o jeho roli po boku žluté rodinky blíže v knize Simpsonovi a matematika), či hraných (například Teorie velkého třesku, kde si zahrál sebe sama).

Blesková výprava

Jedním z témat, které se vine víceméně celou Hawkingovou kariérou, jsou černé díry. Ty se staly námětem také poslední knihy legendárného fyzika Černé díry: Reithův cyklus přednášek pro BBC. Reithovy přednášky jsou na vlnách britského radia již tradiční událost. Jde o soubor několika rozhlasových lekcí, jichž se každý rok ujme jedna významná osobnost a promluví na vybrané téma. První přednášku měl v roce 1948 na starosti filosof Bertrand Russell a za těch bezmála sedmdesát let jej následovalo mnoho dalších význačných postav vědy i politiky. Na začátku roku 2016 převzal pomyslné žezlo Stephen Hawking a během dvou sezení povyprávěl o černých dírách, přičemž obě lekce do textové podoby převedl a vysvětlujícími poznámkami opatřil David Shukman.

První přednáška, nazvaná Opravdu černé díry nemají vlasy?, je vesměs shrnutím základních poznatků o těchto záhadných objektech. Hawking nejprve přibližuje, jak se vyvíjelo uvažování o černých dírách coby reálných entitách, a lišácky dodává, že jejich název, zavedený v roce 1967 Johnem Wheelerem, byl dlouho trnem v oku Francouzům, kteří jej považovali za silně obscénní. Ústředním bodem textu je otázka, jaké údaje dokážeme o černé díře zjistit, zda je informace, která jednou překročí horizont událostí, již nadobro ztracena, anebo jestli nám vlastnosti černé díry mohou napovědět, z jakého materiálu vlastně vznikla.

Nakonec se Hawking dostává ke střetu různých teorií o černých dírách a jeho rozlousknutí je již tématem přednášky druhé: Černé díry nejsou zas až tak černé, jak si je malujeme. Sám autor již dříve odhalil, že černé díry „podle všeho neustále vyzařují částice“, kterýžto jev později získal označení Hawkingovo záření. Rovnou dodává i jednu z možností, která vznik takového záření vysvětluje. Každopádně pokud platí názor, že „veškeré informace o tom, co do černé díry spadlo, jsou ztraceny, […] představuje to vážný problém, který otřese samou podstatou našeho chápání vědy“. Hawking zde naráží na otázku, nakolik je na základě současného stavu vesmíru a přírodních zákonů (a se zřetelem na Heisenbergův princip neurčitosti) předpověditelný jeho minulý i budoucí stav. Mnoho vědců se dohadovalo, zda jsou informace opravdu ztraceny nadobro, anebo je lze alespoň teoreticky získat zpět. Hawking se nakonec domnívá, že informace zřejmě zachovány zůstávají a podle teorie, kterou navrhl se svými kolegy, jsou „zakódovány v horizontu událostí černé díry“. Dodatkem k textu je resumé právě vydané vědecké práce, v níž badatelé tuto teorii matematicky dokazují.

Kniha je vskutku útlá, což s sebou samozřejmě nese různé výhody i nevýhody. Nelze od ní očekávat hlubší rozvedení problematiky, tu si však čtenář snadno dohledá jinde, viz například Černé díry a zborcený čas Kipa S. Thornea (Mladá fronta, 2004). Naopak je příjemné, že se lze na několika desítkách stran populární, a přesto nezkreslenou formou seznámit s tím, co vlastně černé díry jsou, jak vznikají či jaké mají vlastnosti. V našem případě to slouží především jako nutné uvedení do problematiky, jež čtenáři umožní pochopit a docenit Hawkingovu nejnovější teorii o otázce, zda je informace spadnuvší do černé díry opravdu nadobro ztracena, či nikoli. Černé díry jsou navíc tím typem knihy, k níž budete mít chuť se opakovaně vracet, ať už pro oživení znalostí, či abyste si ukrátili dlouhou chvíli bleskovou výpravou do nejpodivnějších míst kosmu. Za pochvalu stojí rovněž podařené grafické zpracování. Celý text provázejí jednoduché, vtipné a zároveň velmi názorné ilustrace, které doplňuje výtečná obálka. Hawking zkrátka a jednoduše umí a fakt, že dokáže podobné téma představit na tak omezeném prostoru, to pouze podtrhuje.