Kniha líčí budoucího amerického prezidenta z hlediska Středoevropana. I když vyšla před osudovými volbami, Klvaňa v ní už tehdy konstatoval, že bez ohledu na výsledek jeho klání s Clintonovou Trump už v jistém smyslu dopředu vyhrál. A radost z toho autor rozhodně nemá.

Největší vnitřní hrozba pro liberální konstituční demokracii od druhé světové války. Kolosální ignorant, posedlý vlastním egem, nevzdělaný a neinformovaný, intelektuálně líný, přecitlivělý na kritiku, vulgární až sprostý, chlubivý a náchylný k nejnižším formám lichocení. Člověk neštítící se napadat slabé a bezbranné. Politik, který šíří nepravdy, mýty, fámy a nepodložená tvrzení v bezprecedentním rozměru, vytrhává z kontextu a překrucuje a kterému se ve lhaní nikdo ani zdaleka nepřibližuje.

Takto ostře charakterizoval Donalda Trumpa český spisovatel a komentátor Tomáš Klvaňa (*1966) ve své knize Fenomén Trump: poslední vzpoura bílých mužů: zpráva o proměně světa. Působil ve společnosti British American Tobacco, jako koordinátor vládní komunikace programu protiraketové obrany, kam ho navrhl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, jako mluvčí prezidenta Klause (jeho sarkastický portrét nová kniha rovněž obsahuje). Žil řadu let ve Spojených státech, kde absolvoval odbornou stáž na Harvardově univerzitě a získal doktorát v oboru teorie a kritiky komunikace na Minnesotské univerzitě. Nyní jako hostující profesor přednáší na New York University a přispívá do řady českých, západoevropských i amerických periodik. Jeho prvotinou byl román Marina: ruský příběh (Paseka, 2011), charakterizovaný v jedné recenzi jako story „o lásce bez naděje, pomstě a krutých dějinách“.

Ve své druhé publikaci přináší pohled na budoucího amerického prezidenta z hlediska Středoevropana. O konkrétních českých vazbách Trumpa na jeho první ženu Ivanu se čtenář více dočte v knize Donald Trump: nespokojený od Michaela D’Antonia – například o tom, že se jí prý dvořil, i když ještě trval její vztah s Jiřím Syrovátkou. I Klvaňa stručně shrnuje Trumpův život a vzestup. Především se však rozepisuje o tom, jak sám jako Čech vnímal americkou realitu, jak je dobré se chovat v černošských a jak v hispánských chudinských ghettech a co se s americkou společností stalo, že u tamních voličů mohl někdo jako Trump vůbec získat takovou podporu. Kniha sice vyšla před prezidentskými volbami, ale Klvaňa v ní už tehdy konstatoval, že bez ohledu na výsledek jeho klání s Hillary Clintonovou Trump v jistém smyslu dopředu vyhrál, protože – metaforicky řečeno – „nově lajnuje hřiště a určuje pravidla, jako bychom se z fotbalového zápasu znovu ocitli v gladiátorské aréně“.

Podle autora založil Trump svoje vystupování do jisté míry na nenávisti, přičemž objekty jeho nepřátelství jsou zaměnitelné. Zlosynové, kteří údajně Ameriku „berou na hůl“, se střídali podle toho, jak Donald zběžně „prolétl“ první stránky New York Times a Wall Street Journal: „Koncem osmdesátých let to bylo hlavně Německo a Japonsko, kdežto dnes je to Čína a Mexiko.“ Nedělá z něj ale izolované monstrum. Něco z Trumpa, tedy „kousek nařvaného ignoranta, který si nevidí na špičku nosu“, se podle autora skrývá v každém z nás: od sklonu k dekadenci, ležérnosti a chlubení až k špatně promyšleným, od boku vystřeleným odsudkům a osobním útokům. „Trump je naše Id,“ shrnuje Klvaňa.

Autor dále líčí celkovou proměnu mediálního prostředí, která umožnila Trumpův úspěch. „Bariérou pro masovou komunikaci, pro publikování, už není publikační práh ani cenzura, ale dovednost při vytváření publika, umění získat a udržet pozornost lidí v obrovské konkurenci hlasů. V takovém prostředí se daří emocím a extremismu. Sociální sítě vytvářejí iluzi intimity, jež posiluje bezprostřednost. Mizí ochranná bariéra neformálnosti a odstupu, vedlejším produktem je nárůst frivolní nedospělosti. Od neformálnosti je jen krok k posílení autenticity jako exaltované hodnoty. Takto chápaná autenticita je samozvanou kritikou elitářské profesionality. Globalizace ekonomiky a kultury oslabuje na Západě dříve dominantní etnické skupiny. Rychlost ekonomických změn i mísení kultur vytváří u části bělochů intenzívní pocit strachu. Do arény vstupuje kontroverzní podnikatel Trump. Daří se mu oslovit strach v lidech směsicí populismu a nacionalismu. Je nekoherentní, protiřečí si, má však úspěch. Sociální sítě mu pomáhají budovat komunitu vymezenou proti trendům okolního světa. Trumpova vyjádření jsou součástí rituálu upevňování soudržnosti. Jeho projevy mají symbolický (performativní, ne informativní) rys, vyzývají k identifikaci se skupinou a oslavují její kmenovou identitu. Od konce osmdesátých let zažil Trump řadu podnikatelských neúspěchů a bankrotů… Jeho podnikatelský comeback je spojen s velkým úspěchem jeho televizních reality show Apprentice (Učeň) a Celebrity Apprentice (Učeň-celebrita). Trump v nich vystupuje jako šéf, který zadává a hodnotí podnikatelské projekty… Reality program se jako typ podobá wrestlingu. Tam je Trump jako doma a diváci tohoto pitoreskního žánru ho dobře znají. (I) Trumpovo účinkování v politice je volným pokračováním étosu wrestlingu a reality programů, hrou na autenticitu.“ Do debat o sociálních sítích přitom autor celkem inovativně zapojuje například Tomáše G. Masaryka, který v listopadu 1929 předpovídal vznik televize, přímého přenosu a nepřímo i existenci internetu a chytrých telefonů. Kdyby živé vysílání na dálku mělo být možné, řekl prý tehdy náš první prezident, „každý člověk by pak musel být čestný a tajnůstkářská spiklenectví by zmizela“. Jak špatným prorokem se v tomto ohledu ukázal…

Klvaňa také hledá československé obdoby k Trumpovi. Nikoli překvapivě především v Miloši Zemanovi, který na pódiu vystupoval spolu s Martinem Konvičkou, podobně jako se Trump nijak nespěchá distancovat od podpory ze strany bývalého lídra Ku-klux-klanu. Trump přitom dle autora předstírá, že o žádných rasistických skupinách neví, „a teprve po obrovském tlaku mainstreamových médií se oné podpory zřekne stylem: Jasně, že se jí zříkám, a teď s tím běžte všichni do háje“, což je z jeho strany zcela zřetelné mrknutí směrem k rasistům: „Jsem s vámi, ale to víte, nemůžu to říct na plnou hubu.“ Jinou, možná překvapivější analogii Klvaňa nachází u bývalého slovenského ministra mezinárodních vztahů (a svého času spojence Vladimíra Mečiara) Milana Kňažka. Při rozhovoru, který s ním autor coby redaktor Reflexu vedl, prý tento bývalý herec svoji novou roli jen neuměle hrál: „Předstíral pohyby, výrazy a zvuky, které si představoval, že k ministru zahraničí patří, ale tahle role neměla autora. Nebyl tu nikdo, kdo by napsal text, jejž by se naučil. Z úst vypouštěl floskule, které za dva roky v politice pochytil. Podezření, že tak nějak si Trump představuje svoje prezidentství, je rozumné.“

Ve svém základním postoji se kniha Fenomén Trump výrazně neodlišuje od výše zmíněné publikace Donald Trump: nespokojený. Ve srovnání s D’Antoniem je však Klvaňa poněkud smířlivější vůči Ronaldu Reaganovi, zato se naopak mnohem kritičtěji staví k politické korektnosti. Ta vznikla jako reakce na „rasismus, bigotnost a bezohlednost“. Ale jelikož jsou USA oproti Evropě náchylné k extrémům, „kyvadlo politické korektnosti“ se tam dostalo do přehnané, krajní polohy. (Podobně autor asi částečně právem pranýřuje „degeneraci humanitních částí americké akademické obce v doktrinární postmarxismus různých odstínů“.) Po desetiletích tedy není nijak překvapivé, že Američané reagují „zpětným tlakem“. V tomto smyslu je podle něj Trumpův nástup pochopitelný, i když se bohužel nově zvolený prezident snaží ono kyvadlo nikoli navrátit do středu, ale vychýlit zpět k bigotnosti, rasismu a bezohlednosti. I Klvaňa však připouští, že Trump může pozitivně překvapit. Instinktem podnikatele jako on beze sporu je maximalizovat zisk; je ale „možné, že se podnikatel dobrým politikem být naučí“. V Trumpově vybavení ovšem podle autora není skoro nic, „co by ho na politickou práci připravilo, a naopak mnohé návyky z byznysu mu budou na škodu“.

Klvaňa vyjadřuje názory velké části českých – převážně liberálních – intelektuálů, pro vyváženost ale dodejme, že se najdou i výjimky. Například bývalá asistentka pěti amerických prezidentů Eliška Hašková-Coolidge Trumpa právě jako podnikatele obhajuje: díky tomu, jak si dokázal hledat „cestičky“ a skuliny mezi zákony, aby minimalizoval vlastní daně, bude prý nyní schopný jejich systém sám zefektivnit. (Skutečnost, že se člověka, který pro jadrný výraz nechodí daleko, zastává zrovna žena, která svoji českou kariéru buduje na tom, že základem každého chování by měla být „slušnost a zdvořilost“, je přitom nemalý paradox.) Ekonom Ladislav Tajovský zase věří, že by Trump teoreticky mohl přinést „změnu do stávajícího systému, v němž stále slábne vliv střední třídy, a to ve prospěch bankéřů na jedné a nejrůznějších menšin na druhé straně“. Klíčový objem daní přitom nikde neplatí ti nejbohatší, ale právě běžní zaměstnanci. Jestli ale takový obrat přinese někdo, kdo do svého kabinetu zve zatím rekordní množství miliardářů, je na pováženou. Ostatně i Tajovský skepticky dodává, že ve skutečnosti vlastně zásadní změnu neočekává, jen v ni „trošku“ doufá. Jistý místní odborník na zahraniční politiku se zase nedávno v Českém rozhlase tázal, jestli Trump v případě svých nečekaných mezinárodních kroků ví, co dělá, a vyslovil naději, že snad i v budoucnosti bude sofistikovaně porušovat některá pravidla, zejména „ta, která stojí za to porušovat“; a zapochyboval, jestli ještě „ani teď nepochopil, že politika má jiná pravidla než byznys. Tedy že některá již etablovaná pravidla je třeba v diplomacii ctít a také se radit s odborníky, a to předem a ve vlastním zájmu.“

Klvaňova kniha v jistých rysech vyjadřuje pochopení pro jejího hlavního „hrdinu“, celkově je ale její vyznění až apokalyptické. Podle autora publikace nepojednává o ničem menším než o „frontálním útoku na slušnost, na liberální pohled na svět, na nadhled a laskavý vtip, na svobodu a tolerantnost“. Podobně odmítavě a katastroficky se o Trumpovi vyjadřoval kupříkladu i slavný novinář Fareed Zakaria, který ovšem po jeho vítězství svůj tón výrazně zmírnil, zvolil smířlivější rétoriku a budoucího prezidenta teď až překvapivě chválí za to, jak uměl přesvědčit svoje voliče, že je stejný jako oni, i za to, jak se dokáže nechat poučit a odvolat předchozí scestné postoje. (Trump ovšem po zvolení skutečně učinil řadu kroků, které jsou v rozporu s jeho kampaní.) I když recenzovaná publikace přináší pro poznání soudobé Ameriky i Trumpa mnoho zásadního, liberálně zaměřenému čtenáři, který by se s ní zcela ztotožnil, jako by po 8. listopadu 2016 skoro nezbývalo nic jiného než spáchat sebevraždu. Další možností by ale přeci jen mohla být nesmělá víra, že Trump není jen zosobněné „Id“, ale má i nějaké „Superego“ a že se zmíněné „kyvadlo“ někdy přiblíží středu. A také zůstává prostá naděje, kterou po volbě vyjádřil Barack Obama, totiž že „bez ohledu, co se děje, ráno vyjde slunce“.