Jaké to je, být členem rodiny muslimského teroristy? Jak se rodinní příslušníci masových vrahů vyrovnávají s tím, co jejich příbuzní spáchali? Někteří je bohužel vnímají jako hrdiny, a v případě sebevražedných atentátníků je dokonce oslavují coby mučedníky. Většina muslimů vraždění ve jménu svého náboženství odmítá a někteří o tom vydávají svědectví. Česky nedávno vyšla publikace Syn teroristy. Každý má možnost volby (2014).

Autor Zak Ebrahim (*1983) je syn amerického průmyslového inženýra egyptského původu a americké učitelky. Ještě nebyl dospělý, když otec El-Sayyid Nosair (*1955) roku 1993 údajně zosnoval bombový útok v New Yorku a zastřelil vůdce Židovské obranné ligy (obvinění se nepodařilo zcela prokázat). Po otcově uvěznění byla rodina neustále pronásledována a perzekvována. Přestože otce formovala fanatická víra, u plachého syna neuspěla. Čím byl starší, tím více si pozvolna uvědomoval hrůzný dopad otcových činů. Svůj život se proto rozhodl zasvětit podpoře míru a nápravě škod, jež otec napáchal. Se svým otcem autor účtuje rázně a nesmlouvavě, tvrdí o něm, že před otcovstvím upřednostnil terorismus a místo lásky si vybral nenávist. Zak Ebrahim za sebe i své dva sourozence deklaruje, že už nejsou jeho dětmi, že odmítnutí jeho extremismu jim „zachránilo životy“, učinilo je schopnými žít.

Ebrahim popisuje samozřejmost, s níž mu v dětství překládali „fakta“, že všichni židé jsou špatní a homosexualita je ohavnost. Na muslimy, s nimiž se v životě setkal, hrdina knihy očividně neměl štěstí, týkalo se to i jeho nevlastního otce, dalšího matčina partnera. Ten prý byl karikaturou muslima, náboženství používal jen k tomu, aby mohl někoho nenávidět nebo ovládat. Proto nemusí být úplně překvapivé, že se autor prohlašuje za ateistického člověka: o víru v Boha přišel, respektive ji nahradil láskou k rodině a morálním přesvědčením, že bychom se k sobě měli chovat ohleduplně. Což prý „zlomilo srdce“ jeho matce, jejíž svět stojí na víře v Alláha.

Ebrahimova kniha není jediná svého druhu. V Německu kupříkladu v říjnu vyšla publikace Mein Sohn, der Salafist: Wie sich mein Kind radikalisierte und ich es nicht verhindern konnte (Mvg Verlag, München). Ta celý problém líčí z jiné perspektivy. Vypravěčkou je muslimská matka Neriman Yamanová, jejíž syn se ve čtrnácti letech stal teroristou. Jak říká už název, podle pisatelky tomu ona ani její muž nemohli zabránit: „Jako rodiče jsme byli úplně bezmocní. Ta druhá strana byla mnohem silnější než celá naše rodina.“ Synův příklon ke striktnímu islámu podle ní měl původně pozitivní efekt: přestal kouřit vodní dýmku. Brzy však k němu ztratila cestu: „Začal chodit do německo-arabských mešit, pak se oblékal do dlouhého hávu. A najednou s kamarády vyrábějí bombu, kterou odpálí.“

Kniha Zaka Ebrahima nemá filozofickou hloubku, nenajdeme v ní obecné sociologické či religionistické úvahy, styl má poněkud barvotiskový, teatrální a místy až naivní. Přesto jsou poselství Ebrahima i Yamanové cenná: varovná i povzbudivá. Obě připomínají, že proti nenávisti a upadnutí do fanatismu nemusí být imunní žádná rodina (stejně jako si žádný rodič nemůže být jistý, že se jeho dítě nestane závislým na tvrdých drogách). A současně ubezpečují, že je možné se fanatismu vzepřít a vykročit z kruhu nenávisti.