Tvůrci námětu a textu leporela Rýmovačky naší Kačky jsou dva významní čeští pedagogové Ladislav Havránek (1884–1961) a Ferdinand Krch (1881–1973). Reagovali na dětskou fascinaci rytmem a rýmem, která je přirozenou fází osvojování mateřského jazyka, a nabídli nejmenším dětem hravou knížku k rozvíjení řečových dovedností.

Útlé leporelo (čítající 10 vnitřních stran ilustrací a textu) bylo poprvé vydáno v roce 1969 a reeditováno v roce 1981 a 1990; současná edice je však v tiráži označena jako třetí, upravené vydání. Původní ilustrace Antonína Pospíšila nahradil ilustrační doprovod Olgy Franzové v nadčasovém, ale realistickém pojetí. To je velmi důležité, neboť dítě může samo „číst“ leporelo prostřednictvím obrázků a text slouží pouze dospělému zprostředkovateli pro kontrolu.

Leporelo vychází z rytmicko-rýmové hry. Již děti ve věku roku a půl s oblibou vytvářejí a neúnavně opakují rytmizované řetězce rýmujících se slov. Leporelo jim nabízí dvojice či trojice slov spjatých rýmovou shodou, každé z nich je zároveň zastoupeno malou ilustrací. Někde jde pouze o shodu zvukovou, někde spojením rýmujících se slov vzniká významové napětí či humorný efekt. Od jednoslabičných slov postupují autoři k dvojslabičným a trojslabičným (a trochejské řetězce střídá daktyl). V další části leporela se vyskytují slovní spojení budovaná na paralelním principu („koza mečí, ovce bečí; hrdlička cukruje a krocan hudruje“) a leporelo postupně začíná přesahovat pouhý jazykově-výchovný rozměr. Děti se učí nazývat mláďata zvířat, rozvíjí se jejich schopnost tvořit deminutiva a zároveň rozeznávat kvantitativní vztahy (větší, menší, nejmenší; počet zobrazených předmětů apod.). Slova jsou k sobě přiřazována již nejenom na základě zvukové asociativnosti, ale i s ohledem na jejich význam.

Škoda, že leporelo není doplněno alespoň o stručný doslov, který by rodičům či vychovatelům přiblížil didaktický potenciál leporela, možnosti práce s ním a v neposlední řadě rovněž dílo a životní osudy jeho tvůrců.

Ferdinand Krch spolu s Ladislavem Havránkem vedli ve dvacátých letech 20. století Dům dětství v Krnsku. Z původního sirotčince pro děti legionářů se jim podařilo vybudovat moderní školskou instituci s rodinnou atmosférou. Oba byli všestranně zaměřenými pedagogy, kteří dokázali inspiraci zahraniční reformní pedagogikou tvořivě aplikovat v místě svých působišť. Ferdinand Krch byl zkušeným redaktorem a editorem. Publikoval původní dětské literární práce (např. sborník U nás doma, 1933) a řadu výborů z lidové slovesnosti, z nichž zejména folklorní říkadla Běží liška k Táboru (1957) s ilustracemi Antonína Pospíšila se stala součástí četby dětí mnoha generací. Společně s Ladislavem Havránkem vydali knížku Pětilístek (1948), zaměřenou na rozvoj matematického myšlení a prostorové představivosti. Obsahovala „počtářské“ pohádky, říkanky, hry a názorné ilustrace, zachycující množstevní vztahy do čísla pět pomocí prstů ruky či lidského těla. Ladislav Havránek dlouhá léta působil na venkovské škole ve Všelisích, kde uskutečňoval svůj projekt Škola hrou. Stál u zrodu ojedinělého družstva Lidová malírna, v němž jeho žáci dekorovali keramiku po vzoru někdejších lidových umělců. Jeho doménou byla především didaktika matematiky. Díky kontaktům s Paulem Faucherem, který v nakladatelství Flammarion vydával pedagogickou literaturu a dětské knížky (edice Albums du Père Castor), řada Havránkových a Krchových knih vyšla ve Francii (v překladu Ludmily Durdíkové, manželky Paula Fauchera). Havránkovy matematické učebnice a pomůcky byly ve Francii vysoce ceněny a používány až do šedesátých let 20. století, zatímco na domácí půdě se ani nedočkaly vydání.

Je dobře, že se nakladatelství Albatros vrací k osvědčeným hodnotám a edičně zpřístupňuje publikace, které se svou koncepcí právem hlásí k pedagogickému odkazu Jana Amose Komenského.