Seriály Nemocnice na kraji města a Sanitka se staly v době svého vysílání fenoménem televizní tvorby úspěšným i v zahraničí, a na české obrazovky se dokonce vrátily s novými epizodami i po roce 1989. V různých publikacích se o nich můžeme dočíst, že je v nich politiky „jen trošku – náznak svazácké schůze, oslovení soudruhu, figura dělnického ředitele – ale jinak vůbec nic“ (Jiří Moc). Případně se o nich můžeme na stránkách České televize dozvědět, že se „seriál Nemocnice na kraji města začal natáčet v roce 1977. Protože tou dobou dobu vyšla Charta 77 a intelektuálové a lékaři nebyli pro tehdejší politické špičky vítaným seriálovým motivem, ještě před prvním natáčecím dnem nebylo jasné, jestli vedení tehdejší Československé televize souhlas dá, nebo nedá.“ Případně že úvodní písni Sanitky Můj čas od Zdeňka Borovce s refrénem „Příteli, chvátej, SOS“ hrozilo, že bude pozměněna, protože prý neexistovala jistota, že si jej někdo nevyloží jako volání o pomoc k Američanům před okupačními armádami. Čímž může být skrytě naznačována subverzivnost oněch produktů vůči tehdejšímu režimu.

Před krátkou dobou ovšem vyšla kniha A v každém zlomku tohoto času umírá člověk...: od Nemocnice k Sanitce a zpět aneb Léčba (neo)normalizací od mladého badatele Davida Nachlingera (*1989), absolventa estetiky a literárněhistorických studií na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Publikace poskytuje na danou televizní tvorbu jiný pohled, navazující nicméně na texty některých soudobých historiků, jako je Kamil Činátl. Ten napsal už v roce 2009, že dané seriály nepřinášely přímá ideologická tvrzení, ale potvrzovaly dobový diskurz nemoci, v jehož rámci státní moc svoji ideologii prezentovala. I Nachlinger přibližuje dobový normalizační kontext včetně Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, které „odhalovalo“ kontrarevoluční síly vně socialistického tábora i vnitřní nepřátele či oběti, které se nechaly oklamat. Celý oficiální pohled na pražské jaro pak autor vyjadřuje medicínským jazykem: šlo o cosi podobného „úrazu pohybového aparátu“, který musel být radikálním řezem fixován. A následovat pak nutně měl proces, bez něhož by byl předchozí zákrok marný, totiž pooperační rehabilitace – neboli normalizace. (Činátl obdobně psal, že komunistický režim nabídl vysvětlení, že ti, kteří se roku 1968 v obrodném procesu angažovali, nebyli zrádci, nýbrž pomýlenci, jednající, jako by byli v horečce či pod vlivem drog.)

Odraz dobové ideologie autor nachází nikoli ve svazáckých schůzích, ale na hlubší úrovni fiktivního seriálového světa. Ona díla totiž podle něj netrpí amatérskými ideologickými zásahy, ale svá poselství „sdělují vyprávěním předepsaného příběhu“ – ať už jde o zdárně budovanou kolektivitu, nebo hrdinství obětem navzdory. Zobrazení dokonalé autority primáře Sovy podle něj odkazuje k autoritě strany a k jejím nejvyšším představitelům: „Obhajoba gerontokracie cílí směrem ke zkušenosti, rozvážnosti a prozíravosti.“ Empatický vztah lékařského kolektivu k pacientům je přirovnáván ke vztahu KSČ k občanům státu, kteří ale musí být svolní spolupracovat: bez lidí ochotných se zapojit „není možné zbědované tělo, respektive společnost, budovat“. Některé postavy se ovšem tomuto budování vzpírají: zvláště ty nakažené kontaktem s centrem ovlivněným prohnilým Západem, jež stojí v protikladu k idylické periferii. Neblahé centrum je zastoupeno přehnaným důrazem na privátní sféru, individualismem či pseudointelektuálstvím. Citování západních lékařských časopisů (u profesně neschopného doktora Cvacha) je samo o sobě znakem stejně tak zhoubným jako vlastnictví západního sportovního auta u doktora Blažeje, což je příznak „touhy po mamonu, imanentní součásti imperialistického života a současně jeho zkázou“.

Špatná výchova syna primáře Sovy je také připsána na vrub destruktivnímu vlivu centra. Až teprve na klidném, předvídatelném a přátelském venkově se u něj napravují deformace způsobené pobytem v Praze. Produktivní je být členem společnosti, ovšem nikoli společnosti zmatené a neuspořádané. Poselství Sanitky autor interpretuje podobně: jde o oslavu hrstky statečných, kteří se obětují pro dobro celku, a ani láska k ženě přitom nemá mít přednost před zodpovědností k celku. V tomto seriálu ovšem autor nachází i jakousi plíživou destrukci – krev, smrt a fatalitu, což podle něj předznamenalo politickou změnu: „Po šesti letech od zahájení léčby (respektive navázání na doporučenou medikaci Poučení) primářem Sovou a jeho kolektivem se ukazuje, že situace je nadále neudržitelná. I svět socialismu se mění: nikoli však k radosti budovatelů.“

Pokračování seriálů pak reaguje na transformaci společnosti. Zvláště v Sanitce 2 ovšem autor pozoruje jistý návrat k schematismu, podobně jako v dílech normalizačních. Jestliže v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech ještě mohou být romanticky zidealizovaní Romové hluční, ale v zásadě kladní, v Sanitce 2 patří k těm, kteří ohrožují řád. Za problémy zde mohou proradní političtí představitelé, kteří vlastně ani politiku nedělají („nemakají“), jindy se vina přesouvá právě na hlavy marginalizovaných členů společnosti, konkretizovaných etnicky či postavením ve společenské hierarchii. „Náš“ svět majority je v ní jasně oddělen od světa veřejného (politického) a od světa „odlišných“, kteří nejsou schopni přijmout normativitu většinového způsobu života: „Hranice jsou dány chirurgicky přesným řezem, s hygienickou čistotou. Tam, kde vyloučení žijí ve špíně a morálním bahnu, vzorní pečují o své pečlivě budované a střežené životy.“ Poselství druhé Sanitky je podle Nachlingera takové, že je nutné „odsoudit politiky i mafiány, ostrakizovat Romy a muslimy, trpně splácet lichvářské dluhy, politovat se a obvinit ostatní. Přesto je vykoupení nasnadě: ať žije hédonismus!“ A velmi skepticky až moralisticky dodává: „Není náhodou hédonismus postav současného světa až nápadně podobný tomu před třiceti lety? Možná touží po jiných statcích a službách, ale jejich touha je stále stejná – život ve slasti, nikoliv v pravdě.“ Dnes je ale přeci jen možné vybrat si z většího množství seriálů a identifikovat se i s jiným životním stylem a hodnotami – můžeme doplnit. A také lze veřejně kritizovat a polemizovat s vyznamenaným režisérem nové Sanitky, i když ten pak o vás zase může na oplátku paradoxně prohlašovat, že jste agresivní hlupák...

Studium populární kultury u nás zatím zdaleka není natolik rozvinuté jako v jiných zemích, i když vzdálené analogie k autorovu postupu najdeme – například v pokusu Petra A. Bílka o sledování posunů, k nimž došlo ve večerníčkovém seriálu Jája a Pája. (V dílech natočených po listopadu 1989 byl podle něj výrazně přehodnocen obraz podnikatele Krkovičky.) Nachlinger svojí útlou knihou ve velmi komprimované podobě zachycuje proměny české společnosti za posledních čtyřicet let, a to dosti specifickým způsobem. Jeho snaha vystopovat zárodky (sametové) revoluce v původní Sanitce je snad příliš úporná, soudy o polistopadové Sanitce zase příliš generalizující. Jeho soustředěný pohled obecně mnohé přehlíží a opomíjí, ale o to lépe se může zaměřit na opakující se vzorce, které by jinak mohly zůstat skryty.