Vnímat supermarket jako horskou chatu, paneláky jako velehorská panoramata, prázdná parkoviště jako louky. Tuto perspektivu si předsevzala svérázné studentská expedice, která roku 2012 prošla hlavními pražskými panelovými sídlišti a naše hlavní město tak po jeho obvodu během několika dní obkroužila. Na základě své objevitelské výpravy členové multidisciplinárního týmu připravili výstavu a také o ní vydali zevrubnou zprávu. Tu navíc doplnili dalším vydatným materiálem. Vznikla tak nekonvenční a myšlenkově svižná publikace, vhodná pro všechny zájemce o minulost i budoucnost panelových sídlišť nejen v Praze. Nebo pro ty, kteří se chtějí po vzoru editorů vydat na vandr vstříc pražské divočině. V knize přitom nechybí ani humor či jistý prvek recese: „U čundru je nebezpečí ohrožení zvířaty, u toho městského ohrožení lidmi.“

Závěry expedice pro zájemce o danou problematiku nejsou nijak převratné, panelová sídliště jsou podle autorů příležitosti pro bydlení a místa evoluce, jejich budoucnost je v rukou obyvatel. Autoři nezastírají ani obtížnost života na sídlištích, zvláště v době jejich vzniku, či nevýhody a rizika, která jim hrozí v současnosti. Záslužný je ale už samotný fakt, že k těmto lokalitám účastníci přistoupili jako k jevu, který není nudný ani odsouzený k zániku, ale naopak jako k čemusi, co v sobě skrývá netušená tajemství a možnosti dalšího kreativního rozvoje. Dalšími zařazenými kapitolami jsou pak autentické výpovědi několika anonymních obyvatel sídlišť, dobové plány nebo černobílé fotografie dokumentující postupnou proměnu sídlištního prostředí. Zvláštní pozornost si pak zaslouží rozhovory s některými významnými osobnostmi, jež k problematice mají co říci. Architekt Jiří Lasovský v knize hovoří o vzniku Jižního Města (mimo jiné o konceptu „české krajiny“, kteroužto představu měly navozovat umělé kopečky v Centrálním parku na Jižním Městě), Vítězslava Rothbauerová o vzniku Jižního Města II a Ivo Oberstein o vzniku Jihozápadního Města. Hostem mezi pražskými architekty je hornosušský architekt Bronisław Firla, popisující výstavbu a budování měst v ostravském regionu ve druhé polovině 20. století. Pohledy architektů rozšiřují rozhovory s teoretičkou architektury Radomírou Sedlákovou a s historikem a teoretikem architektury Rostislavem Šváchou. Ten otevřeně rekapituluje, jak se vyvíjel jeho vztah k panelákům od odmítání až do současnosti, kdy už je schopen ocenit jejich abstraktní geometrickou krásu. K tématu se dále vyjadřují filozof Erazim Kohák, označující se za „spokojeného měštěnína Jižního Města pražského“, geolog a spisovatel Václav Cílek, žijící na okraji sídliště Prosek, nebo geograf a urbánní antropolog Petr Gibas.

Jistě v knize nejsou zastoupeni všichni čeští odborníci na panelová sídliště. Chybí například uznávaný klasik sociologie města Jiří Musil (1928–2012), který ovšem patrně zemřel dříve, než s ním mohl být rozhovor uskutečněn, nebo sociální antropolog Martin Veselý, autor významné práce Doma na sídlišti? Lokální identita a identifikace s místem v odlišných typech městského prostředí. Pouze stručně zmíněna je rovněž kulturoložka Lucie Zadražilová, autorka kvalitní, leč poněkud suché publikace Když se utopie stane skutečností (Uměleckoprůmyslové museum v Praze ve spolupráci s Arbor vitae, 2013). I tak ale lidé, kteří byli pro knihu vyzpovídáni, zadané téma nasvěcují podnětně, z mnoha odlišných perspektiv a místy i neotřele. Vůbec to přitom neznamená, že jsou schopni se navzájem shodnout. Kupříkladu Radomíra Sedláková přičítá „vinu“ na negativním obrazu života na sídlištích filmu Věry Chytilové Panelstory, až po něm se podle ní lidé žijící mimo sídliště začali dívat na jejich obyvatele s neskrývaným despektem. To ovšem doplňuje Rostislav Švácha svým přehledem břitké kritiky panelové výstavby, táhnoucí se již od 60. let. A co se týká Panelstory, ta podle něj pouze na umělecké úrovni ztvárnila nešvary, které byly běžně pranýřovány v dobovém tisku. Myšlenkově bohatý je také text Václava Cílka. I když musíme mírně polemicky dodat, že pokud v něm zpochybnil existenci literatury reflektující život uprostřed paneláků, neznamená to, že taková beletrie či poezie vůbec neexistuje. A jistě s ním můžeme souhlasit v tom, že v době komunismu byli občané šťastni, kdy vůbec dostali nějaký byt, a příliš jim nezáleželo na jeho patrovém umístění. A asi je pravda, že nejvyšší patro bylo mnohdy vnímáno jako nikoli ideální, protože do něj často zatékalo. Rád bych ale věděl, zda se dá nějak exaktněji doložit, že po roce 1989 se zájem o nejvyšší patra výrazně zvýšil. Podle Cílka prý začalo pod vlivem amerických filmů platit, že ten, kdo je nejvýš, je pokládán za alfa člověka.

Švácha ve svém textu vzpomíná, že svoji malou dceru Natašu vozil na výlety do přírody a bral ji na procházky do staré zástavby historických městských center. Jí se tam prý ale příliš nelíbilo, stále totiž toužila po návratu do svého rodného panelového sídliště, „chtěla hned z lesa ven mezi panely“. Ti, kteří stojí za vznikem této knihy, zřejmě neočekávají, že po jejím zaklapnutí se ze všech čtenářů stanou takoví „panelákofilové“ jako kunsthistorikova ratolest. Můžeme snad ale doufat, že tato publikace pomůže – spolu s dalšími texty a projekty – k postupnému narušování či zmírňování negativních sídlištních stereotypů.