Škatulka americké jižanské literatury asociuje uzavřenou tradiční komunitu hovořící jižanským dialektem, významnou roli náboženství, rasovou problematiku, úzké a všelijak napjaté rodinné vazby, přízrak války Severu proti Jihu či groteskní prvky, jako jsou různé tělesné či psychické deformity hrdinů. Díla vzniknuvší na jihu Spojených států jsou zpravidla silně svázána s tímto regionem a sdílejí alespoň některé z uvedených charakteristických rysů, ale zároveň platí, že ze všech regionálních literatur USA má právě jižanská největší nárok být řazena mezi to nejlepší z literatury světové. Historická zkušenost prohry v občanské válce a nutnost vyrovnat se s ne zcela minulou otrokářskou minulostí dala ve 20. a 30. letech vzniknout „neamericky“ skeptickému vnímání autorů tzv. jižanské renesance, mezi něž se řadí mj. taková jména jako William Faulkner nebo Tennessee Williams. Mezi jejich nejzářnější pokračovatele patří Eudora Weltyová (1909–2001).

Většinu života strávila Weltyová v Jacksonu ve státě Mississippi, ale coby fotografka, novinářka a akademička hojně cestovala po USA i Evropě. Autorčiny pevné kořeny doprovázené širokým rozhledem se zračí i v její tvorbě, která v lecčem představuje typický exemplář jižanské literatury, ale zároveň nezapře vliv modernismu a vzdělání přesahující rámec anglické literatury, kterou Weltyová studovala – v povídkovém cyklu Zlatá jablka (The Golden Apples, 1949), který letos vydalo nakladatelství Argo, hrají například důležitou roli aluze na řecké mýty.

V českém kontextu Weltyová není příliš známá, a proto je třeba další přírůstek edice Jiný Jih dvojnásob ocenit. Před rokem 1989 vyšel česky nejprve její kratší román The Ponder Heart z roku 1954 (Srdce Ponderova rodu, č. 1967) a v roce 1982 pak Pulitzerovou cenou ověnčená Optimistova dcera (originál r. 1972). Jedinou českou porevoluční knižní publikací Eudory Weltyové je výbor z jejích povídek Zkamenělý muž z roku 1997, který sestavila a přeložila amerikanistka Hana Ulmanová.

Všechny povídky ze Zlatých jablek obstojí jako samostatné texty, ale místo v provázaném celku jim propůjčuje další významy. Téměř všechny se odehrávají ve fiktivním městečku Morgana, jehož název odkazuje na jev fata morgana, ale samo o sobě působí velmi realisticky a hmatatelně – přeludy se vyskytují spíš v hlavách jeho obyvatel. Hlavním tématem sbírky je rozpor mezi komunitou a individualitou, mezi rigidní maloměstskou společností a přírodou, přirozeností, pudovostí. Mezi těmi, kdo v Morganě zůstanou, a těmi, kdo dříve či později odejdou. Jakýmsi předobrazem a „králem“ těch druhých je King MacLain, hlavní hrdina úvodní povídky Zlatá sprška. Známý svůdce a světák se k údivu celé Morgany ožení s albínkou Snowdie, ale záhy se vytratí z domu a od té doby stráví soužitím s manželkou a jejich dvojčaty podstatně méně času než na tajemstvím opředených cestách.

Poslední povídka knihy nese název Poutníci, což jsou právě ti, kdo se Morganě vzdálili buď geograficky, nebo se odchýlili od toho, co tamní komunita pokládá za přijatelné chování. Hlavní hrdina povídky Všichni vědí, jeden ze synů Kinga MacLaina Ran, si například v reakci na nevěru své ženy začne románek s prostší venkovskou dívkou, což vyústí v její sebevraždu. Neštěstí dává vyniknout důležitému tématu povídky i celé sbírky, jehož podstatu Weltyová dobře vystihla v rozhovoru pro Paris Review: „Vždycky se najde někdo, kdo si pamatuje celý váš život, až do posledních podrobností.“ Když žije Ran odděleně od ženy, nepřestávají ho pronásledovat sousedky a hučet do něj, aby jí odpustil a vrátil se k ní. Zájem morganských o životní příběhy druhých má ale ještě další, sympatičtější, třebaže nijak morální rovinu – příběhy druhých mají vášnivě rádi. „Jižané mají, zdědili, chápání lidského osudu jako příběhu,“ říká Weltyová. Proto Ranovi jeho minulost později pomůže ve volbách: „… proto mu dali svůj hlas – kvůli tomu osobnímu kouzlu a kvůli jeho příběhu, a taky protože byl MacLain a navíc to zlotřilejší z dvojčat, protože si vzal děvče ze Starkova rodu a pak svedl jiné děvče, a kvůli tomu, co ta nešťastnice udělala.“

Další hold jižanskému hluboce vkořeněnému smyslu pro vypravěčství složila Weltyová povídkou Zlatá sprška, která představuje pastiš lidového vyprávění. Vypravěčka si dává hezky na čas, odbočuje a vkládá do hlavní dějové linie různé historky. To všechno oceníme i v češtině, ale jižanský dialekt originálu je těžko přeložitelný. Autorka dále zdůrazňuje úzkou provázanost lidové kultury s přírodními ději a její spřízněnost s mytickým uvažováním. Už tím, že Zlatým jablkům propůjčila cyklickou formu, která jde proti chronologii povídek, z nichž každá se odehrává o několik let později než ta předešlá. Nicméně v poslední povídce znovu nacházíme, již zestárlou a umírající, vypravěčku povídky první a mihnou se v ní všechny důležité postavy předcházejících příběhů. Navíc skutečnost, že kolem každé výraznější morganské postavy vznikne předivo historek či přímo legend, těmto hrdinům propůjčuje aureolu až mytických hrdinů: „Paže jí klesly zpátky do mechu a v tu chvíli se stála páně MacLainovou Záhubou, anebo páně MacLainovou slabostí, stejně jako všechny ty ženy před ní (…).“ V neposlední řadě jsou zde zmíněné narážky na řecké mýty, které jako by jižanský diskurz povyšovaly do „vysoké kultury“, ale nemělo by smysl je tu vyjmenovávat. Jak ve svém doslovu zmiňuje Marcel Arbeit, na téma intertextuality ve Zlatých jablkách vznikla celá jedna kniha, a vlažnějším zájemcům o toto téma poslouží Arbeitův základní rozbor.

Weltyová je mistryní popisu. Vytváří lyrické obrazy velké síly, která vyvěrá z jejich významuplnosti; zdůrazňují např. sepjetí morganských s přírodou: „V srpnu u nás tráva připomíná dno oceánu a my po ní pomalu chodíme a hrajeme a nebe se před setměním barví do zelena (…). Po ramenou mi stékal pot a pokračoval dál po rukou a po nohou, větvil se jako strom převrácený vzhůru nohama.“ Když se hrdina povídky Hudba ze Španěl vydal z domu s tím, že už se možná nevrátí, „ulice připomínala prověšené lano mizející v mlze“. Když chce později autorka zdůraznit, jak nové a přelomové se mu najednou všechno zdá, nechá tramvaje zbarvit do „banánova“, biografy přirovná k lodím a dav na ulici k moři. K nejzajímavějším obrazům ve sbírce patří neúprosná evokace toho, jak čas a každodennost neberou absolutně žádný ohled na zdánlivě nekonečnou tragičnost některých událostí a jak rychle je odsouvají na vedlejší kolej, do sféry stále blednoucí minulosti. Lidé po pohřbu odcházejí ze hřbitova, ale „hrob už teď hlasitě bombardoval zítřejší déšť a po svazích stékaly uspěchané pramínky, takže vypadal jako hora červenající se říčkami (…). Nepřevrhne se jen jeden ‚ručně vyrobený‘ držák na květiny, ale všechny a nejspíš už se tak i stalo, anebo dozajista mohlo stát – tohle všechno už bylo minulostí.“

U každého jižanského autora je zajímavé sledovat, jakým způsobem zobrazuje černoškou populaci, a jde-li o Američanku a dílo z konce 40. let minulého století, pak také její znázornění ženských hrdinek. V době, kdy Zlatá jablka vznikla, byly stále v platnosti segregační zákony a černošské postavy, s kterými se v knize setkáváme, jsou přirozeně všechny ve služebném postavení. Kritika institucionálního rasismu je jedním z okrajových témat sbírky, ale místy nabývá i literárně zajímavých podob. Někdy Weltyová jen nechá jednu z postav položit bezelstný dotaz: „Myslíš jako zlí lidé? Černoši?“ V povídce Měsíční jezero je však téma pojednáno komplexněji; příběh se odehrává na dívčím táboře, kde jsou segregovány nejenom bílé tábornice a černošský obsluhující personál, ale mezi účastnicemi tábora navíc existuje jasná (byť pouze myšlená) linie oddělující dcerky z „dobrých rodin“ od sirot z dětského domova. Netřeba dodávat, že ty druhé lze částečně číst jako nepřímý komentář situace Afroameričanů. Zajímavým příkladem je volba vlastního jména u nejvýraznější z osiřelých dívek „Easter“. Podobně si měnili jména bývalí otroci, kteří mívali příjmení po svých vlastnících, i pozdější černošští aktivisté. Pojmenování sebe sama je pro Easter v každém případě velké emancipační gesto jakožto pro ženu. Porovnejme si její čin s autorčiným ironickým výčtem jmen hlavních postav v úvodu sbírky: „Paní Mac Lainová (dívčím jménem Snowdie Hudsonová)“, „Paní Starková (dívčím jménem Lizzie Morganová)“ a taková „Paní Morrisonová“ ani nemá nárok, abychom znali její jméno za svobodna. Netřeba dodávat, že jejich manželé všichni mají křestní jméno i příjmení. Weltyové – anebo Jižanům, jejichž hodnotové postoje zachytila – se také musí nechat, že například na nevěru se dívají stejně u muže a u ženy. Hlavní ale je, aby manželský svazek zůstal zachován, aby nevěrník poprosil za odpuštění a aby se mu ho dostalo, aby se vše vrátilo ke starým dobrým pořádkům. Nejpodezřelejší je pak samozřejmě Virgie Raineyová, jedna z největších „poutnic“ a hlavní postava závěrečné povídky Poutníci, která se objevuje i v Červnové besídce a která zůstává neprovdána, aniž by žila staropanenským způsobem života.

Skvělý román v povídkách Eudory Weltyové tak získává i jemný politický podtón. Není tak ohromující jako nejlepší díla jejího slavnějšího a staršího kolegy Faulknera, ale to neznamená, že by Zlatým jablkům chyběla myšlenková pronikavost a umělecká přesvědčivost.