„Zvednout oponu, za kterou hrají hlavní roli společnosti bez písma.“ Tento úkol si předsevzali autoři obsáhlé knihy Minulost, kterou nikdo nezapsal. V hledáčku archeologů a antropologů se v ní ocitly společnosti bez vlastních psaných záznamů, a to jak ty z dávné minulosti, tak i takové, které existovaly ještě relativně nedávno. Text je doplněn barevným obrazovým doprovodem. Některá vyobrazení jsou vybavena i QR kódem, po jehož načtení je možné získat i jejich trojrozměrný vizuální model.

Kniha podrobně popisuje prastaré strategie, jak přežít: způsoby lovu a sběr, pastevectví, zahradní zemědělství a polnohospodářství. Vysvětluje, jak velké území potřebovala pro roční obživu pětičlenná neolitická domácnost ve střední Evropě (jeden hektar). I to, jak se složité systémy příbuzenství a společenské organizace odrážely v uspořádání zemědělské krajiny, jednotlivých domů i v jejich vnitřní architektuře. (Vznik neolitických pohřebních mohyl pak vysvětlují tak, že dům významného nebožtíka přestal být používán, stal se výhradním příbytkem mrtvého a postupně se zbortil.) Některé informace jsou přitom velmi konkrétní a můžou sloužit i jako návod, například jak si z tulení krve uvařit polévku, konzistencí připomínající hrachovku nebo jak Peruánci servírovali pečené či smažené morče. Zároveň ale autoři reflektují omezenost poznání, které je možné z kusých archeologických nálezů vyčíst. Problematičnost historického poznání ukazují i na několika protikladných verzích posledních fází potopení Titaniku.

I když přitom analfabetičtí „hrdinové“ knihy často používali tytéž předměty jako lidé dnešní západní civilizace, významy, které si s nimi spojovali, mohly být značně odlišné. Takže například to, co dnes vnímáme jako ozdobné ornamenty na nádobách, mohlo mít pro naše předky podstatnější než jen estetickou funkci, která dominuje v našem vnímání dekorace. Keramické nádoby totiž byly vnímány jako osoby, a proto byly zdobeny stejně jako ony z magických důvodů. Rituální nádoby tedy byl opatřeny „čarami“ (viz i slovo „čarování“), jež měly okolí chránit před silou ukrytou uvnitř. Naopak nádoby na skladování obilí či na vaření byly magicky pomalovávány proto, aby tak byl chráněn jejich obsah před útoky škodlivých sil zvnějšku.

Mnoho prostoru kniha věnuje problematice toho, jak sami prožívali svoji identitu, a to pochopitelně na mnohem nižší úrovni, než je rovina dnešních národů a velkých státních celků, jejichž vznik souvisel právě s písmem. V publikaci jsou popsány i případy, kdy to byl právě styk s technicky vyspělejší civilizací, který domorodce vedl k identifikaci s nějakou obecnější skupinou, a to i z dob velmi dávných. Kupříkladu už v antice prý římští legionáři do určité míry spoluurčovali kmenovou identitu tamním obyvatelům tím, kam zasadili hraniční patníky: „Kameny tam byly dřív než etnika, jejichž hranice vymezovaly.“

Problematice setkávání moderních lidí s těmi „jinými“ se kniha věnuje opakovaně. Rekapituluje přitom i (z českých učebnic sociální a kulturní antropologie) známé případy kulturního nepochopení, k nimž pravděpodobně došlo při výzkumech antropoložky M. Meadové na ostrově Samoa nebo při zabití Jamese Cooka havajskými domorodci. Jeho smrt u nás zpopularizoval například historik Dušan Třeštík, ale Minulost, kterou nikdo nezapsal celý příběh dokresluje řadou detailů. Poté co byl kapitán Havajci zabit coby vtělení boha či legendárního náčelníka, který se k nim podle mýtů cyklicky vrací, byly anglickým námořníkům vráceny jeho kosti s dotazem, jestli příští rok připluje Cook zase…

V úvodu autoři knihy deklarují, že lidé bez písma byli „zcela odlišní od nás samých“. To také dokládají mnoha výše zmiňovanými důkazy. Naštěstí ale tuto tezi neaplikují absolutně. U zbytků domu z mladší doby kamenné v Bylanech u Kutné Hory kupříkladu po podrobném a zevrubném popisu nasbíraných dat (pro někoho nepřekvapivě) konstatují, že „uvnitř jeho neměnné strnulosti se odehrával pestrý rej všední práce i rytmického střídání dnů svátečních; byl místem snění i zklamání, místem práce i odpočinku, místem modlitby i kultu“. Což se dá zhusta říci také o našich obydlích současných. U prehistorických rondelů autoři rekapitulují různé verze jejich původu a účelu – naštěstí si přitom vystačí bez fantasmagorií o mimozemšťanech jako jejich skutečných tvůrcích. Mezi reálnými teoriemi autoři uvádějí, že jejich účelem pravděpodobně mohlo být stmelení dané komunity. S odkazem na soudobé kolektivní rituály probíhající při fotbalových či hokejových zápasech navrhují možnost, že prostory rondelů potenciálně fungovaly jako rozměrově předepsané plochy, kde se mohly odehrávat kultické/sportovní hry. Sice s jiným vybavením než dnes, ale kvůli uspokojení v zásadě týchž potřeb a tužeb, jež v nás přetrvávají dodnes.

Autoři také nijak nezastírají, že k životu ve svém domácím prostředí byli domorodci skvěle přizpůsobeni, což ovšem Evropané ke své vlastní škodě často nebyli ochotni přiznat. Vypráví například poučný příklad anglického námořního kapitána Johna Franklina (1786–1847), publikovaný mimochodem v samostatném článku Petra Květiny v Respektu. Franklin společně s dalšími členy své výpravy zahynul při hledání severozápadního průjezdu kolem pobřeží Kanady. Pozdější bádání ukázalo, že brzy po uváznutí jejich plachetnic v ledu byly posádky navštíveny místními lidmi, a to ne pouze jednou. Bylo tedy zřejmé, že Britové o Inuitech věděli, ale přesto se je nikdy nepokusili sami kontaktovat a eventuálně požádat o pomoc. Inuité se podivovali nad tím, že ani roky vynuceného pobytu v Arktidě nepřivedly cizince k napodobování eskymáckého způsobu života. Neuměli se příhodně oblékat, neovládali cestování sněhem, neznali stavbu iglú, neuměli lovit tuleně. „Zdá se, jako by kulturní faktory viktoriánské společnosti zabránily námořníkům osvojit si primitivní, ale účinné způsoby přežití v ledové pustině,“ dodává kniha. U britských objevitelů tak převážila dobová kulturní arogance, povýšenost a neschopnost adaptace za cenu ztráty pocitu vlastní nadřazenosti. Tedy jakýsi komplex nadřazenosti, který výmluvně vyjádřil třeba Charles Dickens: „Jsou to krvelačné a bojechtivé bytosti, jež naštěstí válčí mezi sebou, takže je naděje, že se navzájem zcela vyhubí. Je jedno, zda se jedná o americké Indiány, Křováky nebo Zuly, protože jejich osud je v ďáblových rukou.“ Severozápadní spojnicí mezi Atlantickým a Tichým oceánem pak o mnoho později jako první proplul Roald Amundsen, jehož přístup k arktickému průzkumu autoři označují „jako přímý protiklad Franklinovy expedice“. Amundsen již jako mladý prostudoval dostupné prameny věnované cestování, plavbě a obecně životu v arktických oblastech. Neusiloval tedy jen o samotné nalezení oné mořské trasy, chtěl se o Arktidě dozvědět co nejvíc. Když proto výprava plánovaně přezimovala na ostrově Krále Williama, Amundsen se snažil navázat intenzivní kontakty s místními inuitskými lovci. Sám pak trávil v jejich táboře více času než na základně Gjøa Haven. Protože mu brzy bylo jasné, že jedna zima na získání kýžených znalostí a dovedností stačit nebude, své muže nepříjemně zaskočil přáním zůstat ještě jeden celý rok. Během něj si Amundsen osvojil všechno to, co neznali nebo spíše nechtěli znát Franklinovi muži, totiž „jak cestovat s pomocí saní tažených psím spřežením, proč se oblékat do kožešin namísto vlněných svršků, z čeho stavět iglú“.

Jak Květina resumuje, tento arktický příklad v obecné rovině demonstruje problém, jak vnímat bez předsudků existenci lidí, jejichž svět je „technologicky i duchovně naprosto odlišný“. A také svědčí o „zoufalé neochotě překročit úzkou hranici mezi tím, co nás bezpečně ukotvuje ve známém světě“, a tím, co by nás mohlo posunout k „těm druhým“. Recenzovaná publikace nabízí několik podnětných vhledů do „jejich“ světa a zároveň ukazuje, v kolika ohledech jsme si velmi podobní či téměř stejní a v čem pro nás může být jejich styl života inspirativní.