„Rozhodně nesdílím váš názor, že Zulové jsou na nižším stupni vývoje, ať se to k čertu vykládá, jak vykládá. Nespatřuji nic hloupého a nevzdělaného v tom, že vyjí na měsíc a bojí se ve tmě duchů. Vidím v tom nepochybně jistý druh filozofie. Proč bychom měli někoho považovat za hlupáka jen proto, že si uvědomuje tajemství a nebezpečí existence? Co když jsme hlupáci my právě proto, že se těch ďáblů ve tmě nebojíme?“ Tato slova vložil spisovatel G. K. Chesterton do úst jedné ze svých postav už roku 1905 a dá se říci, že od té doby v západním světě stále přibývá lidí, kteří by s ním byli ochotni souhlasit. Nebo alespoň s onou částí citátu, podle níž se lidé žijící v tradičních společnostech rozhodně nenacházejí na nižším stupni vývoje a jistě nejsou hloupí.

Jedním z autorů, kteří se k tomuto tématu poslední dobou obsáhle vyjádřili, patří nositel Pulitzerovy ceny Jared Mason Diamond (1937), kterému už česky vyšla řada starších publikací. Ve své nové knize Svět, který skončil včera: co se můžeme naučit od tradičních společností? se snaží ukázat, jak by mohly určité prvky tradičního fungování obohatit a zlepšit náš moderní život. Zevrubně v ní popisuje, jak tradiční společnosti vychovávaly děti, tamní způsoby řešení sporů, jejich metody vyhodnocování rizik, uchovávání zdraví, tělesné i duševní kondice i přístupy ke starším lidem. Poukazuje přitom na četné bizarnosti, které v tradičních společnostech panovaly či ještě panují: dobrovolné škrcení vdov; zabíjení lidí starých i nadbytečných či postižených dětí; permanentní války, při nichž vzhledem k počtu obyvatel umíralo větší procento obyvatel než během „našich“ světových válek (nejčastější příčinou byly podle autora ženy a prasata), absolutní volnost dětí, kterým je dovoleno hrát si s čímkoli včetně nožů (zvláště u lovců-sběračů, u kterých děti stejně nemají moc co zničit); v některých případech naprostá připoutanost k jednomu místu, spojená s naivním pocitem, že právě my, náš kmen, jsme jediní žijící lidé na celém světě…

Zároveň ale ukazuje i ty aspekty, ve kterých se život v tradičních společnostech může jevit jako idyličtější, zdravější či šťastnější. Například v tom, že místo roky trvajících soudních sporů volí cestu osobního jednání a případně odpuštění. Autor přitom cituje i četné hlasy těch, kteří do Spojených států přišli z jiných částí světa a silně jim vadí tamní individualismus: „Vyrůstal jsem s dětmi na Nové Guineji a jako první odlišná věc na amerických dětech mě zarazilo, že děti jdou po škole domů, zavřou dveře, hrají videohry a odcházejí z domu, zase teprve když jdou do školy. Na Nové Guineji jsou děti pořád venku mimo dům a hrají si s ostatními.“ Nebo „Africké děti jsou neustále s nějakými lidmi. My děti jsme chodily dovnitř se jenom vyspat. Mohly jsme zajít do jakéhokoliv domu a věděly jsme, že tam budeme vítáni. Ale americké děti nejsou často s jinými dětmi. A dnes, když existují videohry, je problém s tím, že děti zůstávají doma a hrají si samy, ještě horší než za mého mládí, kdy byla k dispozici jen televize, videohry ne.“ A do třetice: „V USA je tolik pravidel a zákazů, protože se každý bojí, že ho někdo bude žalovat. A tak děti nemají možnost samy něco zkoumat. Bazén musí být zabezpečený, aby náhodou nedošlo k úrazu a majitel nebyl popotahován. Většina Novoguinejců nemá bazény, ale ani u řek, ke kterým jsme chodili, nebyly nápisy ,Skákání do vody na vlastní nebezpečí‘, protože to je přece jasné. Proč bych skákal do vody, pokud nejsem připraven nést následky? V USA se odebrala zodpovědnost z osobního jednání a nahradila ji zodpovědnost majitele pozemku nebo stavitele domu. Většina Američanů chce v případě, že se něco stane, někoho obvinit – a hlavně ne sebe. Na Nové Guineji jsem si mohl kreativně hrát a volně zkoumat okolí a přírodu, samozřejmě s nutným prvkem rizika, ale toto riziko jsme měli pod kontrolou. V průměrném americkém dětství se takováto kontrolovaná rizika vůbec nevyskytují. Zažil jsem výchovu s maximem volnosti, pro Američany by něco takového bylo nemyslitelné.“

I na osobní rovině Diamond vyznává, že „být na Nové Guineji, to je jako vidět najednou svět v živých barvách, zatímco svět jinde je zahalen v šedi“. Nic z toho ho ale naštěstí nijak nezaslepuje v duchu vzývání mravně neposkvrněného a od přírody dobrého „divocha“. Naopak je chvályhodné, že tradiční společnosti neidealizuje, nelíčí je jako uniformní, stejně jako neunifikuje celý Západ (zcela pravdivě uvádí, že třeba americký a evropský soudní systém nejsou totožné, a radí Američanům inspirovat se i v Evropě). Obecně si uvědomuje a statistikami dokládá výhody, které život v moderních společnostech přináší. A opět až intimně sám na sobě názorně předvádí, jaká je pro něj úleva, když se opět ocitne v civilizovaném světě: „Při sprchování k sobě netisknu rty, abych nedostal úplavici, kdybych spolykal pár kapek infikované vody. Už nejsem tak posedlý neustálým umýváním rukou, ani po očku nesleduji, jestli jsou nádobí a příbory pořádně umyté. Už nemusím při každém píchnutí v břiše přemýšlet, zda to není zánět slepého střeva.“

V čem bychom se tedy podle autora mohli u tradičních společností inspirovat? Typickou oblastí, kde toho prý můžeme pro své dobro udělat hodně i jako jednotlivci, je strava a stravovací návyky. „Stačí do svého života začlenit tři příjemné návyky: pravidelně cvičit, pomalu jíst a povídat si při jídle s přáteli (namísto zhltnutí jídla o samotě) a konečně vybírat zdravé potraviny, jako je čerstvé ovoce a zelenina, netučné maso, ryby, ořechy a obilniny, a vyhýbat se potravinám, které mají vysoký obsah soli, trans-nenasycených tuků a jednoduchých cukrů.“ Dále autor radí vychovávat děti dvojjazyčně nebo vícejazyčně, jako se to děje u mnoha dětí v tradičních společnostech, ve kterých běžně ovládají i pět jazyků. Všichni potenciální rodiče by si také „měli položit otázku, kterou z následujících možností by mohli uplatnit: provádět kojení na požádání, je-li to pro matku reálné, později dítě odstavit, udržovat častý tělesný kontakt mezi miminkem a některým dospělým, spát s miminkem v jedné místnosti (dejte si do ložnice pevnou matraci nebo dětskou postýlku a proberte to s vaším dětským lékařem), přenášet dítě v nosičkách ve svislé poloze a s pohledem dopředu, více do péče o dítě zapojovat další osoby (prarodiče a podobně), rychleji reagovat na pláč dítěte, vyhýbat se tělesným trestům, poskytovat dítěti volnost, aby mohlo zkoumat své okolí (s patřičným dohledem samozřejmě), zapojovat dítě při hraní do skupin dětí různého věku (je to přínosné jak pro mladší děti, tak pro starší děti ve skupině) a pomáhat dětem, aby se naučily bavit samy, místo abychom zadusili jejich kreativitu průmyslově vyráběnými ,vzdělávacími‘ hračkami, počítačovými hrami a dalšími zábavními polotovary.“

A dobré je také realisticky vyhodnocovat nebezpečí, která na nás při našem životním stylu číhají, a abychom si osvojili trochu z novoguinejské „konstruktivní paranoie“. Diamondovi novoguinejští přátelé prý „zásadně v džungli nespí pod odumřelými stromy a věnují pozornost i nevinně vypadajícím klacíkům v zemi – přestože z hlediska pravděpodobnosti by mohli spát desítky nocí pod odumřelými stromy a ignorovat desítky zdánlivě nevinných klacíků, a nic by se jim nestalo. Ale oni vědí, že kdyby se takto neopatrně chovali stokrát, zákon pravděpodobnosti si je nakonec najde. Pro většinu lidí na Západě nepředstavuje hlavní životní riziko odumřelý strom nebo klacík v zemi, ale nejsou to ani teroristé, jaderné reaktory, letecká neštěstí a další okázalá, avšak z hlediska pravděpodobnosti bezvýznamná rizika, kterými jsme posedlí. Ze zdravotních statistik vyplývá, že nejvíce bychom měli konstruktivní paranoiu uplatňovat vůči autům (která řídíme sami nebo jiní lidé), alkoholu (který konzumujeme my nebo jiní lidé) a (zejména ve starším věku) vůči žebříkům a uklouznutí ve sprše.“

Diamondova kniha představuje další z mnoha variací na téma „Mnohé z včerejška zůstává stále s námi“. Je napsána bezesporu čtivě a s velkou erudicí, ale dá se jí i leccos vytknout. Tak podivný je jistě způsob, jakým autor interpretuje mnichovskou dohodu jako příklad toho, jak se dá jednáními předejít válce: „Některé mezinárodní spory se dnes sice řeší po dohodě zúčastněných zemí u Mezinárodního soudního dvora, jiné spory se však řeší v zásadě podle tradičního přístupu, pouze ,ve velkém‘: přímým vyjednáváním nebo zprostředkovaným vyjednáváním mezi stranami sporu, které jsou si vědomy, že v případě neúspěchu jednání může dojít ke spuštění opačného alternativního procesu, kterým je válka. Klasické příklady nám poskytuje nedávná historie: spor v roce 1938 mezi hitlerovským Německem a Československem o pohraniční oblast Sudety, obývanou německou etnickou většinou, byl vyřešen na základě zprostředkování Velké Británie a Francie (které na Československo vyvinuly tlak, aby na urovnání sporu přistoupilo).“ I když Československo bylo stranou sporu, jednání se jeho zástupci neúčastnili a válce dohoda jistě nezabránila…

Kritizovat knihu můžeme i za to, že množství etnografických a antropologických poznatků, ze kterých autor vychází, je omezené. A nepříliš povedená je kapitola o náboženství, která je psána zcela bez přihlédnutí k jevům jako new age, k dešťovým tancům u šimpanzů (které jsou vykládány jako možný zárodek jistého protonáboženského chování) a je nesena naivní vírou v to, že přírodní věda jednou definitivně vyřeší „smysl života“ (i když vzhledem k tomu, že autor ve svých předchozích knihách kladl důraz na materiální stránky života či rozvoje civilizací, můžeme být možná rádi, že náboženství v neutrálním či snad i lehce kladném smyslu vůbec zmiňuje). Co se pak týká autorových doporučení, která mají vyplývat jako poučení z života domorodých společností, vlastně často nejsou nijak překvapivá, a mnohá jsou naopak natolik banální, že se na nich shodnou snad všichni západní oboroví specialisté bez ohledu na to, jestli něco vědí o tradičních společnostech, nebo ne. I tak kniha asi stojí za přečtení, i když inspirační potenciál toho, nakolik si naši předci či dnešní domorodci – na rozdíl od nás – uvědomovali „tajemství a nebezpečí existence“, v ní podle mne nebyl využit dostatečně.