Pozvání na letošní ročník veletrhu Svět knihy přijala mezi jinými i Kirsten Thistedová, docentka na katedře mezikulturních a regionálních studií Kodaňské univerzity. Tato odbornice na grónskou literaturu a kulturu vydala na konci devadesátých let dvoudílný sborník grónských mýtů doplněných překlady do dánštiny pod názvem Således skriver jeg, Aron (Tak píšu já, Áron). Velkou část těchto textů publikovalo nedávno nakladatelství Argo v českém překladu Zdeňka Lyčky pod názvem O Igimarasussukovi, který jedl své ženy. S Kirsten Thistedovou jsme mluvili nejen o obsahu knihy, ale také o okolnostech zapsání původně ústně šířených mýtů a o počátcích grónsky psané literatury.

iLiteratura: Historie grónské literatury je v České republice poměrně neznámá. Můžete přiblížit počátky písemnictví v Grónsku?
Kirsten Thistedová: Pravda je, že grónské písemnictví nemá v porovnání s Evropou příliš dlouhou tradici. Je ale starší, než bychom si možná mysleli. Roku 1721 přijel do Grónska dánsko-norský misionář Hans Egede, který jakožto protestant považoval za důležité, aby si lidé mohli přečíst Bibli a náboženské texty v mateřském jazyce. Začal proto překládat Bibli do grónštiny. V té době se také Gróňané naučili číst a psát pro vlastní potřebu. Později, od poloviny 19. století, působil v Grónsku německý misionář Samuel Kleinschmidt, který vytvořil standardizovanou verzi psané grónštiny. Do té doby zaváděl každý misionář vlastní verzi psaného jazyka, takže lidé psali jednou tak, podruhé onak. Poul Egede se například snažil strukturovat grónštinu podle latinské gramatiky, což působilo poměrně zvláštně, protože se jedná o dva naprosto odlišné jazyky. Samuel Kleinschmidt oproti tomu uměl dobře grónsky a založil gramatiku a pravopis přímo na jazykových strukturách grónštiny, což mělo velký úspěch. Jeho pravopisná norma se v Grónsku stále používá, pouze byla v roce 1973 aktualizována podle nového vývoje jazyka.
Počínaje Kleinschmidtem se písemná forma stala pro Gróňany přirozenou, protože získali nástroj k jejímu zachycení. Zpočátku se zapisovaly pouze krátké zprávy kronikářského charakteru a grónští katecheti zaznamenávali kázání pro kněží, to se ale změnilo se začátkem tištěné produkce knih. Přibližně od šedesátých let 19. století začali Gróňané skutečně psát, protože měli médium, skrze které mohly být texty dále šířeny. V té době byla také započata rozsáhlá sbírka grónských mýtů a pověstí, jejímž iniciátorem byl Hinrich Johannes Rink.

iLiteratura: Do jaké míry byly grónské pověsti tehdejšími zapisovateli upravovány? Stávalo se, že někteří z nich zaznamenali jeden příběh v několika různých variantách?
Kirsten Thistedová: To byl docela častý případ. Můžeme si ale povšimnout, že v okamžiku zapsání jednotlivých verzí příběhů došlo zároveň k jejich zamrznutí. Zatímco předtím se jednalo o živý a tvárný materiál a každý mohl vyprávět svoji variantu pověstí, písemná verze se stala jakýmsi standardem. V této souvislosti můžeme zmínit především texty zapsané Áronem z Hůrky, které se po vytištění v grónštině staly vzorem dalším generacím. Áronovy verze grónských pověstí nyní vycházejí i v češtině jako součást knihy O Igimarasussukovi, který jedl své ženy. Novodobí grónští spisovatelé přistupují k mýtům o poznání volněji, vybírají si z pokladnice příběhů a dávají jim nový život ve zcela nových formách.

iLiteratura: Prvním článkem na cestě mýtů k modernímu čtenáři je zapisovatel, dalším překladatel. Měli dřívější překladatelé tendenci do textů zasahovat a měnit je na základě estetických představ své doby? Jak tomu bylo například u prvního překladu grónských mýtů do dánštiny od Hinricha Rinka? Jak jste postupovala při překládání vy?
Kirsten Thistedová: Když Hinrich Rink začal sbírat grónské mýty, měl původně v plánu vytisknout je v Grónsku. Texty měly být v grónštině a doplněné dánskými překlady, aby si je mohli přečíst i Dánové. Potom ho tato látka začala natolik fascinovat, že připravoval další, rozsáhlejší sbírky, které vycházely v dánštině a navíc v angličtině a němčině. Problémem Rinkova přístupu k mýtům bylo, že se zajímal pouze o to, co se v nich vypráví, ale ne o to, jak se to vypráví. Kromě toho tehdy panovalo přesvědčení, že různým verzím stejného příběhu musela předcházet jakási praverze, kterou je možné rekonstruovat slepením pozdějších verzí. O to se Rink pokoušel, když skládal dohromady úryvky z textů různých zapisovatelů.
Mým cílem bylo nejen sesbírat různé verze textů, ale především znovu propojit textový a obrazový materiál, které od sebe předtím byly odděleny. Texty se nacházely v Královské knihovně v Kodani a obrázky byly částečně uloženy v Národním muzeu v Kodani a částečně v Oslu. Při překládání mýtů jsem se nesoustředila pouze na to, co se v nich vypráví, ale i na to, jak je to vyprávěno. Snažila jsem se přesně dodržet strukturu textů i jednotlivých vět s ohledem na to, že v pozadí Áronových vyprávění je patrná jejich původní ústní forma, jako by se Áron pokoušel příběhy vyprávět papíru. Chtěla jsem, aby tento dojem zůstal zachován, aby čtenáři v mých překladech doslova mohli slyšet, jak byly příběhy vyprávěny.

iLiteratura: Zrcadlí mýty mentalitu starých Gróňanů, nebo spíše moderních lidí, kteří je zapsali?
Kirsten Thistedová: Nejspíše obojí. Áron se jakožto katecheta snažil opatrně upravit příběhy tak, aby byly z křesťanského pohledu lépe stravitelné. Naprosto odlišný přístup měl Jens Kreutzmann, Áronův současník, který také zapisoval a ilustroval grónské mýty. Kreutzmann nebyl křesťan, a když porovnáme jeho verze příběhů s Áronovými, vidíme, že jsou mnohem frivolnější a je v nich více sexu. Také jsou o poznání méně moralizující v porovnání s Áronem, který se snaží vyprávění částečně přizpůsobit křesťanské morálce. Zároveň si je však dobře vědom toho, že zapsání mýtů představovalo jedinou možnost, jak zachránit odkaz předků, který se ze společnosti postupně vytrácel. Aby se grónské kulturní dědictví uchovalo a mohlo být předáváno dalším generacím, bylo třeba ho převést do nového média. Áron je vlastně překladatel, nepřekládá z jednoho jazyka do jiného, ale z ústní formy do písemné a také do výtvarné v podobě ilustrací k mýtům.

iLiteratura: Moje další otázka se týká právě Áronových ilustrací, kterými je dánské i české vydání mýtů doplněno. V úvodu sbírky se můžeme dočíst, že Signe Rinková, manželka Hinricha Rinka, poslala Áronovy obrázky do Národního muzea v Kodani, předtím však některé z nich vyřadila. O jaký typ obrázků se jednalo a proč došlo k jejich vyřazení?
Kirsten Thistedová: Signe Rinková chtěla, aby se obrázky staly součástí etnografické sbírky Národního muzea v Kodani, jenže tehdejší společnost nepovažovala podobné kresby ani v nejmenším za etnografické. Pod pojmem etnografický si tehdy lidé představovali například kajaky nebo harpuny, tedy materiální pozůstatky grónské kultury. Na ilustrace k mýtům bylo nahlíženo jako na produkt novodobé evropské kultury. Aby vyhověla tehdejším představám, vyjmula Signe Rinková ze sbírky všechny obrázky, které nějakým způsobem odrážely evropský vliv. To se konkrétně týkalo kreseb zachycujících interakci Gróňanů s Evropany nebo kreseb s křesťanskými motivy. Současně také odstranila obrázky, které se jí zdály nemravné. To nebyl ani tak případ Áronových kreseb, ale například Jens Kreutzmann hodně maloval nahé lidi nebo sexuální scény. Vyřazené obrázky zůstaly ve vlastnictví Signe Rinkové a její dcera je potom poskytla etnografickému muzeu v Oslu, kde zůstaly dodnes.

iLiteratura: Mnoho z mýtů pojednává o lidech, kteří provedli něco špatného nebo se chovali nepatřičně. Vypravěč ukazuje čtenáři, že takoví lidé nedopadnou dobře. Odrážejí pověsti morálku tehdejší společnosti, nebo do nich proniká křesťanská etika?
Kirsten Thistedová: Myslím si, že většina příběhů spíše zrcadlí etické normy původní grónské společnosti. Dochovala se samozřejmě i vyprávění zachycující přechod ke křesťanskému světonázoru, například příběhy o vrazích. Pro ně je typické, že postavy Gróňanů, kteří přijali křest, vystupují v roli hrdinů, zatímco ti, kdo novou víru odmítají, mají zápornou roli. Často jsou vyobrazeni jako vrazi zabíjející nově obrácené křesťany. Velká část mýtů však nebyla křesťanstvím ovlivněna a nese se v duchu kultury, jež je pro nás cizí. Současnému člověku mohou být tyto příběhy hůře srozumitelné, protože se dotýkají nám neznámých norem, pravidel a tabu. Lidskou společnost ovládají nadpřirozené mocnosti jako Měsíční muž nebo Matka moře. Jedna pověst například vypráví, že Měsíční muž chce potrestat ženu, která odmítne, aby ji manžel vyměnil za jinou. Dva muži se domluví, že si vymění manželky, ty se však proti tomu postaví a Měsíční muž je potrestá. V malé ostrovní společnosti to mělo hluboký smysl, když nepřiplul někdo zvenku, bylo třeba dostat novou krev do rodiny alespoň tímto způsobem. Na tomto příkladu vidíme, že tehdejší společenské normy mohou být do kontextu současné společnosti jen těžko převoditelné.

iLiteratura: Možná by bylo zajímavé porovnat Grónsko s Islandem. V obou případech se jedná o ostrovní společnosti izolované od kontinentální Evropy, které se pyšní bohatou ústní tradicí. Mohou za to snad dlouhé severské noci, během nichž si lidé vyprávěli příběhy?
Kirsten Thistedová: Ale oni si opravdu společně vyprávěli, aspoň v Grónsku to tak v dřívějších dobách bylo. Myslím si, že v současnosti tuto tradici do velké míry převzala populární kultura. Vyprávění příběhů je stále součástí našeho života, ti, kdo nečtou beletrii, třeba žijí Harrym Potterem a podobně. Harry Potter oslovuje generace mladých lidí, které ho čtou nebo sledují filmovou verzi a potom si ty příběhy navzájem vyprávějí. Mladí lidé čtou literaturu pro náctileté a dívají se na seriály v televizi. Stejný trend můžeme pozorovat i v Grónsku, kde už to samozřejmě není tak, že by si lidé vyprávěli příběhy u svíčky. Stará tradice na sebe vzala moderní formy. Gróňané se rádi dívají na hollywoodské filmy, oblíbené jsou také japonské horory, ale rozvíjí se i domácí filmová produkce, která ve velké míře čerpá náměty z mýtů. Tradice vyprávění příběhů ze společnosti nezmizela, pouze přešla do jiných médií.

iLiteratura: Co by se současní lidé mohli naučit od starých Gróňanů?
Kirsten Thistedová: I když mýty a pověsti do velké míry vycházejí z cizí kultury, která je pro nás již mrtvá, najdeme v nich mnoho fantastických výjevů. Měsíční muž sice vyzývá ženy, že mají poslechnout, když se muži rozhodnou k výměně manželek, ale sám o sobě je opravdu krásnou postavou. Sedí si na nebi a my ho můžeme navštívit, podívat se dolů na zem z jeho perspektivy a vidět, jak odtamtud vypadá všechno malé a blízko u sebe.
Na grónských pověstech se mi také líbí, že otevřeně vyobrazují negativní emoce, za které se my stydíme a snažíme se je vytěsnit. Jako příklad můžeme jmenovat tradici vyrábění figurín zvaných tupilak, jejichž posláním bylo zabít nepřítele toho, kdo je sestavil. Tato tradice by nás mohla naučit něco o žárlivosti. I když se rozhodneme vyrobit tupilak, nezbaví nás to spalujícího pocitu žárlivosti, který musíme ovládnout, dokud nás zcela nepohltí. Pověsti nás učí, že bychom si negativní pocity měli raději přiznat než dělat, že neexistují. Vyprávění mohou k modernímu člověku promlouvat a říci mu něco o sobě samém, pokud jim bude ochoten naslouchat.
Považuji za obrovské dobrodružství vydat se na cestu do úplně nového světa, který se před námi v grónských mýtech otevírá. Pro mě osobně to znamenalo nejen poznání cizí řeči, která je tolik odlišná, ale i zcela jiného způsobu myšlení. Myslím si, že stejně to prožíval i Hinrich Rink, který byl těmito příběhy zcela pohlcen a strávil dalších deset nebo více let svého života v jejich světě a snažil se porozumět tomu, co se v něm odehrává.