V Metropolis se objevila Naděje – nádherná superhrdinka, která nejen dělá ty správné věci, ale je i hvězdou médií. Je totiž mladá, krásná, bezprostřední. Je lidská. Jenže málokdo tuší, že za jejím vzestupem stojí Lex Luthor. Stvořitel, milenec, manipulátor v jedné osobě. Geniální Supermanův protivník má s novým miláčkem davů plán – a poslední syn Kryptonu tentokrát do poslední chvíle netuší, z jaké strany nebezpečí přichází.

Brian Azzarello si udělal jméno především autorskou ságou 100 nábojů, která si prošla vývojem od toho nejtemnějšího noiru po komplikovaný konspirační thriller. Ovšem fanoušci obdivují i jeho práci na Hellblazerovi a loni mu BB/Art u nás vydal první knihu restartované Wonder Woman. A tam Azzarello ukázal, že zvládá bravurně i superhrdiny a jejich obsáhlá univerza, kterým stále dokáže vdechnout punc originality a především osvěžující lidskosti. Což nemusí být nic pozitivního, protože lidské chování v Azzarellově světě znamená především naplnění slavných rčení „člověk člověku vlkem“ nebo „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. V roce 2005 tak společně s kreslířem Leem Bermejem stvořil krátkou minisérii věnující se Lexu Luthorovi. Popsal v ní jeden z mnoha plánů slavného magnáta, jak srazit Supermana na kolena. Ovšem hlavně se soustředil na Luthorovy motivace a cenu, kterou musí odhodlaný jedinec zaplatit, pokud chce něčeho dosáhnout ve střetu se světem a nejmocnější bytostí planety.

Lex Luthor jako takový je v supermanovském univerzu obdobou Batmanova Jokera – není možná nejmocnější, nemusí být pořád ani nejpopulárnější, ale je to ten padouch, který „svého“ superhrdinu definuje – a jistým způsobem mu ukazuje cestu. Luthor je navíc člověk – ne stroj, ne mimozemšťan, ne mutant nebo návštěvník z pekelných dimenzí. Jen člověk a podtitul Azzarellova příběhu by si v tomto ohledu opravdu zasloužil stavět do protikladu k Supermanovu přízvisku „muž“ z oceli.

Ty nejlepší příběhy s Luthorem tuto zdánlivou slabinu přetvářejí ve výhodu. Podobně, jako když se se Supermanem střetne Batman. Na scenáristy jsou kladeny velké nároky – vymyslet příběh, kdy křehký (navzdory klasicky komiksové superpadoušské muskulatuře) človíček dokáže být hrozbou někomu, kdo je neprůstřelný. Jednodušším řešením je, že si Luthor sežene kryptonit nebo vytvoří vlastního šampiona, jehož následně vyšle do střetu. Složitější pak je napsat příběh, kdy se střet odehrává v myslích obou protivníků a Metropolis je jen hrací plochou, na níž oba králové posunují své pěšáčky, střelce, královny... A to je právě cesta, kterou se vydal Azzarello – byť kryptonit se v jeho příběhu objeví také. Superman tak je v příběhu osobně přítomný jen na nezbytně nutnou dobu – a to ještě často ve formě jakýchsi flashbacků či jako pozadí, na němž Luthor dává dohromady střípky svého záměru (jako když vyráží na večeři s Brucem Waynem a jejich konverzace je doprovázena obrazy boje Supermana a Batmana). Přesto je Supermanův stín všudypřítomný a ze stránek komiksu doslova tryská Luthorův strach, že velký hrdina je ve skutečnosti tím největším nebezpečím, jakému lidstvo čelí – protože jeho hrdinství je závislé jen a jen na jeho rozhodnutí, jehož trvanlivost Zemi nikdo nezaručí. Ale i proto, že velký zachránce může bezděčně způsobit, že lidé přestanou hledat vlastní řešení. Azzarellův Luthor nebojuje proto, že by nenáviděl Supermana jako takového, ale proto, že nenávidí představu, že lidé o sobě nerozhodují sami, že jsou jen děti, které je třeba vést...

Jeho příběh je samozřejmě plný paradoxů, protože pro své vyšší dobro musí Luthor být tou nejmanipulativnější a nejpodrazáčtější bestií na světě. A Azzarello tak může naplno využít všeho, co se naučil při psaní 100 nábojů a dalších noirovek. Na jedné straně rychle načrtne, čím si dokáže Luthor získat prosté lidi ve své firmě, a na druhé v precizně vystavěných scénách ukáže jeho špinavé praktiky – najímání „řešitelů“ problémů, vydírání, únosy, vraždy... vše ve špíně uliček skrytých pod blyštivými mrakodrapy, z jejichž horních pater Luthor vyhlíží zúčtování se Supermanem...

Lex Luthor: Člověk z oceli svůj jiný pohled na vztah Luthor–Superman obohacuje i o jiný vizuál. Pryč jsou zářivé barvy a precizní linky akčních mistrů, pryč je i prosluněnost Metropolisu – i když zde svítí slunce, je jako nasnímané skrze filtry, které tlumí veškerý jas a vytváří dusivou atmosféru předpeklí, kde se pitvoří všichni ti mravenečci, kterým dává život pouze cíl určený někým nad nimi – který je však naprosto osamocený a vyvržený.

Azzarellův výlet do supermanovského univerza tak dopadl nad očekávání dobře (rozhodně lépe než jeho Superman pro zítřek, který před lety vyšel i česky). A není divu, že si podobný pohled z druhé strany střihl o tři roky později i v případě Jokera. A také je dobře, že zůstalo jen u minisérie, protože síla tohoto příběhu je v jeho koncentrovanosti a uzavřenosti. Mezi česky vydanými supermanovskými komiksy každopádně to nejlepší za hodně let!