Před více než dvanácti lety začal v japonském týdeníku mangy Šónen Jump pod názvem Death Note pravidelně vycházet příběh mladíka Lighta Jagamiho, který nalezne zápisník umožňující zabít takřka kohokoli na světě. Ze série, vyznačující se spíš detailně propracovaným příběhem než množstvím akčních scén, se poměrně nečekaně stal obrovský hit – k dubnu 2015 se dvanácti sebraných dílů prodalo více než třicet milionů výtisků. Následovalo anime čítající 37 dílů, vlastní ranobe (charakteristický druh japonského young adult románu), mnoho videoher a dalších „produktů“. V České republice vydalo Death Note nakladatelství Crew a koncem minulého roku přišlo ještě s bonusovým třináctým svazkem s podtitulem How to Read Death Note. Není překvapením, že příručka k této manze je určena především čtenáři obeznámenému se všemi kapitolami Death Note. Jako úvod do celé série ji nelze doporučit, protože je od počátečních stránek plná spoilerů a potenciálního čtenáře-nováčka by připravila o veškerý požitek ze spletitého děje.

Co vše titul doplňující mangu, jejímiž autory jsou scenárista Cugumi Óba a kreslíř Takeši Obata, obsahuje? První část představuje popis a kresby všech postav důležitých pro děj, hlavním zabijákem Kirou počínaje a smrtonoši (vlastníky vražedných zápisníků) konče. Ve většině případů jde o pouhou rekapitulaci vlastností, pohnutek a zajímavostí, s nimiž jsme se setkali v samotném komiksu. Až na pár informací o smrtonoších se vlastně nedozvídáme nic nového, ale vzhledem k množství postav a organizací vystupujících v příběhu můžeme soupis vystupujících bytostí brát jako vcelku přehledný aparát k připomenutí základních faktů. Totéž – až na větší množství detailů – platí o oddílech popisujících konkrétní časové období děje a policejního vyšetřování.

Pravděpodobně nejzajímavější jsou obsáhlé rozhovory se samotnými autory. Kromě povinných otázek o původu série nabízejí i nečekanou spoustu detailních popisů samotného tvůrčího procesu. Nejednoho čtenáře určitě překvapí, že Óba a Obata se po celou dobu tvorby takřka nesetkali tváří v tvář a komunikace mezi nimi probíhala prostřednictvím redaktora, jenž vznik Zápisníku smrti řídil. Pravděpodobně poprvé dochází ke konfrontaci různých myšlenek a domněnek obou autorů. Na jednu stranu odpovídají na otázky s typickou japonskou zdvořilostí, na straně druhé jsou to odpovědi velmi uvolněné a často až osvěživě upřímné. Odzbrojujícím dojmem působí, když se Obata dotazuje na symbolický význam často se vyskytujícího jablka (sám ho vidí v mystickém přesahu, charakteristickém pro různé mýty) a Óba mu odpoví, že nad tím nikdy nepřemýšlel, zkrátka se mu líbilo, protože jeho červená barva kontrastovala s převážně černým smrtonošem Rjúkem. Stejně tak se scenárista odmítá bavit o filozofickém přesahu příběhu a jeho interpretacích, jichž se po celém světě vyrojilo nespočet. Death Note měl být zkrátka od začátku zábavná a napínavá manga s – jak sám Óba přiznává – někdy až příliš rozvleklými dialogy, které Obatu nutily vynalézat nové způsoby dynamizování scén.

V závěrečném oddílu se kromě lehce potrhlých komentářů Rjúka nachází několik více či méně vtipných stripů ze světa Death Note a především původní krátký příběh, z nějž Óba při další tvorbě vycházel. Na několika stránkách lze rozeznat, jaké základní principy se ve scenáristově hlavě vyskytovaly od začátku a od jakých upustil. Například nápad s možností smazat jméno člověka ze smrtícího zápisníku a tím ho oživit by do už tak komplikovaného děje vnesl nepředstavitelný chaos a je jen dobře, že si nenašel cestu do konečné podoby díla.

Speciální třináctý díl Death Note kromě rozhovoru s tvůrci nepřináší nic moc objevného, většina v něm dostupných informací se dá dohledat jinde. Přesto však poslouží jako malá encyklopedie k orientaci v ději a postavách. Fanoušci a sběratelé si knihu nejspíš koupí, i kdyby to bylo jen kvůli vizuální stránce – obálka je stejně jako u všech ostatních dílů velmi povedená.