Co bylo rozhodujícím popudem agrese vůči Ukrajině? Šlo o výron ruského nacionalismu a jeho snahy o sjednocení a obranu „ruského světa“ před cizími vlivy, nebo o symptom návratu k expanzivní ideji impéria? A je Putin pro Evropu smrtelnou hrozbou, nebo menším zlem? Na tyto otázky hledá odpověď současný polský filozof a sociolog Paweł Rojek (*1981) ve své knize Rusko: prokletí impéria.

Stručně v ní shrnuje dějiny ruského imperialismu a konceptu Moskvy coby „třetího Říma“. Sleduje také různé historické odpovědi na tradiční dilemata Ruska: má být nositelem křesťanského poselství carova moc, nebo ruský lid? Je třeba depozitum křesťanské víry pouze chránit, nebo také šířit do světa? Je poslání Ruska pouze náboženské, nebo má také svůj světský rozměr?

Následně přibližuje tři významné ideologické proudy soudobého geopolitického myšlení Rusů. Prvním je atlantismus, představa, že Rusko je součástí Západu. Podle tohoto konceptu se „Rusko musí modernizovat podle západních vzorů a se Západem uskutečňovat společnou zahraniční politiku. Tento směr představuje spíše negativní výchozí bod, neboť v současné ruské diskusi nachází překvapivě málo stoupenců.“ Dalším směrem je insularismus, vnímající Rusko coby ostrov, jeho zastánci razí ideu Ruska jako „odlišné civilizace s programem pragmatického navazování kontaktů jak se Západem, tak s Východem“. Posledním proudem je pak eurasianismus, tvrdící, že Rusko je „v podstatě asijskou zemí, která musí spojenecky spolupracovat se zeměmi jako Čína, Írán nebo Indie“.

Z těchto koncepcí je podle autora pro Evropu nejnebezpečnější ta poslední, zvláště v podobě, kterou jí dává „excentrik, okultista, filosof, historik, neúnavný vydavatel a organizátor, integrální tradicionalista, revoluční konzervativec a národní bolševik“ Alexandr Geljevič Dugin (*1962). Podle Dugina musí Rusko z Eurasie „vytlačit atlantické vlivy, a to lze uskutečnit pouze na základě spojenectví s Íránem na jihu, s Japonskem na východě a s Německem nebo Francií na západě. Podmínkou tohoto eurasijského příměří je rozdělení oblasti nacházející se mezi Německem a Ruskem, do níž patří mimo jiné Polsko, Bělorusko a Ukrajina.“ Podle jeho vizí se pak Rusko „stane průvodcem lidstva a obráncem tradičních hodnot v celém světě“. Není náhodou, že eurasianismus se fakticky stal oficiální ideologií soudobé Komunistické strany Ruské federace. Byl jím ovlivněn také ministr zahraničí a premiér Ruské federace Jevgenij M. Primakov (1929–2015), původním povoláním orientalista a pak i podporovatel Duginových aktivit. Uskutečnil zásadní obrat v ruské politice, když navázal dobré vztahy s Čínou a Íránem.

Dugin ovšem neschvaluje současnou politiku ruského prezidenta Vladimira Putina na Ukrajině, jež je podle něj příliš umírněná, a na oplátku zase Putin není přímým Duginovým zastáncem. Jestliže „na počátku devadesátých let došlo za vlády Borise Jelcina k rozkvětu okcidentalismu, později ruskou oficiální zahraniční politiku krátkodobě ovládly eurasianistické myšlenky Jevgenije Primakova a ještě později se v Rusku stabilizoval umírněný insularismus Vladimira Putina“. Putinismus se tak autorovi jeví jako „pragmatický bod ruské rovnováhy, a nikoli jako imperiální ideologie“.

Záporné stránky ruského vládnoucího režimu přitom autor příliš nezastírá. Připouští, že samotný Putin může být „odpudivým hrubiánem“ a „násilníkem“. Hlavní je ovšem podle Rojka to, že Putinovo Rusko není stát skutečně imperiální, ale „jen loupeživý“, což je ale pro mnohé jen slabá útěcha. Sousedi Ruska se prý nemusí znepokojovat tamními imperialisty, ale pouze o něco méně nebezpečnými ruskými šovinisty. Nás i sebe samotné tedy paradoxně chrání před obnovováním ruského impéria – Putinův tým. V situaci, kdy je prozápadní volba pro Rusy prakticky mrtvá, totiž podle Rojka právě Putin představuje menší zlo – zvláště ve srovnání s ideology typu zmíněného Dugina.

Knihu můžeme interpretovat ve dvojím smyslu. Jednak optimisticky: mocenská expanze dle autora „není zapsána v ruské DNA“, naopak Rusové jsou „přirozenými insularisty“, i když si to neuvědomují. Zároveň ale nemůžeme přehlédnout jistý zlověstný podtón skrytě v ní obsažený. Jako pragmatický, umírněný, a nikoli imperialistický hodnotil autor v říjnu 2014 – tedy po záboru Krymu, ale před vraždou B. Němcova – režim, v němž by asi chtěl žít jen málokdo. Totiž režim, který rehabilituje Stalinův kult, režim, ve kterém jsou nepohodlní novináři, právníci a opoziční politici vražděni, v němž je obyvatelstvo krmeno lživou propagandou (například o drtivé většině Čechů údajně vloni protestujících proti projíždějícím americkým vojákům a mravně zcela zahnívající Evropě) a jehož vojáci v přestrojení okupují cizí území a v letadlech a ponorkách systematicky narušují prostor jiných států. Nad Rojkovým textem se chtíc nechtíc vynořuje obava: jak by asi vypadalo Rusko nikoli „pragmatické“, ale skutečně imperialistické? Ani to nechtějme vědět, mohli bychom odtušit. Ale navzdory lehce optimistické Rojkově víře by měla být i jeho kniha podnětem k tomu, abychom si takovou pochmurnou otázku kladli a vážně se jí zabývali.