„Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval.“
(Gabriel García Márquez: Sto roků samoty)

„Co je pravda, jaká je skutečnost? K hledané realitě, původní podstatě, se můžeme dostat leda za pomoci nejrůznějších zprostředkování a zprostředkovatelů, interpretací a interpretátorů.
A to kdoví jestli!“
(Vlastimil Váně: „Vypravěč, fabulátor a ti druzí“, in Dinis Machado: Co tvrdí Molero)

V říjnu 2015 dostal Bruno Vieira Amaral (1978) páté literární ocenění, prestižní Saramagovu cenu (O Prémiom Literário José Saramago), za svou prvotinu As primeias coisas (O prvních věcech), vydanou roku 2013. Během dvou let od vydání byla kniha vyznamenána například časopisem Revista Time Out jako „Kniha roku 2013“ nebo portugalským Pen Clubem v kategorii próza. Podle bouřlivých reakcí čtenářů jinak nepříliš živého portugalského knižního trhu se jistě jedná se o pozoruhodnou knihu. Literární kritikové jsou nadšeni zejména neotřelou experimentální prozaickou formou, odpůrci z jejich řad jsou rozhořčeni z „intelektuálně poměrně plochého a předvídatelného díla“ a obviňují spisovatele z podbízivosti čtenářům. Obojí vede k rekordní návštěvnosti všemožných internetových blogů, kam Bruno Vieira Amaral přispívá.

Na ceremoniálu při přebírání Saramagovy ceny autor řekl, že ocenění věnuje svým sousedům. V dlouhém děkovném proslovu poté vyjmenoval všechny obyvatele, včetně dětí a domácích zvířat, kteří žili na stejné adrese, v domě s popisným číslem 63, během Amaralova dětství a dospívání. Fiktivní čtvrť Bairro Amélia kdesi na břehu řeky Tejo, v níž se odehrává příběh knihy, pojmenoval po sympatické sousedce Amélii z přízemí, konkrétně z druhého bytu napravo. Autor v mnoha rozhovorech zdůraznil, že kniha O prvních věcech není autobiografická výpověď, přiznává však silnou inspiraci rodnou čtvrtí Vale da Amoreira na periferii města Setúbal, která patří, nechceme-li používat amerického termínu slum, brazilského favela nebo portugalského bairro de lata, mezi takzvané sociálně vyloučené lokality. A dodává, že cílovou páskou (nikoli startovní čárou) pro něj bylo podat syrový, ale uvěřitelný obraz o podobném místě k životu, které i v jednadvacátém století až naturalisticky (před)určuje osudy lidí. Určité otázky však vzbuzuje křestní jméno hlavního hrdiny Bruna, které má s autorem společné podobně jako věk a neověřenou historku o prarodičích, kteří se ve čtvrti v polovině sedmdesátých let usadili jako retornados, navrátilci z Angoly po rozpadu portugalského koloniálního impéria.

Bruno Vieira Amaral vystudoval historii, též překládá a v roce 2013 se obsáhlou esejí Guia Para 50 Personagens da Ficção Portuguesa (Průvodce po 50 osobnostech portugalské prózy) zařadil mezi literární kritiky. Pravidelně přispívá do časopisu Ler. Neúnavně a hlavně neustále píše pro internetové publikum. Určitou kuriozitou jsou články pro Catedral da Luz, fanouškovský portál lisabonského fotbalového klubu Benfica. Jeho nejčtenějším blogem je ovšem povídkový a esejistický Circo da Lama, v němž mají předobraz některé postavy z prózy O prvních věcech. Krátké povídky se jménem protagonisty jako Zeca nebo Diógenes v názvu se objevily na blogu již v roce 2009, kdy Amaral začal knihu psát, a v téměř nezměněné formě do ní byly zařazeny. Do roku 2015 nebyla kniha O prvních věcech přeložena do jiného jazyka.

Návrat k horšímu?
Hlavní dějová linka je poměrně prostá. Když Bruno Eugénio opouštěl čtvrť svého dětství, zažíval opojný pocit vítězství. Byl přesvědčený, že odchází navždy. V pětatřiceti letech se vrací zpět na neurčitou, ale jistojistě přechodnou dobu: jde bydlet ke své matce. Rozvádí se, manželce Saře přenechal společný byt, je čerstvě propuštěný z práce kvůli intrikám kolegyně Any Mendesové, zvané „děsná mrcha“, marně se snaží žít zdravě, pravidelně běhat a přestat kouřit. Situací vynucený návrat je spíše hořký a ponižující než nostalgický, podobně jako konfrontace se vzpomínkami, které se dříve snažil vymazat. K staronovým sousedům (přeživším i zemřelým) a místům (milovaným i nenáviděným) musí nutně zaujmout nový, dospělý postoj. Bruno je povahou cynik a přesvědčením nihilista. Od dětství jej přitahují velké světové katastrofy, zejména bombový útok na Hirošimu a následná porážka Japonců za 2. světové války. Jak uvádí, vždy měl „určitý pocit sounáležitosti s kapitulujícími, kteří mávají bílou vlajkou“.

Porážka a stagnace jsou ostatně atributy druhého hlavního hrdiny, čtvrti Bairro Amélia. Jejími obyvateli jsou především narkomani, zlodějíčci, násilníci, prostitutky, ale i poctivě pracující muži se sklonem k alkoholismu, manželky trpící domácím násilím nebo rodiče unesených dětí. Jsou to lidé zosobňující malé životní porážky, společně ale připomínají také velké události sedmdesátých a osmdesátých let portugalských porevolučních a postkoloniálních dějin, často proměněné ve velké národní prohry.

Bruno před matkou předstírá, že chodí na pracovní pohovory, a volný čas zabíjí v místní knihovně, kde mu dělá společnost zkrachovalý básník Fion. Náhodou najde otištěné básně před lety záhadně zmizelé spolužačky Very. Rozhodne se alespoň na chvíli vybřednout z nudné každodennosti tím, že vypátrá, co se tehdy s Verou stalo. Pátrání po dlouhou dobu nepřináší výsledky, zvláštní autoterapie ale vyústí v touhu udělat soupis osob, jejichž život, nebo častěji smrt, významně ovlivnily Bairro Amélia během Brunovy nepřítomnosti. Seznam vzniká z vyprávění Brunovy matky a ze zapisování historek místní „živé kroniky“, fotografa Virgília. Bruno se noří do různých, vzájemně často nekompatibilních pamětí. Jako mozaiku skládá identitu části portugalské historie, identitu čtvrti a v neposlední řadě identitu svoji. Rekonstrukcí různých událostí rekonstruuje i svůj život. Proplétají se zde témata návratu (bohužel vždy k horšímu) a paměti (selhávající, matoucí a objektivně nezaznamenatelné).

Román s poznámkami pod čarou?
Na obale knihy najdeme hned za názvem slovo „romance“ (román). Snad aby čtenář neměl pochybnosti, kdyby chtěl O prvních věcech žánrově zařadit. Problém je, že obvyklé románové struktuře neodpovídá z této prózy téměř nic. Jednou z možností, jak ji číst, je proto optika svérázné, možná až parodické sociologické studie o obyvatelích blíže neurčené městské periferie, kde se „neumírá na rakovinu, ale na bídu“. Úvodem studie je asi padesátistránkový Prolog, který nastíní problematiku a zkoumané jevy. Bruno v něm formou vnitřního monologu, který však nemá nic společného s tradiční portugalskou reflexivní prózou, osvětlí své životní peripetie a návrat do matčina bytu. V kratičkém Varování čtenáři se dozvíme metodologii výzkumu vhodnou pro sepsání seznamu všech důležitých „jmen, témat a událostí“, stejně jako pachů, zvuků a světel spojených se čtvrtí v době, kdy v ní Bruno nežil. Přes šedesát analyzovaných jevů (např. Beto, Celeste, Karneval, Malba, Zeca…) je poté abecedně seřazeno do podoby jakéhosi katalogu, slovníku nebo archivu. U některých postav jde o skutečně stručné slovníkové heslo o pár větách, u jiných si přečteme vypointovanou několikastránkovou povídku. Extrémním příkladem by mohla být prázdná stránka u hesla „Paula“ s podtitulkem „největší coura z Bairro Amélia“ a krátkou poznámkou pod čarou, že coury nemají životopisy, protože životopisem se jim stává jejich dílo. Ačkoli je celkem absurdní, že jediným organizačním prvkem prózy je abecední pořádek, bez ohledu na chronologii a vztahy mezi postavami, dává to textu silnou dynamiku. Osudy neuvěřitelného množství postav a z různých úhlů nasvícené události se skutečně románově proplétají a možnost kdykoli si rychle nalistovat osobu, o níž se mluví u jiného hesla, není nepodobná internetovému klikání. Nešvary a limity současné „informační společnosti“ závislé na médiích a na hledání množství informací, které ale v součtu nemají téměř žádnou výpovědní hodnotu, jsou častým terčem Amaralovy kritiky. V závěrečném Epilogu poté nalezneme překvapivý výsledek „případu Vera“ a završení jedné Brunovy životní etapy.

Jako u všech vědeckých prací zde významnou roli hrají poznámky pod čarou. Bruno Vieira Amaral je v díle použil pro různé metatextové hry a téměř je povýšil na samostatný literární žánr. Bez přečtení poznámky nám často unikne rozuzlení příběhu jednotlivé postavy.

Špatně převyprávěné události?
Pravidlem je, že do poznámky pod čarou může vědec napsat téměř cokoli. Především se v ní ale uvádějí citované zdroje. A s informačními zdroji má protagonista Bruno hodně starostí. Často se stává, že mezi matčinou a Virgíliovou verzí příběhu nepanuje shoda. Hodnota informace zachované jen v ústním podání a zkreslené mnoha převyprávěními je vlastně nulová. Nejsou-li přímí svědkové, nic se nedá ověřit. Pravda, pokud nějaká vůbec je, se nachází někde mezi pomluvami, klepy, vzpomínkami, novinovými útržky, reportážemi na veřejnoprávní RTP2 a citátem „mezi námi a slovy je roztavený kov“ z básně You are welcome to Elsinore surrealisty Mária Cesarinyho.

Přiznanou inspirací pro styl drsného a zároveň banálního lidového vyprávění byly pro Amarala portugalské romáy Co tvrdí Molero (O que diz Molero, 1977) od Dinise Machada, Malé memoáry (As pequenas memórias, 2006 ) od Josého Saramaga nebo sbírka povídek Život, jaký je (A vida como ela é, 1992) od brazilského autora Nelsona Rodriguese. Svůj vliv jistě má i neorealistické pojetí společenské vrstvy jako kolektivního hrdiny nebo líbezné líčení „historek z podsvětí“ Josého Amada. V řeči postav se mísí hrubá mluva ulice – portugalská calão – s velmi poetickými výrazy, s archaismy, posouvajícími líčenou situaci často až k absurdnu, a s neotřelými slovními spojeními.

Zatímco Bairro Amélia jako místo Bruno nenávidí, se samotnými obyvateli sympatizuje. Empaticky líčí jejich prohřešky a různé podoby lidské mizérie, ale u chudáků a životních zkrachovalců nikdy nesklouzává ke karikatuře.

Transpozice Dantova pekla?
Hrdina knihy Bruno podobně jako Dante v temném lese zabloudí ve věku svých pětatřiceti let v temnotách Bairra Amélia. Průvodce, kteří mu pomohou se skrze pekelné temnoty dostat, má hned dva, básníka Fiona a fotografa Virgília. Narážky na první část Božské komedie jsou možná až úporné. Bruno čte a komentuje Dantovo dílo během krátké horečnaté nemoci. Pábitelský Virgílio je nazýván „průvodcem“ a „strážcem“. Bairro Amélia získává při mnoha pokusech o její charakteristiku skutečně pekelné atributy. Je to klaustrofobicky temné, ohavné místo, podobné labyrintu. Několikrát čteme, že čtvrť plane, hoří, žhne… Je to území bez lásky, bez dobra, bez naděje, z něhož nelze uniknout, protože jeho dostředivá síla dostihne každého, zejména hříšníka.

V závěru knihy Virgílio Bruna opouští, vypaří se téměř beze stopy (existoval vůbec?) jako ti, po kterých zůstal v Hirošimě jen obrys na stěně. A ten, kdo pomyslný výbuch přežil, portugalský hibakuši Bruno, si cestou od soudu, kde byl právě rozveden se Sarou, uvědomuje, že je na novém začátku svého života. Přestal „mávat bílou vlajkou kapitulace“ a poprvé dotáhl pár záležitostí úspěšně do konce. Zjištěním příčiny Veřina zmizení „pochoval své mrtvé“. Písemnou archivací životů části obyvatel čtvrti zajistil, že se na ně nezapomene. Bairro Amélia leží v tmavém oparu před ním a čeká. Bruno se najednou nebojí vrátit. Peklo je totiž pouhým stavem mysli.