Nejspíš jen málokterá kniha vzbudila u komunistů takové rozladění jako Návrat ze Sovětského svazu od Andrého Gidea. Jeho kniha šla ve Francii na dračku, hlavně kvůli jménu autora a zvědavosti, kterou vzbudil jeho zásadní názorový obrat. Podle historika Françoise Fureta totiž šlo o „přesně ten typ politicko-literární události, jaký Francouzi, a zvláště Pařížané, zbožňují“. Svůj text sepsal Gide – do té doby velký sympatizant SSSR, nikoli však člen komunistické strany – brzy po svém návratu, jako by se chtěl co „nejdříve osvobodit od podvodu, na kterém se podílel“. Poprask to ovšem vyvolalo nejen v jeho rodné zemi. Stanislav Kostka Neumann se dokonce cítil nucen sepsat speciální protigideovský pamflet Anti-Gide nebo-li Optimismus bez pověr a ilusí. V něm se vysmíval slovům francouzského spisovatele, který prý věřil v Sovětský svaz jakožto v nový stát, který měl uskutečnit to, o čem on sám snil a o v co se předtím sotva odvažoval doufat. Podle Neumanna ale SSSR nevznikl proto, aby „uskutečňoval utopie intelektuálů“. Po roce 1948 se u nás nový režim postaral o to, aby Gideho kniha zmizela z většiny knihoven, takže byla jen obtížně dostupná. A tento stav mnohde trval i po listopadové revoluci. To se nyní změnilo díky nakladatelství Bourdon, které knihu vydalo společně s Gideovým následným textem Retuše k mému Návratu ze Sovětského svazu, a to s mírně obměněným či upřesněným názvem a v novém překladu: Návrat ze SSSR a Poopravení „Návratu ze SSSR“. Ovšem už bez původního doslovu Bohumila Mathesia, který bohužel nenahradil žádný zásadnější doprovodný text, který by byl přitom nepochybně na místě.

Pro doplnění kontextu tedy dodejme následující. Gideova kniha u nás roku 1937 poprvé vyšla v době, kdy jinak mnohé publikace, či dokonce většina cestopisných textů komunistickou zemi glorifikovala. Čeští levicoví autoři nadšeně prožívali sílu pracujícího či manifestujícího kolektivu, jehož se tam – jak věřili – mohl každý stát součástí: „Všude tu bijí hlavní tepny života a rozlévá se odtud krev a teplo do žil továren, dílen a ulic,“ jásal Ivan Olbracht. Spisovatel Ilja Bart (1910–1973) si na Rudém náměstí, kam „připlouváš jako nepatrná lidská kapička v statisícových proudech demonstrantů“, připadal být „v samém srdci, v ohnisku světa“. A Marie Pujmanová se radovala: „Nadosmrti nezapomenu první nápor moskevské ulice. Praví se: přírodní bohatství Ruska. Pravda, nafta, dříví, bavlna, len. Ale jaká to příroda lidí! Jaké cisterny krve! Jaké lidské fondy!“ Snad jen Vítězslav Nezval si trochu stěžoval na přeplněnost tramvají, které prý zůstávají v Moskvě jediným místem, „kde se k sobě lidé ještě chovají sobecky“. Ale ani tamní tlačenice nakonec pro něj není až tak nepříjemná, spíš naopak, vzpomíná totiž na vzrušení, které pociťoval „spalován ze všech stran ňadry žen tísnících se ve fantastickém klubku“, což mu prý „dávalo závrať jako některé krajně smyslné sny“.

Také André Gide konstatoval, že v Moskvě na první pohled individuum splývá v mase. A rovněž on zkoušel s touto masou splynout: „Do toho davu se nořím, koupu se v lidství.“ Avšak nedařilo se mu to a místo nadšeného sjednocení nalézal jen vnucenou uniformitu. Zatímco třeba Marie Majerová nadšeně hlásala, že „Moskva má svou dělnickou módu, módu jednotnou, ruský lid je sjednocen ve svém vzezření,“ francouzský spisovatel totéž interpretoval a hodnotil zcela opačně. Podle Gidea se v Moskvě každý podobá všem; mimořádná uniformita vládne v oblékání i v myšlení. Takže kdykoli konverzujete s Rusem, jako byste konverzovali se všemi.

Gide také s úžasem referuje o nevědomosti Rusů, kteří se jej vážně ptají, jestli ve Francii mají aspoň tramvaje nebo školy. Ruský občan podle něj „zůstává v neuvěřitelné nevědomosti o cizině. Tato iluze je důmyslně udržována; jde totiž o to, aby každý, i ten nespokojený, byl rád, že ho režim ochrání před nejhorším. Z toho vyplývá jakýsi komplex nadřazenosti.“ Pokud přitom bylo chování Rusů samolibé, pak tón, kterým o nich Gide pojednával, se zase – z dnešního hlediska – možná vyznačoval jistou mírou přezíravosti. Dokonce se můžeme ptát, jestli některé autorovy soudy nebyly trochu ovlivněny tradičními protislovanskými stereotypy. Třeba když tvrdil, že nejnápadnějším rysem moskevského lidu je neobyčejná ospalost. Právě takto Gide vysvětloval (ne)výkonnost sovětského průmyslu: „Dělník docílil toho, že vykonal v pěti hodinách práci osmi dnů. Odvážil jsem se zeptat, jestli to tedy neznamená, že dřív potřeboval osm dní na pětihodinovou práci. Tuto otázku si vyložili ve zlém, tak na ni raději neodpověděli.“ Mnozí komentátoři přitom už poukázali na potenciálně shodné či podobné rysy Gideova pojetí Ruska s postřehy slavného Astolpha de Custine (1790–1857) z jeho cestopisu Rusko roku 1839. Podle markýze byli Rusové „zdvořilí slovy jako Číňané, hrubí nebo alespoň nekultivovaní jako Kalmyci, špinaví jako Laponci, chytří jako Židé, mírní a vážní ve svých způsobech jako Orientálci, krutí jako barbaři“. Ruská civilizace byla v jeho podání „ještě natolik blízká zdroji, že se podobá barbarství“.

Gideův spis ale na druhou stranu rozhodně nemůžeme označit za zcela protiruský či protisovětský. Přiznával v něm, že v SSSR našel věci dobré i špatné, „vynikající i nejhorší“. Podle zmíněného Françoise Fureta si dokonce autorova reportáž v některých rysech ještě zachovala „znaky naivity“, například při popisu vzorových továren. I bez Fureta je zřejmé, že Gide se v ní bolestně vypisoval ze svého zklamání ze země, jíž tolik věřil: „... z tohoto hrdinského a obdivuhodného lidu, který si tak zasloužil naši lásku, záhy nezůstane nic než kati, prospěcháři a oběti“. Opakovaně psal, že ony pro komunisty nelichotivé skutečnosti uvádí nerad, ale kvůli vlastní poctivosti nemůže jinak. Prosovětským propagátorům každopádně adresoval tato slova: „Protestuji, když se nám ze zaslepenosti či neupřímnosti snažíte ty žalostné výsledky vydávat za obdivuhodné.“ Mnohá jeho vyjádření byla jistě – a jistě právem – velmi ostrá; proslavilo se toto jeho konstatování: „Pochybuji, že by dnes v některé jiné zemi, včetně hitlerovského Německa, byl člověk méně svobodný, shrbenější, bázlivější (vyděšenější), podrobenější.“ Současně ale neváhal tamní situaci srovnávat s francouzským Kongem (viz jeho cestopis, vydaný česky roku 1928 pod názvem Kongo = Voyage au Congo). V Rusku se podle něj dokonce opakovala zkušenost, kterou zažil – nebo si jaksi „vyzkoušel“ – už v Africe: „Pokud jsem cestoval ,v doprovodu‘, všechno mi připadalo téměř báječné. Začal jsem si utvářet nezkreslený úsudek až ve chvíli, kdy jsem se rozhodl opustit vůz guvernérů a cestovat sám pěšky.“

Pro doplnění kontextu dodejme, že dobovou českou analogii k Gideovu textu můžeme hledat především v románu Moskva – hranice od Jiřího Weila. Autor v knize zpracoval své zážitky atmosféry stranických čistek, které v Moskvě sám zažil. Jedna z hlavních hrdinek, Ri, do Moskvy odchází za svým manželem ne zcela dobrovolně. Ponurý dojem, kterým na ni město působí, předznamenává další děj knihy. Nezaznamenává žádnou vřelost a úsměvy, ale naopak odcizení, chlad a právě „gideovskou“ uniformitu: „Veliké město, snad příliš veliké, ale cizí. S cizími lidmi, kteří tě lhostejně odstrkují, kteří si tě nevšímají, nikdo se neohlédne, nikdo se neusmívá. Podívaná na ulici se stává jednotvárnou, stejné čepice, stejné barety na ženských hlavách, všechno splývá v šeď.“ Podobně laděné texty – ovšem nepochybně méně vlivné – psal z Moskvy také Vladimír Krychtálek (1903–1947), posléze popravený za kolaboraci s nacisty. Jeho texty, později souhrnně vydané pod názvem Bolševici, Beneš a my, v líčení bolševického Ruska a Moskvy příliš nepřeháněly: jako hlavní charakteristiky autor uváděl všudypřítomné fronty („Jak lidé uvidí někde frontu, hned se přidají a teprve potom se ptají, co se tam prodává“), přeplněné městské byty, v nichž na jednoho člověka připadaly 4 metry čtvereční, a rozpad rodinných struktur („Znám toho člověka,“ informoval ho prý jeden ruský známý o jiném Rusovi, „byl to třetí muž mé čtvrté ženy“). Nelichotivě ovšem ve vztahu k Moskvě vyzněla už třeba brožura Co viděli čeští dělníci v Rusku? z roku 1921, v níž se referovalo o tom, že „moskevské ulice vzbuzují hrůzu a srdce krvácí při pohledu na rozedrané hochy, kteří prodávají cigarety a kteří keťasí se zbožím“.

Nové vydání knihy dávno mrtvého spisovatele je nepochybně velmi záslužné a stojí za to na ně upozornit. Gideův text totiž dodnes působí jako silná zpráva o člověku, kterého sovětské orgány královsky hostily a podkuřovaly mu všemožnými způsoby (moskevská vláda měla údajně při příležitosti jeho návštěvy dokonce vydat tři sta tisíc pohlednic s jeho portrétem), on si ale navzdory všemu dokázal udržet zdravý odstup a nadhled. A posléze měl odvahu prohlédnout ze své iluze, uvědomit si své pomýlení a vydat o tom všem svědectví. Svědectví cenné a poučné i v současnosti. Nechceme přitom tvrdit, že by jakékoli charakteristiky byly Rusům dány nezměnitelně a navždy. Ale zdá se, že leccos z toho, co ve své knize Gide vylíčil – třeba onen komplex nadřazenosti – se v dnešním Rusku stále silněji vrací.