Soubor jedenácti povídek Dory Čechovy je pojmenován podle jedné z nich: Padaná letní jablka. Povídka s tímto titulem, pojednávající o vztahu rozděleném dějinami na dlouhá desetiletí, asi není z hlediska celku tou nejpříznačnější, nicméně její mnohovýznamové, jaksi nostalgické označení se jako název knihy dozajista hodí: cosi totiž vypovídá i o textech ostatních. Těm je, jakkoli se navzájem tematicky i pojetím dost různí, určitá nostalgie vždy vlastní. A dodejme, že nejenom nostalgie, často také příbuzné melancholické a teskné nálady a tóny. Dora Čechova, o níž se v souvislosti s její první povídkovou knihou Nechtěl jsem být Leninem po právu mluvilo jako o autorce velmi inspirované ruským světem a literaturou (přičemž se připomínaly její ruské kořeny), se tedy ve svém základním nastavení nemění. Atmosféra Padaných letních jablek také znatelně připomíná tu, kterou známe z próz nejlepších ruských povídkářů typu A. P. Čechova či I. Bunina. Na rozdíl od těchto klasiků se však autorka nezabývá drobnohledným líčením zvláštních lidských typů a jejich vlastností ani si příliš nevšímá nešvarů společnosti; spíše (a do hloubky) ji zajímají vztahy. Jistý odklon od ruských vzorů, jakož i tematický posun vůči předchozí knize pak můžeme sledovat také v obsahu většiny povídek: ubývá ruských hrdinů a ruských reálií ve prospěch ryze českých.

V jednotlivých povídkách – a pro snahu o detailní pohled na věc bychom mohli mluvit i o „studiích“ – se postavy dostávají do rozličných vztahových konstelací s pokaždé jiným těžištěm. Například v textu Čekání na Jaggera, kdy se na vzpomínkovém koncertu na pódiu po letech setkává někdejší studentská kapela, se do popředí dostávají vztahy mezi (kdysi) blízkými přáteli; jindy, třeba v povídce Hliněnky, zachycující zaoceánskou cestu otce za dcerou a její rodinou, se pozornost soustředí na vztahy mezigenerační. V jiném případě (Dlouhé nadechnutí) se zase líčí maximální láska člověka ke zvířeti: taková, že ji dotyčný dokonce na chvíli upřednostní před zájmem a náklonností sympatické dívky.

Nejčastější téma jsou ovšem přirozeně vztahy partnerské. Ve zmíněné titulní povídce hlavní hrdina léta střeží dům, který po válce musela opustit rodina jeho německé přítelkyně. S „náhradní“ ženou v něm stráví takřka celý život, ale jakmile to konečně historická situace umožní, je odhodlán ho s veškerým vybavením vrátit. S překvapením však zjišťuje, že pro navrátivší se stárnoucí ženu je dům už pouhé muzeum, o které celkem pochopitelně ztratila zájem. Tuto tematicky ojedinělou povídku lze chápat jako další příspěvek k novodobým prozaickým pohledům na naši válečnou a poválečnou historii. Vzhledem k rozměru sice jde jen o dílčí a spíše psychologizující než historicko-společenský pohled, nicméně díky schopnosti Čechovy ve zkratce vytvořit uvěřitelný lidský typ a logicky rozpracovat jeho vývoj jde o pohled značně sugestivní. Historická látka, která nefunguje jen jako kulisa příběhu, ale pevně stojí v jeho základu a vytváří výchozí (dramatickou) situaci, se objevuje také v dalších textech: silně působí zejména v povídkách Šachová partie a Poslední Rus. V obou případech jde o zvláštní setkání Čechoslováků se sovětskými vojáky: nejprve v okupačním roce, kdy si jeden z odpůrců vpádu vojsk uvědomí, že uniformovaného mladíka, na kterého právě míří, vlastně dlouho zná; podruhé se s překvapivou pointou vypráví o pozoruhodné symbióze ruského vojáka a svérázné ženy, která ho kdysi „vykoupila“ ze služby v kasárnách.

Naopak pro další povídky už historický kontext není podstatný. Časoprostorové souřadnice jsou potlačeny na minimum a do popředí se dostávají univerzálnější postřehy a pozorování. Například v případě povídky Náš příběh, jejímž jádrem je bilancující projev dojatého manžela na pohřbu milované ženy. Proslov nejen shrnuje jejich společnou cestu, ale představuje i obsáhlou výpověď o všech pochybách, trápeních, snech a vzepětích, které ve svém relativně krátkém životě musela podstoupit. Není proto divu, že na něm pozůstalí, kteří na všem jaksi také měli svůj podíl, shledávají „cosi znepokojujícího“. Povídka Profesoři zase zachycuje vztah úspěšného vědeckého páru, pro nějž se tragickým oslepnutím manžela mnohé změní. I zde se na krátké ploše retrospektivně shrnuje několik období: od fáze zamilovanosti nevyrovnaného páru studentky a učitele přes početí dítěte a dilemata mezi rodinou a vědeckými ambicemi až po současnost znamenající nutnost sžít se nejen s handicapem, ale znovu především spolu navzájem. Nikoli nezajímavou situaci přináší také povídka Kindzmarauli: setkávají se v ní dlouholetí přátelé, muž a žena (singles) středního věku, a uvažují o výhodách a nevýhodách soukromí a samoty a na druhé straně partnerského a rodinného života. V jejich hovoru i nevyřčených myšlenkách lze zaznamenat latentní touhu po změně, ke které nakonec – možná, text jenom naznačuje – alespoň u muže dochází.

Čtivost všech do sbírky zahrnutých textů podporuje velmi propracovaný a soustředěný styl. Přestože se v povídkách, jak jsme naznačili, odráží mnohem větší časový úsek, než je aktuální doba vyprávění, zdá se, že všechno směřuje do téhož centra a žádná odbočka není samoúčelná. Autorka přirozeně tenduje k ženským postavám, k zachycení ženského uvažování a cítění, avšak její mužští hrdinové nejsou literárně slabší. Je přitom možné polemizovat se slovy na obálce, že v jejích povídkách „jsou hybatelkami mužských osudů ženy“: snad v některých, ve většině je hrací pole otevřené pro kohokoli, neboť rozhodujícím principem není teze, ale jedině logika příběhu.

Jestliže jsme mluvili o nostalgii, melancholii a některých ne zrovna veselých tématech, nemělo by to vyznít tak, že jsou povídky Dory Čechovy až příliš pochmurné či zádumčivé. Promítneme-li si zpětně jejich vyústění, možná až překvapí, s jakou pravidelností se v nich objevuje optimismus a naděje. Sice bez jakékoliv záruky, že se postavám příště povede lépe, ale přece jen vždy sledujeme v každém příběhu jisté, byť třeba nepatrné rozuzlení, které napovídá, že veškeré dosavadní nepříjemnosti a neštěstí mohou být nakonec to, od čeho se člověk může odrazit. I to je možno kvitovat, neboť množství senzitivních tvůrců schopných zachytit negativa dnešního člověka a dnešní společnosti se zdá být pořád o poznání větší než počet těch, kteří jsou nadto ochotni hledat a naznačovat cesty ven…