Tito lichokopytníci jsou možná méně empatičtí než psi a méně tajemní než kočky, ale na formování lidské civilizace se pravděpodobně podíleli více než zmíněné šelmy, tvrdí spisovatel Boria Sax ve své knize Mytická zoo: encyklopedie zvířat v mýtu, legendách a literatuře. Díky nim vznikaly i zanikaly mocné říše, byly vyhrávány i prohrávány krvavé bitvy, šířila se světová náboženství… A jak je tomu dnes, alespoň viděno prizmatem beletrie?

Silou rovná se lvu a rychlostí větru
Věta o religiózních dějinách koní se primárně týká především islámu. Už v beduínské předislámské společnosti se podle Zdeňka Müllera narození klisny pokládalo za událost srovnatelnou s narozením syna nebo s okamžikem, kdy se na veřejnosti představil velký básník. O Mohamedovi se traduje, že kromě žen mu na světě nebylo nic cennějšího než koně. Mytologická postava al-Buráq měl Proroka dopravit z Mekky do Jeruzaléma. Nefiguruje přímo v Koránu, ale uvádí jej ve své koránské exegezi učenec Tafsír at-Tabarí na základě hadíthů. Pouze v jediném z raných hadíthů je Buráq označován za koně či tvora s koňským tělem a ženskou hlavou, jindy většinou jen za zázračné zvíře s křídly. Koně opěvovali také četní arabští básníci. Například Firdausí (940–1020) napsal: „Silou rovná se lvu a rychlostí větru, kůň vznosný jak majestátní hora nad údolím čnící, a po pláni letí jak pták. Silou a rychlostí podobá se slunci, jak havran vznáší se nad horami…“ Tradují se i jiné výroky na adresu těchto zvířat, například tento, jehož původcem měl být samotný Alláh: „Tobě rovného jsem neudělal. Všechny poklady Světa leží mezi tvýma očima.“ Jejich autenticita je ale sporná a jistě nepocházejí z Koránu, jak se někdy mylně tvrdí.

V dalších civilizacích byli koně rovněž ctěni, byli „považováni za prostředníky mezi duchovním a materiálním světem“ a významné místo měli v šamanských rituálech. To ale pro ně mělo i ten nepříjemný důsledek, že bývali obětováni v rámci náboženských obřadů. Oběť koně byla přitom něco jiného než u jiných zvířat, byla to podle religionisty Puhvela „kategorie sama o sobě, svým významem se blížila spíše oběti lidské“. V dalších rituálech pak docházelo i k sexuálnímu styku s koněm: královny s hřebcem nebo krále s klisnou. Jako dozvuk těchto rituálů chápe Puhvel to, že obyčejní chetitští muži, kteří měli pohlavní styk s klisnami, byli zproštěni trestu, zatímco v případě jiných zvířat měli být popravováni.

V Bibli ovšem postavení koní nebylo nijak výjimečné. Kupříkladu král David „zpodřezal žíly všechněm koňům“ [2S 8,4] (v jiném překladu „vzal do zajetí 1 000 vozů, 7 000 jezdců a 20 000 pěšáků. Všechna (protivníkova) spřežení ochromil, jen sto si ponechal“). Podle A. Novotného to snad „učinil proto, že koně i vozy náležely do slunečního kultu. Izrael nikdy nezapomněl, že kůň je obrazem pohanského kultu a tedy cizí válečné moci.“ V Novém zákoně kůň vystupuje i jako znamení pýchy i panovnického triumfu: v závěru Apokalypsy se objevuje Mesiáš na bílém koni v doprovodu nebeských vojsk rovněž na bílých koních. Rovněž pro sv. Augustina byl kůň symbolem pýchy, kterou údajně prokazuje pohazováním hlavy, a také chlípnosti, protože prý při spatření ženy žádostivě zaržá.

Kůň a bohatýr
Augustinův názor a jeho odpor ke koním byl ale během křesťanského středověku postupně otupen. Jako významnější se ukázala být tradice, která koně spojovala s hrdinskými bohatýry, kteří do literatury vešli díky hrdinským eposům. Podle Viktora Maksimoviče Žirmunského patřilo k základnímu schématu životopisu epického hrdiny (na Západě i Východě) kouzelné narození, pohádkově rychlý růst, ale také výběr koně, jeho chycení a zkrocení. Bohatýrský kůň pak v příběhu vystupuje jako hrdinův významný pomocník.

Něco z toho nacházíme rovněž v epických básních a dvorských románech středověké Evropy. Ty obsahují také dlouhé biografie vznešených ořů, čímž vycházející vstříc očekávání čtenářů a posluchačů. I když těm dnešním tyto popisy už tolik říkat nemusí. Následující popis krále Karla o jeho oře například pochází z Písně o Rolandovi: „Král jako první do bitvy se strojí. Váže svou přílbu, pak se meče chopí. Na Tenceduru sedí, na svém koni, jejž získal kdysi v brodech u Marsonny, když Malpalina z Narbone z třmenů shodil.“ Zároveň se ale zdá, že pro hrdinu téhož textu Rolanda je důležitější jeho meč, ke kterému před smrtí vede dlouhý monolog. A v Putování za svatým grálem na sebe ďábel bere i podobu černého koně...

Tahle kobyla, to je člověk
Každopádně celkové postavení – alespoň rytířského – koně bylo ve středověku vysoké. Vnímán byl jako „nejušlechtilejší ze všech zvířat: stáj má umístěnu co nejblíže svého pána a často je na tom s bydlením i obživou lépe než mnohý sloužící.“ (Spisovatel Frank Westerman k tomu obecně dodává: „Skoro ve všech kulturách byl kůň nadřazený dobytku: pásl ho. Od doby, kdy byl kůň v dávné minulosti přijat do aristokratických kruhů, se s ním stále méně jedná jako se zvířetem“.) Francouzský historik Michel Pastoureau dokonce tvrdí, že „v prožívání feudální epochy byl víc než pouhým zvířetem, byl společníkem člověka. Proto se v textech a vyobrazeních někdy projevuje váhavý postoj, zda jej zahrnout do bestiáře. Jeho místo totiž nebylo mezi zvířaty, ale po boku lidí.“ Od 14. století nicméně toto specifické vnímání koně ustupuje. Podle historika se kůň opět stává živočichem, jako je kterýkoli jiný – což se viditelně projevuje i tím, že kůň obrazně řečeno vstupuje do tehdejší představy archy Noemovy po boku jelena, býka či kance. „A toto místo už neopustí,“ dodává Pastoureau.

Nicméně středověké podezření, že kůň je cosi více než jen obyčejné zvíře, se s velkou vytrvalostí stále vrací. Například v Ariostově Zuřivém Rolandovi vystupuje mimořádný kůň Bajard, který je ozdoben takovými vlastnostmi, až se zdá, že se podle Itala Calvina snaží „překročit hranice koňské přirozenosti“ – směrem k té lidské. Tento kůň se vydává za vyvolenou ženou svého pána Rolanda, a tomu nezbývá, než jej následovat, moudrý kůň tak řídí kroky svého zamilovaného pána. Ještě dále pak zachází autor Gulliverových cest, když koně představuje jako dokonalé a šlechetné bytosti bez jediného kazu, které se podivují divokosti a pošetilosti lidí. Jonathan Swift (1667–1745) dokonce popisuje scénu, kdy se člověk zhrozí při pohledu na svoji tvář a chtěl by raději vypadat jako jeho zvířecí druhové, ušlechtilé plemeno koní Hvajninimů, kteří jsou „od přírody obdařeni obecným sklonem ke všem ctnostem a nemají potuchy o tom, co je zlo u rozumného tvora“. Lidé podle Gullivera „všechen rozum obracejí toliko na zvelebení a rozmnožení neřestí. Kdykoli jsem náhodou spatřil v jezeře nebo studánce odraz vlastní podoby, odvrátil jsem tvář s hrůzou a hnusem nad sebou. Jak jsem rozmlouval s Hvajninimy a hleděl na ně, jal jsem se napodobovat jejich chůzi a posunky. Ten návyk mi zůstal a přátelé si mě často dobírají, že klusám jako kůň. Já to však pokládám za velikou poklonu.“

I v mnoha nedávných knihách je tematizována blízkost člověka a koně, která jako by měla tendenci smazávat hranici, jež naše dva živočišné druhy odděluje. Například hrdina jisté prózy od Karla Klostermanna uznale říká o svém zvířecím druhu, který mu předtím zachránil život: „Tahle kobyla, to je člověk.“ A komplementárně o sobě prohlašuje Billy ze Steinbeckovy knihy Ryzáček, (lidský) hrdina, který už jako dítě pil jen kobylí mléko: „Jsem napolo kůň.“ Mnohé non fiction publikace dnes také oslavují (údajnou dávnou) přírodní moudrost koní, jejich citlivost, sociální inteligenci a intuici převyšující tu lidskou: „Koně dokáží rozeznat rozpoložení člověka, který vstoupí na pastvinu, už ve chvíli, kdy je od nich ještě několik desítek metrů vzdálen. Okamžitě mění své chování podle toho, kdo k nim přistupuje. (Kůň) je dokonalým zrcadlem vašich vnitřních kvalit a pocitů. Nežádá po člověku, aby byl dokonalý. Je nesmírně tolerantní, dokáže vám odpustit téměř cokoli, ale pouze pokud si to přiznáte.“

Splývají spolu v jedinou bytost
S koněm se přitom pojí hned několik mytologických postav a v tom je mezi zvířaty unikátem. Na jedné straně to je jeho okřídlená varianta Pegas, pomocník Persea v boji proti nestvůrám a později symbol básnického vzletu (podobně je někdy zpodobňován v literatuře mnohem vzácnější hipogryf). Na straně druhé pak kentaur, který naopak symbolizoval spíše přízemnost a živočišnost, sexualitu a agresivitu: byli to totiž „divocí a vilní tvorové“, i když existovaly rovněž výjimky, jako moudrý Cheirón. I autoři žijící tisíce let od vzniku antických bájí při popisu koně využívali tyto mytické obrazy. Kupříkladu když chtěl J. Š. Baar popsat dramatický okamžik, kdy se jeho sedlák Jan Cimbura na hřbetě koně vrhá do hořícího lesa, aby zachránil svoje děti, sahá po osvědčené figuře dvojjediné bytosti, do níž ve vypjaté chvíli obrazně srůstá člověk a jeho kůň: „Už ne dva tvorové – Cimbura a hřebec – ale Cimbura sám, o koně silnější, větší a rychlejší, a hřebec pod ním o Cimburu smělejší a odvážnější… Splývají spolu v jedinou bytost, v hroznou, až příšernou, ovládnutou jedinou vůlí.“

A asi ještě častější je pak metaforika křídel, jimiž autoři vyjadřují rychlost pádícího koně. Jako například v tomto textu Františka Skácelíka (1873–1944), v němž ovšem nejde o básnickou inspiraci ani múzy. Kůň zde díky své rychlosti – přirovnávané k letu – vyhrává první cenu a svému majiteli přináší nemalou finanční výhru na zajištění a zvelebení statku: „Kopýtka se odrážejí v tak úžasné rychlosti od země, že ucho ani nestačí vnímat jejich nárazy. Zdá se, že koni narostla křídla, že neběží po zemi, ale že letí.“ Zatímco mytický Pegas vylétá – s už narostlými křídly – z těla zabité obludy Medúzy, jindy může kůň ke křídlům dospět jaksi evolučně. Jako v Lewisových Letopisech Narnie, v nichž obyčejný drožkářský kůň jménem Jahoda získává křídla v čarovné Aslanově říši, kde mu z moci božského lva sama narůstají a on s nimi obdrží také nové, vznešenější jméno Peruť: „Zkroutil krk dozadu, jako by ho do ramene kousla moucha a on se chtěl podrbat. A pak mu z ramen vyrazila křídla, rostla do délky i do šířky, až byla větší než orlí křídla, větší než labutí, větší než křídla andělů.“

Nejvýznamnějším mytickým tvorem, jehož reálným předobrazem byl pravděpodobně kůň, je ovšem jednorožec. Celkově se vyprofilovalo několik velmi odlišných až zcela protikladných podob jednorožců; od těch zcela tělesných a prahnoucích jen po sexu přes jednorožce jako jedinečné a moudré duchovní bytosti až k entitám, které jsou absolutně nehmotné, protože vůbec neexistují. Pro některé autory byli jednorožci spojením duchovna a tělesna, někdy samolibým, jako v knize Mluvící balík, v níž jsou jednorožci ve své dokonalosti až sobečtí a k účasti na záchraně říše před zlem přistupují jen neochotně, pak ovšem bojují statečně a efektivně. Také u zmíněného C. S. Lewise mohou být jednorožci navýsost bojovná zvířata, která dokážou svým rohem probodnout najednou i několik nepřátel. Zároveň ale Lewisův jednorožec Křišťál (či Klenot) patří „k nejušlechtilejším a nejzdvořilejším živočichům“, který se chová velmi hezky i k prostému oslu, takže s ním rozpráví „o věcech, kterým oba rozuměli, kupříkladu o trávě, o cukru a péči o kopýtka“ – vždyť s ním má koneckonců společnou přirozenost. Zároveň má ale právě tento tvor ze všech zvířat nejhlubší vhled do posvátných tajemství, takže v závěru celého cyklu, když se dostávají do posmrtného (křesťanského) ráje, právě on za všechny postavy vyslovuje vyznání (podobné vyznání náboženské víry): „Konečně jsem doma! Tuto zem jsem hledal celý život, i když jsem to doposud nevěděl.“ (A dodejme, že také koně hrají v Letopisech významnou roli, hned po lvu Aslanovi – alegorii Krista – tu nejdůležitější. V dílu Kůň a jeho chlapec dokonce patří dva mluvící koně mezi čtyři hlavní postavy.)

Vypadá to jako zvíře, ale není to zvíře
Další skupinou jednorožců jsou pak takoví, u kterých jejich autoři naopak vytrvale, vehementně, zarputile a až trochu směšně popírají jejich zvířecí (přesněji řečeno koňskou) přirozenost a potřeby. Tak Peter S. Beagle píše v jedné z nejslavnějších knih věnovaných jednorožcům, Posledním jednorožci, že se tato stvoření vůbec „nepodobají rohatému koni“, naopak se prý vyznačují „prapůvodní, nejstarší a nejdivočejší ladností pohybů, jaké se koním nikdy nedostávalo“. Hrdinkou knihy ovšem není samec, nýbrž samice, jednorožka, která má zachránit ostatní jednorožce (i celý svět); během své pouti je uvězněna, v důsledku čehož její krása přechodně uvadá a pelichá jí ocas, a dokonce se proměňuje v ženu, tedy bytost mnohem nedokonalejší, kdy si připadá, že je „plna slzí, lačnosti a hrůzy ze smrti“. Nakonec svůj úkol ale úspěšně plní a její dokonalý vzhled se jí zase vrací. Autorem není tento jednorožec líčen jako zvíře, ale spíše jako tajemná bytost obestřená silnou, ale i nebezpečnou numinózní mocí, takže svému průvodci připadá stejně chladná, bílá a nesmírně stará jako měsíc, „osvětlující cestu snad do bezpečí, snad do propasti šílenství“. Osvobození jednorožci jsou pak popsáni ne jako živočichové, ale jako úchvatný umělecký výjev (duch vody vroucí „duhovým světlem“) či zjevení vytvořené živly, mořskou vodou, slunečními paprsky a mramorem: „Z bělosti, vykvetnuvše z roztříštěné vody, těla ohnutá podél mramorových oblouků vln, hřívy žhnoucí ve slunci, oči temné jako hluboké moře – a třpyt rohů, ten perleťový třpyt rohů.“ Ostatně čtenář může být rád, že spisovatel výjev zaznamenal, protože jednorožec se u něj blíží bytosti slovy těžko zachytitelné a zčásti nepopsatelné, vždyť „nikdo si ve vzpomínkách neudrží obraz jednorožce“.

Vzájemné soužití a jeho varianty
Vzájemné soužití koně a člověka sice trvá už několik tisíc let, ale zřejmě kratší dobu než lidská koexistence například se psy. Z čehož mimo jiné vyplývá, že si, jak konstatuje například psycholožka a redaktorka internetového média Equichannel.cz Kateřina Lipinská, „zachovali víc přirozeného chování než jiná domácí zvířata. Nevytvářejí si ani tak těsné vztahy k lidem jako psi.“

V mnoha beletristických knihách je vylíčeno, jak hrdina bojuje s divokou zuřivostí koně, kterou přemáhá svojí vlídností. Jinde se koně kultivují a civilizují navzájem. Ve slavné publikaci Černý krasavec od Anny Sewellové (1820–1878) dostává mladé hříbě od své matky toto ponaučení: „Doufám, že z tebe vyroste ušlechtilý a dobrý kůň. Svou práci dělej s chutí. Nikdy nekopej a nekousej, ani když si hraješ.“ Šlo mimochodem asi o první publikaci, v níž kůň vypráví svůj životní příběh, podobně jako později Válečný kůň od Michaela Morpurga (*1943). Soužití lidí a koní je ale u Sewellové popisováno z dnešního hlediska sentimentálně a idealisticky: kopání a kousání je totiž nutným prostředkem k tomu, aby si i domestikovaní koně ve stádě vyjasnili vzájemnou hierarchii, podle Lipinské je „přirozeným chováním ve stádě především u mladých, zdravých a silných zvířat, která si budují svou pozici. Mezi dospělými koňmi bývá také k vidění, ale ne nezbytně – zde hraje roli především, jak je stádo sestaveno (což zpravidla člověk dělá uměle tak, aby eliminoval konflikty, a tudíž i možná zranění), zda jsou koně v pohodě, nebo ve stresu a jak často se ve stádě obměňují. V dobře sestaveném stabilním stádě starších koní s vyjasněnými hierarchickými pozicemi zpravidla žádnou bojovnost neuvidíte, koně si vše vyříkávají málo znatelnými komunikačními signály – výrazem, pohledem, řečí těla nebo hrou uší. Další faktory, které mají velký vliv, je dostupnost potravy a velikost prostoru (na malém prostoru podřízený kůň nemá kam uhnout při dominantním gestu, což výše postavený kůň může pojmout jako důvod útoku). A v neposlední řadě, pokud je kůň jako mladý odchováván mimo stádo, nenaučí se, jak se chovat, a opět se zvyšuje počet konfliktů.“ A etoložka Jitka Bartošová k tomu souhlasně dodává. „Zvířecí matka v knize Anny Sewellové tedy nebyla příliš prozřetelná, protože upírala svému dítěti základní komunikační prostředky, kterými se začleňuje do společnosti a posléze zajišťuje úspěšnou reprodukci nebo přežití. Bez použití zubů a kopyt by ona klisna například těžko sdělila partnerovi, že je nejpříhodnější čas počít hlavního hrdinu.“

V některých prózách koně hledají společnost člověka, touží „po lidském příbytku, po člověčí ruce na hřívě, po stáji a dobré píci, po hlase, který by mu láskyplně zavelel“, jako hrdina povídky V divočině od Kanaďana Charlese G. D. Robertse (1860–1943). Ten se zachrání ze ztroskotané lodi, doplave na ostrov, kde žije nějakou dobu sám, poradí si s některými dalšími soupeři z živočišné říše a prokáže při tom nemalou sílu a odvahu: zabije jelena a ubrání se útoku nebezpečného medvěda. Lidská společnost mu ale schází, takže když konečně nějakého lidského tvora (navíc s dvěma klisnami) nachází, okamžitě se k němu s důvěrou přimyká. Potenciálně agresivní a mocná bytost, která předtím vážně zranila dospělého medvěda, za „svým“ člověkem náhle běhá jako pejsek a „vesele ho pošťuchuje nosem“.

Jiní koně ovšem od lidí nikoli neodůvodněně prchají, jako klisna v povídce Josefa K. Šlejhara Ryzka. Tu vedou na porážku krutí, suroví a bezcitní řezníci. Ona od nich utíká, ale další lidé, s nimiž se setkává, se k ní nechovají lépe. Jen jediné malé dítě s ní má soucit, ale jeho přímluvy vyznívají naprázdno a ubohý kůň opuštěn umírá vyčerpáním. Jiní literáti naopak znázorňují vzpouru zvířete. Například v Černých myslivcích Růženy Svobodové se dlouho zraňovaný a ponižovaný kůň nakonec „vzepjal krásným vzdorem hrdého a týraného tvora, a v příštím okamžiku ležel generál na zemi mrtvý s hlavou roztříštěnou o okapovou rouru“. Samostatným tématem pak jsou ovšem koně, kteří jsou odváděni do války a tam pomáhají zabíjet. I když, jak tvrdí Lipinská, je to „jednoznačně proti koňské přirozenosti a koně, kteří toto zvládali, byli výborně cvičení, velmi cenění a v neposlední řadě také ovládání natolik potenciálně bolestivými prostředky, že si během výcviku odvykli neposlouchat. Rozhodně to nedělali z lásky k lidem nebo bitvám.“ Jedná se totiž o zvířata nesmírně mírumilovná, snažící se vyhovět a v ohrožení volící raději útěk než útok. Proto také v působivé scéně z Válečného koně adresuje jistý pacifista (beroucí na sebe masku blázna), proti své vůli odvedený na frontu, dvěma koním svoje protiválečné krédo: „Vy dva jste jediné rozumné bytosti, které jsem v této pitomé válce potkal; a stejně jako já tady jste jenom proto, že vás sem přitáhli.“

Dítě, přítel, partner
V lidském životě a společenské struktuře koně mohli zastávat řadu rolí. Někde svým majitelům mohli nahrazovat děti, zvláště když vlastní mít nemohli, jako v knize Baba od Václava Prokůpka (1902–1974) – v přepracovaném vydání s přidaným happyendem se ovšem potomka dočkávají a kůň se k nim po mnoha peripetiích a změnách majitelů šťastně vrací. Jinde a mnohem častěji jsou koně stylizováni do role (milostných) partnerů. Objevuje se zde častá žárlivost: například když se lidský hrdina knihy Válečný kůň žení, jeho kůň si od novomanželky za trest nikdy nevzal žádnou z jejích housek a „ona mu nikdy ani žádnou nenabídla“. A nechybí ani fantazie o sexuálním styku s koněm, jako v poémě Hřebec grošák od R. Jefferse. V něm se původní nenávist ženy ke koni, kterého koupil její nemilovaný a alkoholem zničený muž, záhy mění v pseudonáboženskou sexuální fascinaci. V závěru básně se oba „samci“ střetávají: žena nejprve koni poskytuje prostor a čas, aby ji navždy zbavil nenáviděného manžela, aby jej potom v aktu spravedlnosti sama zastřelila. Její čin však v sobě nese rysy náboženské oběti, a to nikoli ve smyslu zabití prostého zvířete nebo člověka, ale čehosi vyššího: „Nádherný silný tvor klesl k zemi. Pak se obrátila ke své dcerušce s tváří ženy, která zabila boha.“ Jeffersův extatický text je ovšem poněkud extrémním příkladem. Téma prostého přátelství dívky s koněm je dnes ale častým námětem knih pro dospívající dívky.

Někteří autoři v souvislosti s „masovou fascinací“ koňmi u pubertálních dívek píší o „sublimaci probouzejících se erotických tužeb“. Vznikající vazby jsou v tomto kontextu vysvětlovány jako projev touhy po podmanění mužství. To, čeho se tedy kdysi obával Augustin, se dnes možná nějakým způsobem vrací. Ve středověku přitom bylo ženám doporučováno, aby seděly na koni s oběma nohama na jednom boku zvířete. Aby dáma seděla na koni rozkročmo, se totiž pokládalo za nemravné. Ne všichni světci ovšem byli ke koním tak nepřátelští jako Augustin. Sv. Thomas Moore prý napsal své dceři chystající se na svatbu a jezdící na koni oním „pohoršujícím“ způsobem: „Nikdo nemůže popřít, že jsi připravená pro svého manžela, když se tvoje nohy mohou rozkročit a obejmout tak velkého koně.“ Jeho současníkem byl básník Ludovico Ariosto (1474–1533). Už ten ve svém Zuřivém Rolandovi, v němž se ovšem ještě především fyzicky bojuje a zápasí, nápaditě popsal, jak žena ovládá koně-samce i jejich vzájemné intenzivní fyzické pouto: „K dívčině poté krotce přistupuje, pokorný pohled, gesta se lidská zdála, jak při návratu pejsek poskakuje. Hned levou rukou uzdu uchopila a druhou hladí šíji, hruď a hřívu, jak beránka si oře podmanila, důvtipného, bystrého kupodivu.“

Dnes je situace jiná. Pokud soudobí fiktivní hrdinové – zvláště literatury pro děti a mládež – bojují, tak z relativního bezpečí svých vesmírných lodí nebo pomocí kouzelnických hůlek. Knihy o koních ovšem vycházejí dál. V jedné několik let staré anketě se dokonce tvrdilo: „Nejzapálenější dětský čtenář? Osmiletá dívka s knihou o koních a upírech.“ Podle tohoto výzkumu jsou oblíbenými tématy dívek koně, kouzla či upíři. Někteří pisatelé literatury pro mládež už navíc zvládají minimálně první dvě témata kombinovat, viz úspěšnou sérii Čarodějky z jezdecké školy. Jindy je příběh provázen nenásilnou snahou přinést potenciálnímu čtenáři či hlavně čtenářce poučení, zvláště když se mnohé tituly z dívčí literatury o koních vyznačují řadou nepřesností či omylů ohledně chování koní a teorie jezdectví. Tuto vzdělávací ambici má kniha zmíněné Kateřiny Lipinské Táňa: jak se rodí jezdkyně (Anahita, Praha, 2013). Klasický žánrový příběh o lásce mladé dívky ke koním se v ní navíc pojí i s prvkem detektivním. Vztah mladé Táni k jejímu Bleskovi je přitom podán, zřejmě nikoli nereálně, jako vztah (pseudo)milenecký, přičemž oba partneři se navzájem vyvažují a doplňují (v krásné literatuře je podobně pojato třeba silné emocionální pouto mezi Eragonem a jeho mocnou dračicí Safirou): „Mezi Táňou a Bleskem se zrodilo opravdové přátelství. Trávili spolu… dlouhé hodiny a často se dostávali do situací, kdy se museli spoléhat jeden na druhého. Když si Táňa nebyla jistá, jestli si může dovolit sejít prudký svah, chytrý Blesk vždy poznal, co zvládnou. A když se Blesk vylekal štěkajícího psa…, musela to být Táňa, kdo ho uklidnil. Nevyhnuly se jim ani kolize… Tehdy si nejvíc získal její lásku, protože když Táňa spadla, zůstal stát a čekal, až se zvedne a dojde k němu. To nebylo obvyklé, mnoho koní, když jezdec spadne, uteče.“ A stejně jako v případě mezilidských vztahů, musí hrdinka čelit zklamání a odloučení následujícímu po jejím těžkém pádu z koně a vážném úrazu. Nějakou dobu se pak dokonce vyhýbá všemu, co jí tato zvířata byť i jen vzdáleně připomínalo, váhá a bojuje s odporem i přitažlivostí – to vše v ní koně vyvolávají. Pokus o další vyjížďku dopadá kvůli jejímu přetrvávajícímu strachu neúspěšně a až v samotném závěru hrdinka opět zažívá slastný „pocit splynutí s milovaným koněm ve cvalu vstříc zapadajícímu slunci“.

Výrazné příklady až eroticky prožívaných kontaktů se zvířetem ovšem nacházíme možná především v textech věnovaným jednorožcům. Například v knize Černý jednorožec od Terryho Brookse jsou sice jednorožci líčeni až antiživočišně („Byli jako tryskající, bílý ohňostroj“), nicméně tělesné setkání s jedním z nich hlavní hrdince přináší silné, přímo extatické zážitky, připomínající ovšem i tzv. orgastickou malou smrt: „Hlas se jí vydral z hrdla… Odtrhla se od jednorožce a upadla. Zážitek spojení s kouzelnou bytostí byl tak silný, že ji málem připravil o vědomí. Měla pocit, že každou chvíli zemře, ale věděla, že to není pravda. Cítila, jak se jednorožcovo tělo po jejím boku nekontrolovaně chvěje.“ Ještě více prostoru je podobným stavům další hrdinky věnováno v sérii Poselství jednorožců od Michaely Burdové: „Tělem jí projela síla. Každý kousíček jejího těla se naplňoval nepopsatelnou energií a nezkrotnou silou. Protékala jí tkáněmi, žilami i kostmi a pohlcovala mozek. Najednou se cítila tak čistá a nevinná… Byla to obrovská moc dobra, která jí teď proudila tělem… Nemohla se udržet na nohou. I ty ji odmítly poslouchat, stejně jako celé její tělo. Celým tělem jí proudila nová síla. Cítila, jak ji zplavuje nekonečný pocit štěstí.“ U Burdové jsou jednorožci nositeli „absolutního dobra“, s nímž je možné splynout a stát se jejich součástí, stát se „jedním“. Stav, který u své hrdinky líčí, přitom osciluje mezi mystickou extází a – zcela tělesným orgasmem, podobně jako u Brookse.

Symbol stále překypující významy
Jak je vidět, dnes už koně (či jejich mytičtí příbuzní) v krásné literatuře tolik nefigurují jako pomocníci válečníků, ať už to byli rytíři, nebo Apačové. Přitom ještě hrdinové Mayových indiánek pyšně hlásali: „Sedíme-li na těchto koních, máme převahu nad každým nepřítelem.“ Stali se spíše utěšiteli, pomocníky, kamarády, či dokonce náhradními partnery dívek a žen. Ale také učiteli moudrosti a terapeuty či prostředky, jak při úspěšném dostihu získat majetek. Celkově tak kůň zůstává mocným zvířetem symbolizujícím – jak jej charakterizuje jedna encyklopedie náboženství – moc, bohatství, božství, sexualitu, létání i napětí mezi podřízeností či krotkostí a svobodou.