„Na celé zemi není zvířete, jež by zasluhovalo plné úcty, přátelství a lásky člověka více než pes. Jest částí člověka, částí nezbytnou k jeho prospěchu a blahobytu.“ Tato slova nacházíme ve slavném Brehmově Životě zvířat a snad až na ty, kteří preferují kočky, by s nimi asi většina lidí souhlasila. Člověk a vlk/pes jsou do sebe skutečně emocionálně „zaklesnuti“ už od nepaměti a podle Stanislava Komárka je „vlk jediným živočišným druhem, který zřejmě opakovaně provedl pokusy si lidi ochočit a po léta jako domácí mazlíčky chovat“. Zvláště v Indii k adopcím dětí došlo vícekrát a zlidovělý ohlas pronikl i do známé Kiplingovy knihy. Jen málokdy si přitom uvědomujeme paradox, že vlk je sice předkem „nejlepšího přítele člověka“, ale zároveň zuřivě nenáviděnou šelmou, což je fakt, který ovšem není nijak objevný a již dříve se nad ním pozastavovali Ondřej Neff (třeba v souvislosti s texty Jacka Londona) nebo Helena Kholová v knize Historie psího rodu. Způsob literárního ztvárnění psa a vlka je přitom velmi proměnlivý a značně ambivalentní. Vždyť také podle E. T. Setona , autora četných povídek ze života zvířat a zvláště vlků, který vlky pokládal za své „pokrevní bratry“, a vlčí stopu jako osobní značku dokonce připojoval ke svému podpisu, bývají mezi jednotlivými vlky „rozdíly podobné jako mezi světci a ďábly; někteří jsou mentálně málo vyvinutí, jiní tak bystří, že se zdá, jako by v nich dřímala jiskra geniality“. Za zmínku přitom stojí to, že v jakémsi „intercivilizačním“ srovnání jsou na tom „literární“ psi a vlci z Evropy a Ameriky ještě relativně dobře. Podle Dagmar Markové totiž třeba v současné indické próze jednoznačně přetrvává charakterizace psa jako tvora nikoli nejednoznačného, ale zcela nečistého a špatného, nebo alespoň coby symbolu podtrhujícího chmurnou atmosféru, neřešitelnou situaci, nebo reprezentujícího temné stránky lidských vztahů. Pes jako přítel prý v Indii vystupuje jen v textech komunity dalitů, nedotýkatelných podobně jako psi samotní…

Hlas pohádek
Ale zpět do Evropy. O tom, že vlk je zlé a kruté zvíře, kterému by se každá Karkulka měla vyhnout, nás přesvědčují jak tradiční pohádky, tak i postavy nově vytvořených fantasy příběhů. Takoví jsou vlci J. R. R. Tolkiena, právě oni se ze všech zvířat nejvíce družili se skřety, a vrrci, podobající se kříženci vlka a hyeny, které jako své „dopravní prostředky“ skřeti používali. Takový je i strašlivý Gmork v Nekonečném příběhu M. Endeho (Gmork je sice vlkodlak, ale stále ve vlčí podobě). Ve filmové verzi se pak Gmork stal skoro hlavní zápornou postavou, kdežto v knize je pouze jednou z mnoha.

Také v mnoha filmech z Dalekého severu jsou vlci představováni jako bestie, které se dobývají do osamělé chatrče, aby její obyvatele rozsápaly na kousky, nebo se svým obětem vrhají na hrdla. Podle Kholové přitom v rolích vlčích hvězd fungovali „dobře vycvičení němečtí ovčáci“, kteří se vrhali na své filmové partnery „se stejnou chutí jako na cvičišti na rukáv figuranta“, bez ohledu na to, že vlk jen málokdy skáče své kořisti do tváře. Jak tvrdí Kholová, mnohdy byly ty hrůzostrašné scény pro zoologa spíš k smíchu.

Ovšem i v seriózní krásné literatuře místy přetrvává toto stereotypní pojetí vlka, které ovšem v jistých přírodních podmínkách může mít i své opodstatnění. V románu Agaguk, syn eskymáckého náčelníka (1958) vylíčil francouzský Kanaďan Yves Thériault hrdinu, který musí čelit kruté přírodě. Jeho největším nepřítelem je přitom velký bílý Zlý vlk, toužící zmocnit se záludně jeho malého dítěte. Není to prý obyčejné zvíře tundry, „nebyl zrozen přírodou jako jiná zvířata, je to Zlý Duch, agiortok, který přišel trýznit Agaguka“. V závěrečném nesmiřitelném zápase, kdy spolu vlk a člověk zápasí tělo na tělo, „promíseném řevem a chroptěním, střídavě nabýval vrchu tu člověk, ti vlk; oba si byli rovni silou i zuřivostí“, Agaguk nakonec vítězí, ale vlk mu znetvoří tvář. Samotná lidská společnost je v knize ovšem popisována jako dosti necivilizovaná, nepříliš odlišná od té vlčí: po jedné oslavě prý „na úsvitě ležel každý s nějakou ženou, která nebyla nutně ta jeho; spali dlouho, v jednom chumlu jako vlci“. Agaguk se ovšem svým vztahem ke své milované ženě z tohoto světa snaží vymknout. Snaží se osvobodit od prastaré tradice, která velí stoprocentní podřízenost ženy muži a v případě potřeby zabíjení novorozených dívek.

Vlk se skrývá v člověku
Spolu s upíry dnes velký revival prožívají také vlkodlaci, bytosti na hranici mezi stadiem lidských a zvířecím. Zatímco podle Pavla Housera za socialismu patřili vlkodlaci k vysoce nedostatkovému zboží, dnes je potkáme na každém kroku: v hrách na hrdiny, v hrách počítačových, popové hudbě i velkofilmech. I oni přitom (stejně jako „modernizující se“ upíři) procházejí jistou proměnnou, kupříkladu vlkodlak ve Stmívání S. Meyerové má pro hrdinku Bellu jistý sexappeal, a dokonce jistou dobu úspěšně konkuruje andělsky krásnému upírovi Edwardovi.

Další autoři se pak podle mne podnětněji pokoušejí o soudobější verze těchto bytostí „na přechodu“. Biotechnologicky námět pojal M. Bulgakov ve sci-fi novele Psí srdce (1925), v níž je do psa přenesena část mozku pachatele drobných krádeží. Tomu pak odpovídá i chování nově vzniklé bytosti poté, co se stane člověkem. Onen tvor je poněkud mdlé inteligence a hulvátských způsobů, i když to maskuje tím, že chce stát na straně těch, „co jsou tady vod toho, aby hájili zájmy pracujícího lidu“. Když se pak opět stává stoprocentním psem, všem se zřejmě uleví, i samotnému psovi, jehož hlavou „opět táhly spořádané a hřejivé myšlenky“.

Psychologickou verzi, inspirovanou teoriemi C. G. Junga, zpracoval jen o něco málo později Hermann Hesse ve svém Stepním vlkovi (1927), který vychází z „dvojníkovské“ koncepce rozštěpení hrdiny, Harryho Hallera, na bytost vlčí a člověčí (jiní ale v sobě prý mají místo vlka lišku nebo rybu a „leckterý muž, který to přivedl daleko, vděčí za své štěstí spíše lišce nebo opici“ než své čistě lidské stránce). Vlk a člověk prý v Hallerovi „stáli proti sobě v ustavičném nepřátelství a oba žili pouze proto, aby druhého trápili“. S oběma podobami se Haller v závěru románu setkává v zrcadle, nejprve v zrcadle vidí vlka („V zrcadle stál obrovský krásný vlk, vysoký jako já, stál klidně a jeho neklidné oči se plaše leskly“), pak sám sebe jako člověka. V trpkosti nad vlastním životem na svůj obraz plive a zrcadlo rozbíjí. Poslední řádky však vyjadřují jeho přijetí vlastního života i všech možností jeho vědomí (více než dvou), připravenost „začít hru znova, … znova se chvět hrůzou před její nesmyslností, znova a ještě častokrát proputovat peklo svého nitra“. A to i za cenu toho, že ono poznání vnitřní mnohočetnosti lidského individua je prý navýsost nebezpečné: „Když obzvlášť nadaným… lidským duším vzejde tušení jejich mnohostrannosti, když prolomí blud jednoty osobnosti a pocítí svou bytost jako mnohočlennost, jako svazek mnoha já, postačí jen, aby to vyslovily, a většina je ihned dá uvěznit.“ Právě díky vnitřnímu „vlkovi“ není Haller obyčejným měšťákem, neboť „se vyvinul v individuum daleko nad měšťákovy možnosti“. I když si musí přiznat, že je přeci jen „nuceným zajatcem měšťáctva a nemůže mu uniknout“.

Bytosti na hranici mezi divočinou a civilizací
Ve starých bajkách i pohádkách je také zakořeněna radikální opozice mezi psem a vlkem. Ve slavné La Fontainově bajce, obsažené v podobné verzi i mimo jiné i v souboru Nejstarší české pohádky, je vlk přitahován zajištěným životem psa, když ale spatří, jak má krk odřený od obojku, jenž je symbolem jeho podřízenosti, dává přednost svobodě. Na té mu záleží „tolik, že ze všech tvých rozkoší se mi už nechce žádné a že bych za tu cenu nechtěl žádný poklad“. Zdůrazňování zásadního rozdílu mezi vlkem a psem je patrné i na lingvistické rovině: dvojice „kočka domácí“ – „kočka divoká“, „prase domácí“ – „prase divoké“ naznačují jistou genetickou spřízněnost, zato slova „vlk“ a „pes“ v češtině (ani ekvivalenty v jiných jazycích) etymologicky nesouvisejí nijak.

Kontrast psa a vlka a jejich protikladná místa v rámci lidského obrazu světa zvláště dramaticky předvedl Alfred de Vigny v básni Smrt vlka. Vlčí samec v ní důstojně umírá pod ranami lovců. Hrdost a vznešenost zvířete v básníkovi vyvolává obdiv (a zároveň pohrdání vůči psům). Družka zabitého vlka teď musí mláďata „naučit trpět, hladověti, jen nikdy mrzké pakty městské uzavírat, jak člověk učinil s tím podlým rodem zvířat, jež chodí před ním za hrst bídné, shnilé slámy“. Umírajícímu zvířeti se básník vyznává: „Jak život opouštět a jeho břemena, to znáte jenom vy, zvířata vznešená!“ A báseň uzavírá toto vlčí krédo, jeho vzkaz člověku (i když v tomto případě i jeho vrahovi): „Můžeš-li, řiď se vzorem mým: nechť duše tvoje usilovným myšlením té stoické hrdosti dospěje v tichu výše, jíž dosáhl já v samotě lesní skrýše. Lkát, plakat, prosit – stejná vždy je zbabělost. Jen konej zmužile, co tvá je povinnost, na dráze, již ti přiřkla vůle osudová, pak tiše trp jak já a zemři beze slova.“

Pravdu má v této souvislosti zřejmě Kholová, podle níž se pes tím, že je jakožto domácí zvíře člověku podřízen a uznává ho za svého vůdce smečky, „připravil o lidskou úctu, neboť člověk, ač to popírá, je ve své podstatě tvor nelogický a vždycky nejvíc oceňuje to, čeho se nejvíc bojí“. A těžko samozřejmě může vzbuzovat strach takový Joli z knihy V zámku a podzámčí B. Němcové, chorobně rozmazlovaný svojí paničkou (ovšem napravitelný správnou výchovou).

Domácí pes ovšem nemusí být jen symbolem civilizační zjemnělosti. Třeba v povídce Nazpátek! od soudobého estonského spisovatele Arvo Valtona se hlavní hrdina, soudce Raul, vrací uprostřed městského davu nepřítomně domů a cestou kupuje velkou kýtu. Po příchodu na zahradu jeho domu se chování toho důstojného muže náhle prudce mění. Kýtu v odlehlém rohu zahrady hází před prázdnou psí boudu a spouští se na všechny čtyři. Potom „Raul zahrabal předníma, pohodil hlavou, vrčel, poštěkával, střídal rejstříky, přecházel z jedné tóniny do druhé. Ten polyfonní řev se zmocnil celého jeho bytí, zrodilo se v něm božské tvůrčí gesto chvíle a v té symfonii nebylo nic než bratrství, zářivá láska, jas volné přírody. Oči neviděly kost ani boudu, pocítil přirozenost jsoucna… Pak vstal, narovnal se, kost přehodil přes plot, kde se ozvalo psí zavrčení, vešel do domu a se stydlivým úsměvem se jal plnit své otcovské a manželské povinnosti.“ Bylo by jist hloupé vidět v této postavě skrytého vlkodlaka: obklopen civilizací a jejími produkty prostě Raul potřebuje uniknout pryč, do mimolidského světa, jakoby sestoupit po evolučním žebříčku alespoň nakrátko o příčku níže, zbavit se lidského vědomí i pout racionality a oddat se instinktům. Jako by se zde opakoval názor zastánců „Lebensphilosophie“ jako L. Klagese a Theodora Lessinga, podle nichž se člověk nachází „ve stavu chorobného stupňování vlastního pocitu pro sebe si žijícího zběha života“, protože duch a vědomí jsou pro ně „principy, které ničí život“. Ovšem definitivní návrat zpět k divokosti u Valtona není možný. Naopak jeho hrdina se za svůj krátkodobý regres trochu stydí… Na okraj uveďme, že jakési přechodné převtělení do role psa v poslední době uskutečňovali i někteří umělci, jako Peter Weibel nebo později Oleg Kulik, kteří je však neskrývají, ale provádějí na veřejnosti.

Oboustranné přechody mezi „divočinou“ a lidským světem ovšem mnohem dříve přesvědčivě ztvárnil už Kipling, jehož Mauglí, vychovaný vlky, na konci Knih džunglí nepatří zcela ani do říše lidí, ani do říše zvířat, v níž ovšem prokázal svoji převahu, a je dokonce označen za vládce džungle. Medvěd Balú k němu v závěru knihy knihy pronáší: „Až budeš mít zapotřebí tlapu, spár, oko anebo rychlou zprávu uprostřed noci, pak, vládce džungle, pamatuj, že džungle uposlechne na tvé volání.“

Jiné druhy přechodů líčil Jack London. Ve Volání divočiny se hlavnímu hrdinovi, psovi jménem Buck, „vrací dávné vzpomínky“ a on nakonec vyslyší instinkty, pocházející „z dávných loveckých dnů pravěkého světa“ a uteče za vlky do divočiny, kde se dokonce stane vůdcem smečky. To ale nemůže udělat dříve, než je zabit jeho pán Thornton – láska, již k němu Buck cítil, „se zdála vyjadřovat změkčilost vlivů civilizace“, jež v něm mírnily „pradávnou divokost“. Po pánově smrti odpadly poslední svazky, které Bucka pojily k lidskému světu, ale ještě se stihne pomstít jeho vrahům: „Zabíjel člověka, tu nejvyšší lovnou zvěř, tváří v tvář zákonu kyje a tesáku. Umírali tak snadno. Zabít severského ovčáka bylo těžší než zabít člověka. Vůbec se s ním nemohli měřit, kdyby nebylo jejich šípů a kopí a klacků.“ Naopak Bílý tesák, hrdina stejnojmenné povídky, prochází opačným procesem. Toto mládě poloviční feny psa, jež utekla mezi vlky, vyrůstá v divočině, ale pod vlivem své matky, jež pozná bývalého pána a podrobí se mu, se oddaně přimyká ke svým lidským pánům.

Beznadějně pobožný tvor
První setkání Bílého tesáka s lidmi přitom autor líčí skoro jako náboženské zjevení: „Na rozdíl od všech tvorů, s nimiž se až dosud setkal, nekousali ani neškrábali. Uplatňovali svou živoucí sílu pomocí věcí neživých. Neživé věci plnily jejich přání. Obdiv a bázeň, které se ho před těmito lidskými tvory zmocňovaly, připomínaly poněkud úctu a respekt, jaké by asi cítil člověk při pohledu na nadpozemského tvora kdesi na vrcholku hory, za blesků a hromů rachotících nad ohromeným světem.“ To, že umí zacházet s předměty, už není důkazem jejich fyzické nedostatečnosti, kterou takto musí kompenzovat, ale naopak jejich důvtipu a nadpřirozené síly. Lidé jsou přitom v Bílém tesákovi ne náhodou označováni jako „bohové“, stejně jako v některých Kiplingových povídkách. Jsou to přitom „bohové“ překvapivě blízcí, už první dotek lidské ruky Bílý tesák pociťuje jako příjemný: „Když ho ruka převalila na bok, přestal i bručet, prsty se přitiskly k jeho kožíšku a přejížděly mu kolem uší. Příjemný zážitek sílil, a když ho ten člověk s posledním podrbáním a poškrábáním pustil, přešla ho všechna bázeň.“

O tom, že psí vztah k jeho lidskému pánovi má nebo může mít jisté náboženské dimenze, dnes rád píše třeba S. Komárek, invenčněji ale téma nedávno rozvíjel Jan Balabán v povídce Hlas jeho pána. Obsahuje monolog opilce určený jeho psovi: „Tak s tebou soucítím, ty beznadějně pobožný tvore, když tě vidím na kulatém štítku uprostřed černé gramofonové desky, jak pozorně nasloucháš umělému hlasu vycházejícímu z trouby fonografu a snažíš se v tom šumu rozeznat hlas svého pána.“ V závěru textu se ale význam metafory jakoby obrací a vztah zvířete k člověku se možná stává předobrazem vztahu člověka k Bohu, jedinému „pravému pánu“. Antonín Bajaja pak dokonce ve svém Zvlčení: romanetu o vlcích, lidech a úkazech vlky líčí jako bytosti schopné vnímat krásu a vytvářet vlastní mýty a přírodní náboženství.

„My lidé bychom vydělali na tom, kdybychom si osvojili vlčí morálku“…
A naopak, u některých autorů bychom mohli mluvit o jistých prvcích „zbožštění“ psa, nejen v archaických náboženských kultech, ale i dnes (třeba když Zdena Frýbová prohlašuje o svém Robinovi, že byl „nezapomenutelný, tak jako je pro ženu nostalgicky nezapomenutelný muž, který jí ze života učinil peklo“). Četní další autoři se ale v současnosti více upínají k vlkům, stejně jako je obdivoval už de Vigny nebo Kipling, který jim do úst (či do tlam) vkládal hrdá slova: „Vlci jsou svobodný lid. Nechají si poroučet od vůdce smečky, ale ne od nějakého pruhovaného zabíječe dobytka“ (tedy tygra). Podle Clarissy Estés, jež se v Biomanželce právem stala terčem ostré satiry Michala Viewegha, mají „ostré smysly, hravého ducha, vytrvalost a vyvinutý smysl pro oddanost“ (Ženy, které běhaly s vlky. Mýty a příběhy archetypů divokých žen) a mohou lidem (nebo jen ženám) pomoci „spojit se znovu s těmi divokými, zdravými a vizionářskými vlastnostmi této instinktivní povahy“. Literární vědkyně Marjorie Garber v knize Dog love, celé věnované převážně literárním a filmovým ztvárněním psů, s odstupem tvrdí, že se dnes pro nás pes stal jakousi zásobárnou těch vlastností, které jsme už cynicky přestali hledat u člověka. A Kholová dokonce vážně psala o tom, že my lidé bychom „vydělali na tom, kdybychom si osvojili vlčí morálku“: vztahy mezi jednotlivými členy vlčí smečky jsou podle ní příkladné, vždyť vlci uzavírají manželství doslova na doživotí a ovdovělý jedinec zpravidla zůstává sám. O mláďata „vzorně pečují oba rodiče, nebyl zaznamenán případ, kdy by matka vlčice musela na otci vlkovi vymáhat výživné. Otec bez odporu vyvrhne mláďatům všechno, co jim přinesl, a ještě nanosí do zásoby.“ Podle jejích slov je celkově její kniha zastaralá, ale na citovaných větách trvá. Jak daleko má takový popis k hrdým vlkům de Vignyho! Takto pojatí jako by se vlci skoro stávali nudnými maloměšťáky, od kterých se chtěl tak odlišit Hesseho Haller. Jak by také ne, když je nejen pes, ale i vlk „částí člověka“ a psát o nich znamená z velké části také psát – o nás samotných a o našich vlastních dilematech, o tom, nakolik dobrovolnými – či nespokojenými – součástmi lidské civilizace jsme, a o tom, jak moc smíme dávat najevo vlastní divokost, ukrytou hluboko v nás samotných, a zdali se dá nějak kultivovat. A také o našem dávném předkovi, kterého nenazýváme „člověk divoký“, ale prostě „pračlověk“.

Karel Dvořák, ed.: Nejstarší české pohádky. Odeon, Praha, 1976, 324 s.
Alfred de Vigny: Smrt vlka, Družstevní práce, České Budějovice, 1945, 12 s.
Hermann Hesse: Stepní vlk. Odeon, Praha, 1989, 207 s.
Pavel Houser: Vlkodlaci. Triton, Praha, 2005, 126 s.
Helena Kholová: Historie psího rodu. Práce, Praha, 1987, 326 s.
Yves Thériault: Agaguk, syn eskymáckého náčelníka. Československý spisovatel, Praha, 1972, 254 s.
Dagmar Marková: Zvířata a zvířátka mezi lidmi v moderní indické próze, in Obuchová, L. (ed.)., Lidé a zvířata, ČSO, Praha 2007, s. 124–163.
Arvo Valton: Osm Japonek: povídky. Odeon, Praha, 1984. 235 s.
Clarissa Pinkola Estés: Ženy, které běhaly s vlky. Mýty a příběhy archetypů divokých žen. Pragma, Hodkovičky, 1999, 431 s.