Vady ve výslovnosti mohou změnit váš život. Jste-li výjimečně silná osobnost, nezlomí vás to, nicméně pro většinu těch lidí, jimž se nedostalo v raném věku dostatečné péče a nesou si svůj handicap i v dospělosti, to je břímě, které pociťují každý den nesčetněkrát. Znám nepochybně inteligentní a výjimečné lidi, kteří by pravděpodobně žili více či méně šťastnějším životem, kdyby se v každém druhém okamžiku neobávali reakce na to, že neumělí vyslovit „r“, „l“ nebo jinou hlásku. Nesou si tuto obavu z dětství, protože děti umějí být kruté a každou viditelnou odlišnost bez váhání trestají. Je to absurdní: všichni rozumějí tomu, co říkáte, ale kvůli drobné fonetické odchylce jste považováni za „retardované“.

Logopedické vady představují více než třetinu důvodů pro odklad základní školní docházky. To z nich dělá relativně nejzávažnější handicap, s nímž se děti musejí vyrovnat. Autor je sám rodič, jehož dítě muselo vyhledat pomoc logopeda, aby se svého handicapu zbavilo. Tři hodiny, což je celková délka návštěv, a pár cvičení motoriky a výslovnosti je skutečně velmi nízká investice s  výraznou přidanou hodnotou. Každá dobrá výpomoc v tomto směru je vítaná, jde skutečně o budoucnost, o život, a přitom stačí tak málo. Čím dříve, tím lépe.

Publikace pracovních listů s názvem Ohrožený břichomluvec se snaží takovou pomoc nabídnout. Sešitový formát a dvoubarevný blok v tomto případě odpovídají záměru, alespoň z hlediska vydavatele. Cílovou skupinou pracovních listů jsou děti ve věku 9 až 12 let, tedy ty, jejichž logopedická vada je natolik silná, že se ji nepodařilo odstranit v předškolním věku, nebo jejichž rodiče si nedokázali uvědomit svou odpovědnost natolik, aby svým dětem v důležitém momentu jejich života pomohli.

Struktura knihy je jednoduchá a slouží svému účelu. Po patřičně stručném úvodu následují jednotlivé kapitoly, seřazené podle jednotlivých hláskových skupin, které dělají dětem problémy, a to podle náročnosti při odstraňování logopedických defektů.

Každá hlásková skupina obsahuje čtivý text, stylizovaný do příběhu, samozřejmě poplatného daným hláskám. „Obsah hlavního textu je vždy zaměřen tak, aby oslovil věkovou kategorii školáků (přibližně 9 až 12 let),“ uvádějí autoři. Zde přichází určité dilema: jako dospělý čtenář oceňuji snahu autorů vetknout příběhům prozaický i poetický impuls, nicméně jde o to, zda tentýž názor budou sdílet i čtenáři. „Chytil jsem Lenku za vlasy a lechtal ji štětcem od hlavy až po chodidla. Ječela a cukala se. Jenže pak mi to oplatila. Dělala, jako že mě lechtá vzadu na lýtku, ale štětec už namočila do laku. Já moula, to mi uniklo! Měl jsem tušit levotu.“ Mně se to líbí, ale nevím, jsem už moc starý… Nicméně kolega níže nabízí svůj pohled.

Každá kapitola (složka) tedy obsahuje úvodní (hlavní) text. Na ten vždy navazuje tentýž text ve formě doplňovačky těch hlásek, které jsou zrovna předmětem procvičování. Bude nutné, aby byl prepubescent či pubescent nadán nadprůměrně velkou mírou motivace, případně aby rodiče pravidelně asistovali, protože představa, že se digitálním světem permanentně sváděný človíček snaží prokousat tímto bludištěm, je víceméně naivní. K obrázkové hádance s tajenkou možná už ani nedojde, případně mu bude připadat příliš „dětská“ či poněkud nejednoznačná.

To není kritika špatně odvedené práce. To je spíše zamyšlení nad záměrem publikace. Určitě může sloužit jako dobrá příručka pro logopedy, kteří mohou na svých sezeních s dětmi využít řadu námětů, jež nabízí. Pokud ale bylo primárním záměrem přivést děti s logopedickou vadou k vlastní aktivitě, nutno dodat, že ke každé knize bude pravděpodobně nutné přibalit jednoho logopeda. Pak to určitě bude fungovat.

Nejdůležitější otázka je, jaký názor zastávají zamýšlení čtenáři, tedy děti v rozmezí 9 až 12 let života. Názor Jáchyma Bohumila Kartouse, toho času dvanáctiletého školáka a potenciálního reprezentanta cílové skupiny:

„Je to sice již dlouho, co jsem chodil k logopedovi a sám měl problémy s výslovností, a popravdě jsem byl rád, že už mám toto období za sebou. Kniha jako taková je složena z mnoha malých kapitol, které jsou řazeny podle problémových hlásek, případně shluků hlásek. Kapitoly jsou si dosti podobné, a to především svým složením. Každá kapitola obsahuje nejprve několik slov a vět, které má čtenář za úkol přečíst. Dále je zde ,příběh‘ zaměřený na procvičování daného problému, doplňovací cvičení (tentýž text jako v předešlém článku, ale s vynechanými písmeny) a na závěr pár pracovních listů, které se mění pouze svým zaměřením.

Vypíchl bych z nich například takzvanou tajenku, jde v podstatě o sérii obrázků, u kterých má čtenář určit jejich název, v tomto názvu určit vždy třetí písmeno a toto písmeno zasadit do koncového slova, případně sousloví. Bohužel jsou obrázky natolik špatně vybrané, že z nich nelze rozpoznat, o kterou věc jde, případně má název dané věci jedno či více synonym.

Také bych podotkl, že je kniha z vnější strany nádherně barevná, zatímco zevnitř převážně černobílá. Nešlo by o nic tak strašného, kdyby to společně s ne příliš záživnými texty netvořilo dojem učebnice češtiny. Na konci knihy se také nachází kapitola Supertěžké texty, jež na rozdíl od ostatních kapitol obsahuje pouze dva. Tyto texty jsou oproti ostatním o něco zmatenější a na dojmu učebnice příliš neubírají. Chtěl bych ale zdůraznit, že i přes můj skeptický postoj je tato kniha stále účinná pomůcka pro automatizaci správné výslovnosti souhlásek a dětem s tímto problémem může opravdu pomoct.“