Od titulu s lakonickým názvem Koala a líbivým, třebaže trochu tajuplným zobrazením australského endemita na obálce čtenář očekává leccos a lecčeho se mu v knize švýcarského dramatika a prozaika Lukase Bärfusse (*1971) také dostane. Útlý román s prvky eseje se zabývá britskou kolonizací Austrálie a objevením mátožného medvídka koaly, ale také ctižádostivostí či důvody, proč si tolik lidí sahá na život. Německy píšící prozaik za něj roku 2014 získal Švýcarskou knižní cenu.

Poslední večeře
Všechno to začíná zcela nenápadně. Bezejmenný vypravěč se po letech vrací do svého rodiště, aby v něm pronesl slavnostní přednášku o německém básníkovi, který před dvěma sty lety poblíž Wannsee u Berlína nejdříve střelil do srdce svou přítelkyni Henriettu Vogelovou a poté prohnal kulku hlavou i sám sobě. Řeč je o Heinrichu von Kleistovi (1777–1811) a z dalších indicií lze snadno vyčíst, že zmíněným městem je švýcarský Thun, v němž Kleist na počátku 19. století krátce pobýval.

Pro vypravěče je návrat do městečka jeho dětství vítanou příležitostí setkat se s nevlastním bratrem, s nímž jej toho kromě společné matky a několika vybledlých, ne vždy příjemných vzpomínek příliš nespojuje. Ani tentokrát si oba muži nemají moc co říct: „Pokud jsme si vůbec byli blízcí, pak se tato blízkost omezovala na spiklenecké mlčení, na hovor v náznacích, který se nikdy nedostal k podstatě věci.“

Lehce zklamán průběhem večera, v němž opět nenašel k bratrovi cestu a místo toho propil celý honorář, se vypravěč dalšího dne vrací domů k rodině. Jen o několik měsíců později jej zastihne zpráva, že se jeho bratr úmyslně předávkoval heroinem.

Sebevražda bez vypravěče
Protože bratr nezanechal žádnou zprávu na rozloučenou, cítí se vypravěč bezmála podveden a na vlastní pěst se pouští do rekonstrukce nebožtíkova života. Mezi přáteli i v biografiích slavných pátrá po důvodech, proč se jeho bratr zničehonic rozhodl ulehnout do vany a vpíchnout si svou poslední dávku, spolehlivou odpověď mu však nejsou s to dát ani římští velikáni Cato a Seneca. Vše je zahaleno neprostupnou hradbou mlčení: „Sebevražda mluvila sama za sebe, nepotřebovala vypravěče. Hovory, k nimž vybízela, nesnesly žádný hlas a žádná slova.“ Dokonce i vypravěč, třebaže dál pracuje na svém příběhu, se připojuje k mlčícím, neboť jej „k sebevraždě bratra nenapadá nic, co bych chtěl s ostatními sdílet“. Ta slova znějí trochu jako paradox, obzvláště je-li čtenáři známo, že námět Koaly vychází ze skutečných událostí v prozaikově rodině.

Navzdory všepohlcujícímu mlčení se Bärfusovo alter ego nevzdává naděje. Kloudnou odpověď by mu mohla dát bratrova přezdívka ze skautského oddílu – Koala. Proč ostatní skauti tehdy malého chlapce pojmenovali po australské „karikatuře neškodnosti“? Rozpoznali snad v jeho charakteru něco, co za jeho života postupně vyvřelo na povrch a nakonec se stalo důvodem k sebevraždě? A pokud ano, co přesně to bylo? Tyto a další otázky vypravěče přivádějí až k příběhu o objevení medvídka koaly, respektive k násilné britské kolonizaci Austrálie. Jejímu zmapování věnuje Bärfuss bezmála celou druhou polovinu knihy.

Dva příběhy v jednom
Jak prozrazuje nástin děje, je Bärfussův román rozdělen na dvě na sobě víceméně nezávislé části. Zatímco v té první se čtenář seznamuje s okolnostmi sebevraždy a doslova cítí mezi řádky bezradnost, vztek či smutek intradiegetického vypravěče, ustupuje později celá personální rovina zcela do pozadí a ke slovu se opět vrací až v samém závěru.

Z pomyslného pódia ji vytláčí zhruba devadesátistránkový exkurs do dějin Austrálie a jejího zvířecího symbolu, v němž se Bärfuss – vyzbrojený historickými znalostmi – pohybuje někde na hranici mezi beletrií a populárně naučnou literaturou. Rozvleklý příběh o trestanecké kolonii či prvním průzkumu australského vnitrozemí doplňují postřehy převzaté z deníků britských námořníků či jmenný výpis trestanců a jejich prohřešků. Jako by se autor za každou cenu snažil do románu vměstnat všechny získané poznatky a příliš nedbal na jejich relevanci pro ústřední příběh a jeho čtenáře. Navíc: Co má australská historie společného se bratrovou sebevraždou? A opravdu bylo potřeba tuto zdánlivou odbočku roztáhnout na celou polovinu knihy?

Přestože Bärfuss v závěru románu nabízí na tyto kritické postřehy jednoznačnou odpověď a obě části románu tím přece jen narychlo drátuje dohromady, zůstává čtenáři po dočtení na jazyku určitá pachuť nadbytečnosti. Když už si švýcarský prozaik předsevzal zpracovat jedno z velkých literárních tabu, proč po nadějném začátku raději utekl k australské koloniální historii? Pokouší se snad tímto nečekaným narativním zlomem demonstrovat skutečnost, že – jeho slovy – sebevražda „nepotřebuje žádného vypravěče“, lépe řečeno že o ní není možné souvisle vyprávět? Ať už zní odpověď na tuto otázku jakkoliv, jisté je, že Koala zůstává jako experiment pouze na půli cesty. Román měl našlápnuto stát se pozoruhodnou úvahou na téma sebevraždy a z poloviny se mu to taky povedlo. Podnětů k zamyšlení Bärfuss v textu rozesel hned několik. Jenže je prodává v balení s nevyžádanou nástavbou, jejíž existenci nedokáže přesvědčivě obhájit.