Jméno Oskara Kokoschky se u nás poslední dobou objevuje hlavně v souvislosti s tím, že si po rozchodu s Almou Mahlerovou nechal vyrobit loutku v životní velikosti, anatomicky přesně napodobující bývalou milenku. Nejen kvůli tomu ho někteří líčí jako osobnost zcela se vymykající svému okolí. Německý novinář a esejista Florian Illies vzhledem k okolnostem, ve kterých Kokoschka žil a tvořil, například kousavě poznamenal, že „kdokoli jiný by z toho zešílel. Ale Kokoschka, ten šílenec, to považuje za uklidňující“.

Na druhou stranu u nás ale vycházejí i knihy, které ke Kokoschkovi přistupují s větší úctou a s ohledem na celek jeho (nejen malířského) díla. K takovým rozhodně patří i publikace Oskar Kokoschka: Umělec století. Jejím autorem je Rüdiger Görner (1957), profesor novější německé a srovnávací literatury na Queen Mary University v Londýně, který už dříve vydal řadu knih věnující se předním německým literátům včetně Rainera M. Rilkeho, Georga Trakla či Thomase Manna. 

Nedostižná krása loutky

Tomu odpovídá i způsob, jímž přistupuje ke svému protagonistovi. Pojímá ho jako umělce s širokým intelektuálním zázemím, který na rozdíl od mnoha svých současníků disponoval působivými znalostmi z politické teorie a její historie. Žádný umělec jeho formátu podle autora nedovedl s takovou znalostí věci komentovat politický vývoj, takže neudiví, když v jeho politických spisech najdeme již v roce 1935 prozíravou tezi, že totalitární stát, „jenž nezná pojem člověk, ale jen poddaný, musí účel jeho existence, životní prostor, dovést k totální válce“. 

Rüdiger Görner u Kokoschky zdůrazňuje tvorbu beletristickou a dramatickou a rovněž jeho výtvarné dílo interpretuje často v kontextu filozofie, sociologie či dobové poezie. Totéž platí i pro Kokoschkův osobní život: autor se rozhodně nevyhýbá ani skandálním či potenciálně bulvárním tématům včetně zmíněné umělé panny, která sice nesplnila Kokoschkovy představy, ale on se k ní i tak na čas choval jako k živé bytosti. „Sedávala“ s ním u stolu; jeho domácí služebnictvo se o ni muselo starat jako o „komornou Reserl“, vyjížděl s ní z domu, ba dokonce ho „provázela“ do divadla. I zde ovšem autor dodává poučený kulturně-historický výklad s důrazem na literaturu. Připomíná mimo jiné povídku E. T. A. Hoffmanna Písečný muž (Pískař). V té figuruje umělá Olimpie, jež je domnělou dcerou profesora Spalanzaniho, ve skutečnosti jeho výtvorem, do nějž se k smrti zamiluje mladý Nathanael. Nechce si připustit, že je to umělá bytost, dokud nedojde ke katastrofě, která skončí zničením tohoto ženského automatu. Hlavní šok Nathanael utrpí, když pochopí, že „jeho“ Olimpia, kterou považoval za mladou ženu nedostižné krásy, je ve skutečnosti neživá loutka. Zatímco Nathanael si nechtěl skutečnost uvědomit, Kokoschka se choval jako „Nathanael a Spalanzani v jednom“: sám si zadal výrobu loutky, stýkal se s ní napůl jako s umělou věcí, napůl jako s replikou Almy, do níž se chtěl „nějak“ znovu zamilovat. Právě proto, že mimetická rekonstrukce Almy dopadla tak „žalostně“, se Kokoschka zlobil: „Jeho vysněný obraz se minul účinkem, takže se nedostavila ani iluze sebeklamu. Že sám deformovanou Almu jako loutku vodil do společnosti, plně odpovídá i chování Spalanziniho, který svou umělou dceru při společenské příležitosti rovněž uvedl…“ 

Nejvýznamnější žijící umělec?

Kokoschka se s rozchodem s Almou, která se v jeho tvorbě „uplatnila oblečená, stejně jako neoblečená“, vyrovnával i jinak, zvláště v dramatu Orfeus a Eurydika, a to ještě dlouho po zničení její figuríny. Současně se ale v jeho životě vyskytovala řada jiných žen, od nichž očekával péči. Nemalý hold autor vzdává jeho manželce Oldě Palkovské, původem Češce, protože kdo totiž s Kokoschkou žil, musel leccos vydržet – jeho „vytrvalý hněv“, jeho výstřední názory i jeho nekonečné zamilovávání. Snad i jeho vysoké sebevědomí. Pokládal se totiž za nejvýznamnějšího žijícího umělce; tvrdil mimo jiné, že Gándhího musí zvěčnit právě on: „Jen já sám dnes mohu namalovat člověka podobného bohu, který se obětuje pro mír světa“. Ale to vše prostě byly „barvy jeho života; nikdo to nechápal lépe než jeho bystrá žena“. Ona mu zařídila exil v Londýně, který mu zachránil život při útěku před nacisty. „Ona mu vytvářela domácké prostředí, jež mu pomáhalo v jeho někdy divoké tvorbě, která v sobě měla něco podprahově nezkrotného i tehdy, když vytvářel něžné idyly na Ženevském jezeře.“

Rüdiger Görner nezastírá, že Kokoschka se nezřídka choval výstředně či naivně (mimo jiné věřil v ideu matriarchátu), a nediví se tomu, že jej britské úřady ani chvíli nepodezíraly z toho, že by mohl být nacistickým špionem. Byl totiž příliš „zasněný a nespolehlivý“, takže by nacistům nebyl k užitku. Současně ho však vidí jako velkého umělce, jehož dílo „ve jménu lidskosti znepokojuje, otřásá a nenechá nikoho lhostejným“.

Komenský, Masaryk a další

Jednou z nejčastěji zmiňovaných osobností v knize je Jan Amos Komenský. Kokoschka byl sám jako emigrant stále na cestě, stejně jako tento jeho velký vzor, jehož názory na výchovu se snažil celý život šířit. Důstojné místo autor věnuje i Tomáši G. Masarykovi, kterého portrétoval. Jakkoliv tento státník evropského formátu, „monarcha, který nepotřeboval korunu“, „představitelem matriarchátu, po němž Kokoschka (marně) tolik toužil, zrovna nebyl“, dodává autor ironicky. 

Kniha každopádně obsahuje více odkazů k českému prostředí, než bývá u německých autorů obvyklé (viz například knihu Století Mannových), i když jde někdy o údaje chybné (kupříkladu Bedřich Smetana v knize omylem získává křestní jméno František). Dodejme, že ke vztahům Kokoschky k českému prostředí jsou dnes dostupné i podrobnější materiály, jako je kniha-katalog Oskar Kokoschka a pražská kulturní scéna.  

Görnerova kniha je čtenářsky náročný, ale znamenitý pokus o postižení pozoruhodné osobnosti v její nejednoznačnosti i mnohostrannosti. (Kokoschkovy politické a umělecké zájmy se přitom prolínaly třeba v tom, že portrétoval významné státníky: kromě Masaryka i německého prezidenta Theodora Heusse nebo W. Churchilla.) Po jejím přečtení snad už pro nikoho nebude Kokoschka jen podivínem, který usekl hlavu figuríně své milenky. A i pořízení této loutky, jejíž fyzický zánik není dle autora zcela jasný, je v knize podáno mimořádně podrobně a s pozoruhodnou erudicí: v dějinách loutek jako kulturního fenoménu byl prý totiž proces vzniku „náhradní“ Almy zcela jedinečný…