Antti Tuomainen (nar. 1971) je helsinský publicista a autor prozatím čtyř knih, které literární kritika řadí k žánru noir detektivek. Pozornost čtenářů přitahuje zejména díky svému svéráznému stylu, plnému živých dialogů, originálním námětům i mezižánrovým přesahům. Jeho kniha Léčitel byla v roce 2011 oceněna cenou za nejlepší finský krimi román.

V jeho poslední knize, thrilleru Moje temné srdce, na začátku 90. let za mlhavých okolností zmizí maminka třináctiletého helsinského chlapce jménem Aleksi Kivi, jenž je zároveň vypravěčem. Chlapec bez rodičů skončí v náhradní rodině, posléze se osamostatní a vyučí se tesařem. Po celá léta však, jak se dozvíme z mnoha retrospektivních skoků v textu, spřádá smyšlené i racionálně podložené teorie o tom, kdo je zodpovědný za jeho předčasné osiření.

Podnikatel Henrik Saarinen – vrah Aleksiho matky?
Hlavní linie děje se začne odvíjet přesně po dvaceti letech, v roce 2013. Aleksi se nechá najmout jako údržbář v honosném přímořském venkovském sídle 94 kilometrů západně od Helsinek. Usedlost vlastní zbohatlík Henrik Saarinen, se kterým se Aleksiho matka v době svého zmizení stýkala a v němž Aleksi vidí jako viníka matčina zmizení – pokládá jej za jejího chladnokrevného vraha. Podle psychoanalýzy chlapec při vyrůstání bojuje o matku se svým otcem. Nebude právě proto Aleksiho snaha o odhalení Saarinena jako zločince naplněná takovou dlouholetou posedlostí, vytvořil-li si konstrukci, že mu Saarinen matku náhle násilně vzal, nebude právě proto chtít ukončit svůj boj tímto symbolickým aktem? Veškeré Saarinenovy osobnostní charakteristiky vedou čtenáře k tomu, aby Aleksiho konstrukci uvěřil: vedle mnoha dalších indicií lze stěží najít většího samolibce a navíc patriarchálního násilníka, který se svými nejbližšími nakládá jako se svým majetkem a ještě si podobně jako mafiánští kmotři hraje na otcovskou postavu, která to s ostatními „myslí dobře“ a chce jim dát šanci na společenský vzestup, jaký se podařil jemu samotnému. Tento výklad podporuje i výše zmíněnou psychoanalytickou interpretaci. „Saarinen [v televizním interview] předložil vlastní verzi tématu [ekonomické] krize, mluvil o své úspěšnosti a o tom, jak učinil dle svého názoru skvělá a moudrá rozhodnutí nejen pro sebe, ale i pro dobro celé finské ekonomiky, protože spoléhal na sebe a nechal se vést neviditelnou rukou“ (s. 31).

Již první večer, kdy se Aleksi a Henrik setkají, začíná být zjevné, že Henrik o Aleksiho skutečných záměrech něco tuší: jeho inkognito se zdá být prozrazeno. Autor rozehrává mistrnou hru – díky níž nemohu než označit knihu za průměrně až nadprůměrně dobře napsaný thriller –, ve které neustále udržuje čtenáře v napětí a nutí jej rozvažovat nad tím, kolik toho kdo vlastně o kom či o čem ví a jakou roli ve spletenci událostí hraje. Na scénu brzy přichází Saarinenova velmi atraktivní dcera Amanda, která povahově po svém otci mnohé zdědila („Já? Já jsem dcera bohatého otce. Copak tím není řečeno vše?“; s. 59) a která zaujme místo Aleksiho milenky – neboť s dřívější partnerkou se kvůli své misi na venkovském sídle nikterak neváhal rozejít. Amandin a Aleksiho poměr je poměr ryze tělesný a autor nikterak nešetří intimními detaily.

Záhady se vrší …
Začíná přibývat otázek: jaký je vztah Saarinenova řidiče Markuse Harmaly k Amandě? táže se Aleksi, když Markuse a Amandu zastihne při hádce na místě, kde nikdo z nich být nemá. A kdo je zbohatlíkova zdánlivě dobrácká a skoro až mateřská kuchařka Enni? A konečně: kriminalista Ketomaa vyšetřující zmizení Aleksiho matky i vraždu další ženy, k níž došlo v roce 2003 a která se zmizením vykazuje několik paralel, zdánlivě nebral po celá léta Aleksiho divoké teorie vážně. Proč se ale najednou právě on objeví na Saarinenově statku, když se zdá, že v Saarinenovu vinu doposud nevěřil? Je zjevné, že se Aleksiho, který se několikrát potajmu vydává prohledávat celou usedlost, chce někdo zbavit; opakovaně ho ze zálohy velmi brutálně napadne a udeří neviditelný útočník.

Aleksiho někdejší indicie získávají postupně úplně nový rozměr a nakonec z nich nezůstane na kameni kámen. Autor možná některé zápletky až příliš překombinovává tak, že místy nepůsobí úplně věrohodně. V nových souvislostech se Aleksi musí co nejrychleji zorientovat a totéž musí učinit i čtenář. Moje temné srdce je každopádně příhodný text pro trénink interpretačních dovedností v rámci čtenářsky orientovaných teorií. Samozřejmě, čtenář nebude ochuzen ani o závěrečnou hektickou a riskantní honičku, která náleží ke každému thrilleru.

Aleksi jako muž z finského lidu
Moje temné srdce obsahuje dva zjevné intertextuální odkazy na významné autory finské literatury. Prvním z nich je básník Eino Leino, jehož báseň Usměvavý Apollón (v citlivém překladu Michala Švece, spolupracujícího s hlavním překladatelem Vladimírem Piskořem) slouží jako motto knihy. Vedle toho jsem si dlouhou dobu kladl otázku, proč se hlavní hrdina knihy jmenuje Aleksi Kivi, a je tím pádem jakýmsi skorojmenovcem finského klíčového národního klasika, prozaika, básníka a dramatika Aleksise Kiviho (1834–1872). V textu je ojedinělá zmínka o tom, že jej tak pojmenovala matka, sama vášnivá čtenářka a milovnice finštiny (s. 97).

Aleksi je také, stejně jako Aleksis, mužem z lidu. Interpretace v rámci třídní matrice je zde skutečně velmi příhodná: jaké možnosti dojít ke konci vytyčeného úkolu má prostý vyučený tesař v prostředí, které „údržbářskému“ jeho sociální status dává nepokrytě najevo? Nedostižná je v tomto smyslu Saarinenova dcera Amanda, častující po koitu svého sexuálního partnera žertovným oslovením „Ty údržbáři“ (s. 115), aby v momentě, kdy necítí tak pevnou půdu pod nohama, přešla k „Tesař s holou prdelí“ (s. 220), a dokonce „Jsi … co nevidět tesař bez práce, totální lúzr“ (s. 252). V psychologických mocenských přestřelkách mezi Aleksim a „poker facem“ Henrikem Saarinenem o tom, kdo z nich má navrch, lze také postřehnout aspekt jistého třídního boje. Tuomainen je ohledně Aleksiho potenciálu z mého úhlu pohledu velmi optimistický: jeho povolání je líčeno jako perspektivní, zatímco jiní finští autoři jako Kari Hotakainen či Juha Seppälä by jej patrně vnímali jako ohrožené permanentní nezaměstnaností. Možná až příliš optimistický je konec knihy, kdy Saarinenův advokát Elias Ahlberg (podle jména soudě finský Švéd, což by jeho povolání celkem odpovídalo) hlavnímu hrdinovi oznámí, že se stává dědicem velkého majetku, i když ne univerzálním.

Macho v odcizené aglomeraci
Buď jak buď, téměř všechny mužské postavy v thrilleru – nejvíce Aleksi a Henrik Saarinen – vykazují rysy stereotypu, a to stereotypu finského machistického muže. Bližší studium tohoto fenoménu v rámci knihy by rovněž stálo za zvážení. Další zajímavou otázkou je otázka civilizačněkritická: v thrilleru se mnoho popojíždí auty v nevzhledném prostředí moderních Helsinek, jehož popisy návštěvník města jistě vezme za své; srov. „Třípodlažní budova byla postavena někdy v osmdesátých letech. Krabicovitý tvar, zkorodované okenní parapety, oprýskaný, místy zčernalý beton na konstrukci i fasádě. O špatně provedených stavebních pracích vypovídala i znatelná křivost zdí“ (s. 120). Je v tomto smyslu mezi zeměmi s tržní ekonomikou a zeměmi postkomunistickými takový rozdíl? Tuomainen to říká i explicitněji: „Itä-Pasila [čtvrť Helsinek] čněla přede mnou jako mizerná science fiction. … [Budova] … vypadala jako východoněmecký plavecký stadion, jako ostudný památník osmdesátých a devadesátých let, kdy bylo zvykem stavět co nejhůře a co nejšedivěji, prostě tak, že po dokončení stavby nezbylo než čekat, kdy se dá do pořádku a získá svou historii, příběh a osobitost jako sto let staré domy.“ (s. 151–152).

Text na zadní straně obálky román charakterizuje jako thriller o posedlosti a pomstě. K tomu by bylo možné připojit též výraz osamělost. Ač se Aleksimu podaří splnit úkol, který si předsevzal před mnoha lety, je na konci příběhu stejně či možná ještě více osamělý jako v momentě úplného osiření na prahu svého dospívání.