Sedmá básnická sbírka Michala Maršálka (*1949), povoláním primáře Psychiatrické nemocnice Bohnice, se obrací do intimního já, které zaměřuje hledáčkem převážně drobné lyriky. Básně se točí okolo obecných a stále přítomných témat (smrt, čas), zavedou nás ovšem i do skrytějších komnat samotného básníka, do jeho vztahových a osobních krizí. Čtenáře osloví především intelekt a cit: poselství jednotlivých zdánlivě subtilních veršů je mnohdy na dosah osobní zkušenosti každého z nás.

Kniha obsahuje verše z let 2008–2009 a je rozdělena na dva základní oddíly, Podplouvání řeky a Zastavený. První se ještě větví na několik podkapitol, zahrnujících kromě jiného tři cykly číslovaných básní. Úvodní miniseriál Rozchod nás teprve připravuje na další cestu sbírkou: zlomkovitý záznam o rozpadu jednoho vztahu možná zabrnká na city, ale Maršálkovy básnické přednosti zatím nechává v zákulisí. Plnou silou s nimi autor vyrukuje ve druhé podkapitole Obrazy na vodě, v níž absolvujeme procházku básníkovou pamětí v povodí nejmenované řeky. Řeku tvoří proud, který je třeba zachytávat – zvěčňovat vše, co je ve stálém pohybu. Maršálkovi se to daří líčit lehkými, přitom výraznými tahy perem. Snaha převést ty skoro žánrové obrázky do poezie autorovi svědčí a představuje to, co bych nazval „metodou fotografa“. Maršálek ale necvaká spouští, kdykoli jej napadne, vybranou expozici chystá vždy trpělivě, dokud se neustálí v nejvýstižnějších pojmech: „Dramatický bod / tichého rybáře / na hladině. // Podplouvá most / na jeho / nejzranitelnějším místě“ (b. Podplouvání mostu). Umění úsporné a přesné metafory užívá i v dalších částech a to se tak stává výrazným poznávacím znamením jeho poetiky. Mezi kratšími básněmi se ovšem najdou i vítané odchylky. Tak například vyčnívá báseň Procházky ve tmě, kterou autor věnuje dceři Barboře: „(…) Šla jsi / dětskými krůčky v jeskyni / očí a držela ses pevně mojí ruky, / jak jsem byl mocnější / než stíny kolem větví. // Sníh před námi / nám rozšiřoval cestu, / dvě řady světel / ukazovaly směr, / jak při odletu.“ Cyklus čtyř textů Zazimované město v závěru prvního poločasu knihy představuje další příležitost pro lovce detailů: hrdinou se stává člověk civilizovaný a přírodě odcizený: „Rytmus stoprocentní. // S hlavou opřenou, / člověk litovaný i svým psem. // Nebýt kluzko, / ani bys nepostřehl, že je sníh“ (b. Chodníky).

Název druhého oddílu Zastavený působí jako pasivní protiklad k aktivnímu Podplouvání řeky. Ať už se tu pozastavil básník nad svým životem, nebo byl zastaven čas kolem něj, jsme svědky hlubokých pochyb. Muž tápe, smysl života uniká a otázky převládají nad odpověďmi. S rostoucí intenzitou se objevují motivy tmy a noci, titul sbírky nabývá znepokojivé plnosti (dojem po výtvarné stránce doplňují grafiky Jiřího Kývaly, které svou nepravidelnou, někdy chaotickou linkou připomínají pocuchané nervy). Pokradmu, ale neodvratně se hlásí stárnutí. V druhé půli jsem narazil na jednu z nejsilnějších básní Bez škrábnutí, která zaujme hlavně vnitřní gradací: „Kam ses vydal / s nevybarvenou písní, / teď s tichem, / takhle potlučený / a na opačné straně? // Co se nepřihodilo, / to už se nepřihodí, / přišlo si odcházení pro tebe.“

U Maršálka si lze povšimnout neustálého tíhnutí k příběhu. Za jeho verši často najdeme nějaký příběh, ať už ten, co se odehrál (b. Nový styl, Z první řady a Podzim lidí), nebo ten, který se má teprve dít, například v minicyklu Zazimované město: „Seznamy, dlouhé seznamy, / za těmi světly možná někdo žije… // Všechno přijde, ale ne teď“ (b. Okna). Příběh může být jen tušený: „Vyprahlé břehy / mezi námi. // Přes řeku vede most, / co za nic nemůže.“ (b. Ztráty poledne). Maršálkovy verše jsou opravdu „podplouváním“ v tom, jak míří pod „řeku“ věcí a ještě hlouběji pod samotné dno, až jako zčeřený písek vyvstávají otázky: Čím je člověk v přírodě, ve městě, čím je ve věčnosti, čím proti své konečnosti? Míč v této hře zůstává na straně čtenáře. Maršálek naštěstí neaspiruje na vytváření obecných soudů o světě; verše se v jemné, ale pevné gravitaci stále stáčejí k jeho nitru.

Spoustu básní tvoří střípky veršů, které leckdy jen navedou k položení otázky, poskytnou odrazový můstek k zamyšlení, vrhnou odlesk, který by chtěl hledat odezvu ve čtenáři. Samozřejmě – mohou se minout účinkem. Toto riziko autor podstupuje zvláště u těch miniatur, které působí jen jako „nástřel“ nápadu bez dokončení, když nahodí vlasec myšlenky, aniž něco kloudného chytí – ale takových je pomálu. Na závěr lze k této knize dodat, že jde o verše rostoucí z bohaté životní zkušenosti, a proto zkrocené a vyčekané možná právě způsobem, který sám autor vystihl ve třetí básni říčního cyklu Nehybnost: „Rybář s vlascem / od rána připevněný / ke své trpělivosti. // Čas – hračka much.“