Posuzovat některé knihy je skutečně těžké, zvláště jsou-li o výchově a čtenářem má být dítě nebo teenager. Na jedné straně vidíte upřímnou snahu pomoci dětem či mladým lidem s překonáním překážek, které na ně v jejich životě nepochybně čekají a které jim mohou působit velké trable čistě a jen proto, že jim nikdo neposkytne klíč k jejich překonání. Na straně druhé si ale při čtení některých z nich říkáte, jestli se dostanou do rukou těm pravým, a pokud, jakou v nich vlastně vyvolají reakci: jestli zamyšlení a snahu poučit se, nebo chuť knihu odložit po přečtení prvních stran. Podobně smíšené pocity vyvolává i svazek Jak přežít, když mě všechno štve s podtitulem Rádce pro děti, které jsou vznětlivé a neumějí udržet emoce na uzdě.

Téma jistě nebylo zvoleno špatně. Téměř každý se někdy na ulici, v kavárně, v obchodě nebo na návštěvě u známých či příbuzných setkal s případem nezvladatelného záchvatu vzteku u dětí. Takové chování vzbuzuje reakce pohybující se někde mezi soucitem, děsem, že se nám samotným může přihodit něco podobného, moralistickým povzdechem nad tím, „jak jen rodiče mohli nechat dojít věc tak daleko“, a komičností celé scény. Většinou se jedná o děti ve „věku vzdoru“, tedy zhruba okolo třetího roku života, kdy lidská psychika objevuje vlastní „já“ a jeho nekonečné touhy a hledá hranice jejich možného naplnění. Nutno konstatovat, že pro tyto děti kniha určená není, i když frekvence „vznětlivosti“ je u nich asi největší. Problém ale je, že v knize nikde nenajdete, jaká věková kategorie je vlastně tou ideální cílovou skupinou, a můžeme na ni tedy usuzovat jen ze samotného pojetí. Autorky Elizabeth Verdick a Marjorie Lisovskis předpokládají, že čtenáři budou v prvé řadě děti samotné, převážná část textu je adresovaná přímo jim. Z náročnosti jazyka, z příběhů a příkladů, které autorky používají, ale i z doprovodných ilustrací lze odhadovat, že se jedná o školní děti zhruba v pubertálním období. S jistou rezervou tedy můžeme určit cílovou skupinu mezi 10. a 15. rokem života.

Záměrem je poskytnout této věkové skupině návod, jak zvládat vznětlivost a vztek. Jde o kompilát rad, příkladů a z menší části i údajně reálných příkladů ze života. Z tohoto pohledu lze knize asi máloco vytknout. Když však textem prochází dospělý člověk (což ostatně autorky doporučují jak rodičům, tak učitelům v závěrečné kapitole určené právě jim), narazí na některá neodbytná „ale“. Autorky totiž nutně docházejí k tomu, že vztek – obecně projev nespokojenosti u dětí – může mít (a většinou má) hlubší kořeny v jejich životní situaci. Kniha tedy vlastně není jen o vzteku, jde o komplexně pojatého výchovného průvodce, v němž se lze přímo či mezi řádky dozvědět leccos o vztazích mezi dětmi a rodiči, šikaně, zdravém stravování, nebo dokonce rasové nesnášenlivosti. Problematické však je, že na příručku o vzteku je kniha až příliš obsáhlá, kdežto na to, aby lépe a účinněji objasnila příčiny takového chování u dětí, je naopak její obsah příliš stručný. Autorky pravděpodobně svou ambici z počátku ne úplně dobře odhadly a v průběhu tvorby textu narazily na obtíže, které jim brání dostat se dál k podstatě věci, za řešení samotných projevů, které dětská naštvanost reprezentuje. Pravděpodobně je to dáno i tím, že obě jsou více spisovatelky či editorky a chybí jim hlubší odborný vhled do vysoce psychologizujícího tématu.

Struktura příručky je logická a jednotlivé kapitoly na sebe přirozeně navazují: co je to vztek, jak se projevuje, jak nepředložených činů se děti (i dospělí) v záchvatech emocí dopouštějí, jak nežádoucím reakcím předejít a jak vztek zkrotit, jak předejít tomu, aby k situacím, které v nás vzbuzují negativní reakce, nedocházelo. To vše ale neustále naráží na dva problémy. Tím prvním je nevyhnutelné opakování doporučení, která jsou sama o sobě jistě na místě, ať už jde o nalezení způsobu, jak se uklidnit, o řešení konfliktů s ostatními lidmi, o to, jak žít, abychom se cítili spokojeně. Nelze určitě zpochybňovat, že v okamžiku, kdy jsme emocionálně vychýlení, je dobré dechové cvičení, vybití negativní energie pohybem nebo rozhovor s jiným člověkem. Kniha ale předpokládá, že k těmto situacím dochází v podmínkách, kdy si člověk může vzít několik desítek minut na uklidněnou, nebo požádat o pomoc „přítele na telefonu“. Že tomu tak v reálném životě není, už autorky příliš neřeší. Těžko pak hodnotit, jak užitečné takové rady mohou být, byť se v textu pravidelně opakují.

Text vůbec velmi zjevně předpokládá čtenáře s vysokou mírou sebereflexe, což u dětí ve věku cílové skupiny není zase tak obvyklá dovednost. Pokud uvážíme, že z dětského čtenáře se má po přečtení knihy na základě důkladného sebepoznání stát člověk schopný dosáhnout ve vypjatých okamžicích stoického klidu, schopný řešit konflikty takřka terapeutickým dialogem a udržující ideální tělesnou i duševní rovnováhu, položme si otázku, zda takové představy nejsou poněkud přehnané. Zejména tehdy, kdy se jedná o projev nějaké jiné, skryté a mnohem hlubší příčiny, která přesahuje možnosti toho, co mají děti reálně v moci. S jistými pochybnostmi pak dospělý čtenář, který někdy zabrousil do oblasti psychologie, zvažuje přesvědčení autorek, že „síla slov“, ať už těch negativních, či pozitivních, dokáže skutečně zvrátit životní situaci, která děti k jejich psychické nepohodě, ať už je jakákoliv, dovedla. V těchto pasážích pak může kniha působit na dítě, které se v takovém psychickém stavu nachází, jako příslovečný červený hadr. Jenže zopakujme znovu zásadní otázku, dostane se k nim vůbec? A pokud se dostane k příkladným „skautům“, kterým se dostává citové opory, stimulace a zpětné vazby z mnoha různých stran, pomůže jim rozvinout se někam dál?

Ale nesuďme dobrý záměr zbytečně příkře. Kniha skutečně může poskytnout řadu dobrých námětů. Minimálně poučí o tom či utvrdí v tom, že agrese nic neřeší, že za svým si má člověk stát, ale musí umět také poslouchat, omluvit se a odpustit si a že dialog je skutečným řešením. Jenže bez asistence rodiče nebo jiného dospělého, který má pro dítě dostatečnou autoritu, to asi nemůže dost dobře fungovat. Rodiče, kteří se domnívají, že potřebují najít řešení pro své nespokojené dítě, se o to prostřednictvím této příručky mohou alespoň pokusit. Rozhodně však nemohou doufat, že jejich jedinou investicí bude její koupě. Naopak, budou muset investovat zejména sami do sebe.

Za úvahu by také stálo, zda zrovna u tohoto tématu nezvolit místo tradiční knihy nějakou jinou, technologicky současnou podobu zpracování. Dokážu si velmi dobře představit sérii videí opatřených názornými ukázkami a interaktivními doplňky. Z hlediska účinnosti by byl takový přístup pravděpodobně účinnější a pro cílové adresáty poutavější.

Na závěr dejme prostor expertnímu posouzení Jáchyma Kartouse, který by vzhledem k věku mohl být přímým adresátem tohoto rádce:

Na knize Jak přežít, když mě všechno štve je zajímavé již to, že jde o rádce pro děti, které mají problém udržet svůj vztek na uzdě, což tuto knihu činí originální. Podle mě je škoda, že takovýchto knih není více, jelikož z vlastní zkušenosti vím, že pro některé děti může být problém zvládnout svůj vlastní vztek. V této knize naleznete celou řadu návodů, jak vztek ovládnout (jeden je obsažen například v kapitole Pět kroků ke zkrocení vzteku), je tedy pro děti velmi atraktivní. Ilustrace v této knize jsou sice černobílé, avšak většina z nich je zajímavá a poutavá. V knize mě velmi zaujala kapitola Hlouposti, které lidé ve vzteku dělají, ve které je několik reálných příkladů věcí, které můžou lidé v záchvatu vzteku dělat. Snad jediné, co bych této knize vytkl, je kapitola Síla slov, která je trochu zdlouhavá a některé její části jsou vysvětleny příliš dopodrobna. I přes tyto nedostatky se kniha čte docela dobře, a co je podstatné, její čtení člověka baví.