Traktát o člověku z proužků (Pour Hölderlin IX)
1
Možná jsem sám proti sobě
A to, co chci, je úplně jinde
Než tam, kam jdu.

Proč by se mi mělo vyhnout
Všeobecné rozštěpení
Na funkce?

Nejsem snad nastříhán na proužky
Ale navzdory vší zkušenosti navenek
Jako by odlit z jednoho kusu?

Ouřada
Telemaniak
Tlučhuba
Konzumoula novinočtečka
Politrapák sexuální bačkora
Střádavec autobusák remcadlo
Tutlal
Megadůvtipa
Telegramomluvec člověk z proužků

2
Kde je něco, co by mě
Spojovalo se zpustošeným
Kontinentem JÁ-MY?

Kdo posoudí celek?
Jakou mám naději a jakou
Budoucnost?

3
Jsem sám proti sobě
Rozstříhán na proužky, ale zaměstnán
Po celý život tím
Aby fungovaly nezávisle na sobě, k čemu to?

4
Kdo tady udává rytmus
Kdo zaklepe na zavřené dveře
Kdo mě vytrhne ze života
Kdo mi přidělí stopu, kterou se můžu plazit?

Co mi dává právo
Abych si ukrojil kousek času?

Malý pokus: Varhany smrti

Dalo by se taky říct
Že pijem a pijem není pijem a pijem.
Pijem je zvlášť, pijem je zvlášť.

Dalo by se taky říct
Že odpověď na otázku není odpověď na otázku.
Odpověď je zvlášť, otázka je zvlášť.

Dalo by se taky říct
Že život končící smrtí není život končící smrtí.
Život je zvlášť, smrt je zvlášť.

Dalo by se taky říct
Že dalo by se taky říct není dalo by se taky říct.
Dalo by se je zvlášť, taky říct je zvlášť.

Pijem a pijem
Odpověď na otázku
Život končící smrtí
Dalo by se taky říct

V temné noci

V temné noci spočívám v sobě
A do nosu mi právě narazila planeta
Je mrazivo, venku běsní západní vítr. Ve mně
Je oceán, složený
Z miliónů částic Sezamezavřise
A ty miliony
Mě zaplavují, jak si tak
Ležím, sám sobě přístřeším.
Přihlouple se culím, líně
Na zádech ležím si
Na břiše, když mě
Bouře snu převalí.

Milná píseň 18 (Čarovná noc)

Čarovná noc. Blíženci
Nad frankfurtskou skyline. Já
Zavinutý ve vlastním dechu
Hledám v tvých oka-
Mžicích svůj cizí obličej, ale
Od severu sem vane tvůj dech
Uvízne mi pod košilí.
A ta čarovná noc.

Kastór a Polydeukés
Se zahvězdili ve věčnosti. Ale my

Ale my. Ach my. My oba
K slastem i strastem.

V přírodě

Girlandy z prachu v zakloněné hlavě
Válečný smích a zbytky slunce
Kapou do hodiny zvrhlých prohnaností
Kdy si během opatrného rozhovoru
Jeden druhého zaměřujeme jako zákeřníka.

Ale kolem nás se vyhřívají slunéčka
Motýli se ti neúnavně snaží
Přistát na strakaté koleno
Tvůj medový dech odhání komáry
Topíme se jeden v druhém v zeleni bez konce.

Líbáme se, jako bychom kdy žili
Láskou a pravdou, oči nám
Vystupují z důlků tak nestydatě
Abychom viděli úskoky
Lidí, milenců, pořád na číhané.

To vše v zeleni pod červnovým sluncem
Válení se ve vlastní i cizí přírodě
Olizování rtů, osahávání pozadí
A mezitím slovní biliár. I motýlek
Roztáhne křídla a klidí se z dosahu.

Beztouha 11

On hledá na skalní stěně
Záchytné body v nachýleném
Odpoledni a ona, která

Na jiných skalách selhala, zatím
Provolává megafonem z údolí
K němu nahoru své zklamání.

Jestli se, bleskne mu hlavou, než stěnu
Překryje soumrak, obejdu bez opory
Budu dávno před setměním u ní.