Moderní makedonská literatura se zrodila teprve v druhé polovině 20. století, souběžně s afirmací svébytné makedonské národní identity, kultury a státnosti v rámci jugoslávské federace, jíž byla Makedonie nejjižnější republikou. Navzdory tomuto zpoždění oproti ostatním jihoslovanským literaturám se jejich znalci shodují, že makedonské písemnictví dosáhlo během relativně krátké doby od konce 2. světové války obdivuhodných výsledků. Díla řady makedonských prozaiků, básníků a dramatiků se totiž svou uměleckou přesvědčivostí směle vyrovnají tvorbě jejich generačních souputníků ze sousedních zemí, a některá tento rámec dokonce překračují. V této souvislosti zastávám názor, že například Vladu Uroševiće, Petra M. Andreevského, Gorana Stefanovského nebo Jadranku Vladovovou lze označit za klasiky nejen v makedonském, ale také v (post)jugoslávském kontextu. Jak ovšem dokládá pozitivní zahraniční přijetí divadelních her Dejana Dukovského, románů Goceho Smilevského nebo poezie Nikoly Madžirova, také současná makedonská literatura se může pochlubit výjimečnými tvůrci, jejichž tvorba obstojí v mezinárodním měřítku. Českému čtenáři se přitom právě naskýtá příležitost, aby se seznámil s reprezentativními představiteli tří generací makedonských spisovatelů prostřednictvím tří nových překladů z makedonštiny, které nedávno vydala brněnská nakladatelství Tribun EU a Větrné mlýny. Jedná se o výbor z próz velikána makedonské literatury Živka Činga, básnickou sbírku Vladimira Martinovského, který patří k nejvýraznějším osobnostem střední generace tvůrců, a antologii ukázek z tvorby mladých makedonských básníků a básnířek.

První knižní překlad vybraných próz Živka Činga (1936–1987) do češtiny vyšel pod názvem Velká voda a jiné prózy (Tribun EU, 2014) díky úsilí Ivana Dorovského. Ten přeložil část zařazených povídek a zredigoval překlad zbývajících kratších próz a Čingova nejslavnějšího románu Velká voda (1971, Golemata voda), který pořídila Ludmila Nováková, v jejíž pozůstalosti se rukopis dochoval. Čingo patří k silné generaci makedonských spisovatelů, kteří do literatury vstoupili v 60. letech minulého století. Dnes je obecně vnímán jako klasik makedonského a jugoslávského písemnictví. Knižně debutoval v roce 1962 sbírkou kratších próz Paskvelie (Paskvelija), což je název venkovské krajiny, která je uměleckou transpozicí autorova rodného Ochridska. Do tohoto světa na pomezí reality a fantazie se Čingo vrátil o několik let později i ve svém druhém povídkovém souboru Nová Paskvelie (1965, Nova Paskvelija). Zmíněné dvě sbírky tvoří obsahový i poetický celek, z nějž byly vyňaty kratší prózy zařazené do českého výboru z Čingova díla. Jde o povídky, které líčí zpravidla tragické životní osudy Paskvelanů za 2. světové války a těsně po jejím skončení. Skrze individuální příběhy obyvatel neexistující, leč povědomě reálné Pakvelie, jejíž samotný název sugeruje jistou pokřivenost, tedy spisovatel promlouvá o době vymknuté z kloubů, přičemž vykresluje svérázný obraz tradicionalistického venkovského prostředí vystaveného válečnému strádání a mocenské zvůli. Se závažností tématu přitom kontrastuje dominantní ironický tón vyprávění a v určitém smyslu i akcentovaný vypravěčův smysl pro absurditu a bizarnosti všeho druhu. Neméně důležitým protikladem, charakteristickým pro Čingův rukopis, je prolínání až trýznivě realistických výjevů se sugestivní lyričností pasáží, v nichž se skutečnost prolíná se snovými fantaziemi, mýty a folklorními motivy. Právě v tomto bravurním propojování tragického s komickým a realistického s lyrickým spatřuji podstatu osobitosti a působivosti autorovy poetiky, která je blízká magickému realismu.

Čingovy prózy jsou ovšem zajímavé nejen po stylistické, ale také po myšlenkové stránce. Vyznačují se totiž značnou politickou provokativností. Paskvelijský cyklus povídek byl dokonce jedním z prvních jugoslávských literárních děl, která tematizovala excesy provázející etablování totalitního komunistického režimu v Jugoslávii. Čingo ve svých prózách otevřeně pojednává o dobovém bezpráví, násilné kolektivizaci zemědělství, obludné ideologizaci každodennosti či primitivismu zapálených strůjců nových pořádků. Čtenář si v této souvislosti přirozeně klade otázku, jak je možné, že spisovatel žijící v komunistické zemi psal o záležitostech, které vrhají značně nelichotivé světlo na první léta budování komunismu v jeho vlasti. Odpověď je však nasnadě. Jugoslávští komunisté totiž po roztržce se Sovětským svazem v roce 1948 nastupují vlastní svébytnou „cestu k socialismu“, přičemž se částečně kriticky vymezují vůči projevům vlastní ideologické rigidity v době, kdy se domohli moci, nevybíravě účtovali se svými skutečnými či domnělými nepřáteli, věrně kopírovali sovětský vzor a provolávali slávu Stalinovi, svému pozdějšímu démonizovanému nepříteli. Spolu s odklonem od stalinistického pojetí komunismu přitom v Jugoslávii došlo k postupnému uvolnění stranického dohledu nad sférou kultury, díky čemuž se tamní spisovatelé, umělci či filmaři těšili takové míře tvůrčí svobody, o níž si jejich českoslovenští, polští nebo bulharští kolegové mohli nechat jenom zdát. Názorným důkazem budiž i román Velká voda, který tvoří jádro českého výboru z Čingova díla a s nímž se již čeští čtenáři měli možnost zprostředkovaně seznámit díky jeho zdařilé filmové adaptaci, již v roce 2004 natočil v makedonsko-česko-slovenské koprodukci český režisér makedonského původu Ivo Trajkov.

Velká voda se odehrává v prvních poválečných letech v ústavu pro válečné sirotky, v němž vládne vězeňská disciplína a jeho dětští chovanci jsou vystaveni nejrůznějším formám fyzického a duševního týrání ze strany zfanatizovaného personálu, který se ideologickou indoktrinací, vojenským drilem, přísnými tresty a izolací od vnějšího světa snaží ze svěřených dětí vychovat jedince odpovídající ideálu komunistického člověka. Tato drsná realita je nahlížena z perspektivy dětského vypravěče, který přirozeně sní o volnosti, lidskosti a štěstí, jichž se mu nedostává. Svou neutuchající touhu přitom projektuje do vize rozsáhlé vodní plochy, jejíž existenci tuší za vysokou zdí, která trýzněné a citově vyprahlé děti odděluje od okolí. Tato „velká voda“ se stává předmětem jejich fascinace a zároveň symbolem obecně lidské touhy po svobodě, důstojnosti a lepším životě. Spisovatel tedy podobně jako ve svých kratších prózách staví do protikladu neútěšnou skutečnost a lyricky líčenou sféru snů, přání a fantazie. Román tak čtenáře oslovuje silným humanistickým poselstvím, ale zároveň jej okouzluje mimořádnou lyričností. Velká voda zkrátka bývá po právu označována za Čingovo vrcholné dílo a jeho zpřístupnění českému čtenáři je bezesporu chvályhodným počinem.

Poslední dobou u nás začínají vycházet také české překlady z tvorby současných makedonských spisovatelů. Mezi nimi vynikají například Goce Smilevski (* 1975), jemuž v roce 2012 vyšel česky román Freudova sestra v překladu Ivana Dorovského, nebo jeho generační souputník Vladimir Martinovski (* 1974), jehož básnickou tvorbu nejprve na počátku tisíciletí představil časopis Host (2/2011) a následně byl zastoupen čtyřmi esejisticko-prozaickými texty, inspirovanými rezidenčními pobyty v Brně a v dalších třech evropských městech, v kolektivní monografii Kde nejste doma. Příběhy z cest (2012), kterou vydaly Větrné mlýny. Díky témuž nakladatelství a překladatelce Slavomiře Ribarové spatřil nedávno světlo světa rovněž český překlad Martinovského básnické sbírky Kvarteta. Ke čtení, zhlédnutí, zpěvu a poslechu (2013), za niž autor v roce 2010 obdržel nejprestižnější makedonskou cenu za poezii, udělovanou v rámci renomovaného básnického festivalu Stružské večery poezie, kterého se od roku 1961 zúčastnily desítky předních světových básníků včetně Josifa Brodského, Pabla Nerudy, Allena Ginsberga či Tomase Tranströmera. Jak napovídá podtitul oceněné sbírky, která se do rukou českého čtenáře dostává v mimořádně zdařilé grafické úpravě Kateřiny Wewiorové, jedná se o konceptuální dílo, které kombinuje slovo se zvukem a obrazem. Autor si tedy klade za cíl působit komplexně na recipientovo estetické vnímání propojováním různých druhů uměleckého vyjádření. Jeho básnické promýšlení intermediality je přitom prosto jakékoliv akademické odtažitosti, již bychom u tvůrce, který je literárním komparatistou, mohli očekávat. Naopak. Martinovského vizuální básně, sonety či verše haiku se vyznačují hravostí a civilním výrazem. Jejich autor je skutečný homo ludens, který přitom své potěšení ze hry zcela přirozeně přenáší na čtenáře. Zároveň se projevuje jako vnímavý pozorovatel každodennosti, který neúnavně odhaluje skrytý půvab malých věcí, kouzlo všedních rituálů i hodnotu mezilidských vazeb. Je při tom patrná jeho záliba v japonských básnických formách a tradici, s jejímiž tvůrci sdílí schopnost nalézat poezii v navenek fádních předmětech a situacích. Nejedná se však o žádný eskapismus. Lyrický subjekt Martinovského básní je totiž pevně ukotven v současné realitě a senzibilitě soudobého člověka, kterému jejich „čtení, zhlédnutí, zpěv a poslech“ poskytuje výjimečný estetický zážitek a zároveň jej upomíná na důležitost vnímavého, nepředpojatého a představivosti otevřeného prožitku světa.

Zda se také v nejmladší generaci makedonských básníků objeví tvůrčí osobnost formátu Vladimira Martinovského, teprve ukáže čas. Roušku budoucnosti ovšem poodhaluje již nyní antologie nejmladší makedonské poezie, kterou pod názvem Vítr přináší hezké počasí vydalo v minulém roce nakladatelství Tribun EU. Jedná se o překlad zkráceného výboru ze stejnojmenného originálu, sestaveného přední makedonskou literární vědkyní Vesnou Mojsovovou-Čepiševskou, která je též autorkou předmluvy k české verzi antologie. Překlad do češtiny pořídili Dagmar Dorovská a Ivan Dorovský, který jej též opatřil stručnou průvodní statí o pronikání makedonského básnictví do českého prostředí. Kniha obsahuje ukázky z tvorby 23 makedonských básníků a básnířek narozených mezi léty 1980 a 1990. Většina z nich publikuje od přelomu tisíciletí a najdou se mezi nimi tací, kteří se už mohou pochlubit jednou či více samostatnými básnickými sbírkami. Biografické poznámky o jednotlivých autorech a komentář editorky přinášejí zajímavé, leč příznačné zjištění, že podstatnou část zastoupených tvůrců tvoří absolventi nebo studenti skopské filologické fakulty, v prvé řadě tamní makedonistiky. Budoucnost makedonské poezie tak do značné míry utvářejí autoři, pro něž se literatura v různých podobách stala životní volbou či profesí – posluchači filologických oborů, literární vědci, pedagogové a překladatelé. Vezmeme-li v úvahu postupující marginalizaci statusu poezie v celosvětovém měřítku, pak nás tato skutečnost stěží překvapí. Natožpak v případě Makedonie, chudé země o dvou milionech obyvatel.

Jaká je poezie nejmladších makedonských básníků soudě dle českého výboru z ní? Převažuje v ní intimní zpověď nad společenskou angažovaností. Jednou je romanticky světobolná, podruhé překvapivě vyzrálá. Někdy avantgardisticky stylizovaná, jindy postmodernisticky narativní. Jedni básníci se okatě hlásí ke svým vzorům, jiní s nimi navazují plodný tvůrčí dialog. Některé jejich básně působí mladicky naivně, jiné svědčí o nepochybném básnickém talentu svých tvůrců. Z těch, kteří se dle mého názoru již dopracovali nebo úspěšně nastoupili cestu k osobitému autorskému rukopisu, bych uvedl například Zvonka Taneského, Julijanu Veličkovskou nebo Marinu Mijakovskou. V tuto chvíli by však bylo poněkud předčasné, a na základě několika ukázek z tvorby i troufalé, vydělovat z představených mladých tvůrců ty, o nichž ještě uslyšíme.

Jisté je, že český čtenář může již dnes nahlédnout do různých etap vývoje moderního makedonského písemnictví, které u nás bylo donedávna popelkou mezi slovanskými literaturami. Přiblížené české překlady z tvorby Živka Činga, Vladimira Martinovského a nejmladší generace makedonských básníků by při tom neměl minout. Seznámí se totiž s představiteli toho nejlepšího, co makedonská literatura nabízí, a prostřednictvím vhledu do básnického světa nastupující generace tvůrců zároveň spatří kontury jejích příštích dnů. To určitě stojí za pozornost.