O německých nacistech a nacismu u nás poslední dobou každý rok vycházejí desítky titulů, mnohem méně pak už o italském či španělském fašismu. Donedávna ale v češtině neexistovala žádná samostatná publikace o fašismu britském. To se nyní změnilo díky Vydavatelství Filozofické fakulty UK a mladému historikovi Jakubovi Drábikovi (1986), který zde vydal svoji záslužnou knihu Mýtus o znovuzrození: Britská unie fašistů a její propaganda.

Zevrubně v ní píše o největší britské fašistické straně, Britské unii fašistů (British Union of Fascists, BUF), od jejího založení 1. října 1932 až do června 1940, kdy po zákazu britské vlády ukončila svou činnost. Popisuje způsob, jakým se jejímu zakladateli a ústřední postavě Siru Oswaldovi Mosleymu (1896–1980) podařilo relativně se prosadit mezi podobně orientovanými politickými proudy v zemi. I o tom, proč z hlediska celkového politického vývoje Velké Británie byla tato strana naštěstí neúspěšná. Jako hlavní důvod autor uvádí to, že ekonomická krize nebyla v zemi tak ničivá jako v Německu a míra nezaměstnanosti nedosáhla takové úrovně, aby strana fašistického typu oslovila větší množství voličů.

Jakub Drábik podrobně líčí její ideologii, změny postojů (třeba ve vztahu ke Společnosti národů), propagandu i dalších aspekty vnější prezentace, jako byly uniformy, odznáčky, plakety, přezky, kravaty, nášivky, šperky a další předměty s fašistickou symbolikou. Na těch autor demonstruje, jak hluboce byli přívrženci hnutí, podle svých uniforem zvaní černokošiláči, „ponořeni“ do myšlenek fašismu „na každodenní úrovni, jak silná byla jejich víra v přicházející krizi a nevyhnutelnost radikálních řešení“. Ideologie BUF byla založena na směsi Lamarckovy genetické teorie, Spenglerových filozofických úvah o úpadku Západu, Nietzscheho vitalismu a Shawovy vize vzkříšení „nového člověka“. Členové BUF toužili po „mužnosti Alžbětince spojené s intelektem a metodami moderního technika“. Autor možná trochu přehnaně či zbytečně zdůrazňuje, že mnozí přívrženci Mosleymu upřímně věřili, a proto není překvapivé, že Mosley mluvil o BUF jako o náboženském hnutí. Drábik píše i o násilí, kterého se členové strany dopouštěli na svých protivnících, ale současně cituje patetická slova jednoho ze stranických mluvčích o tom, že je nutné rozlišovat „mezi hrubým násilím býka v aréně a pokojným spořádaným použitím síly vyzbrojené vírou a hnané láskou“. Mosleyho ale autor naštěstí neidealizuje a je si vědom potenciálních následků jeho případného vítězství: „Tvrzením o autentičnosti jejich propagandy nehodlám ani v náznaku ospravedlňovat jednání fašistů. Kdyby se Mosley a jeho hnutí dostali k moci, bezpochyby by udělali vše pro implementaci své politiky do reálného života. Kromě pravděpodobné totální devastace britské ekonomiky, absolutní přebujelosti korupce, cenzury v umění, kultuře i běžném životě by zcela jistě došlo ve fašistické Británii k politickým vraždám a pronásledování podobnému tomu, jaké známe z kontinentální Evropy ovládané německými nacisty a italskými fašisty.“

Autor ovšem nepíše jen o Mosleym, i když ten stojí v centru jeho zájmu. Věnuje se také Arthurovi Kennethu Chestertonovi (1899–1973), bratranci mnohem slavnějšího spisovatele Gilberta K. Chestertona, nebo vlivnému nepříteli meziválečného Československa Haroldu Sidneymu Harmsworthovi, prvnímu vikomtu Rothermerovi (1868–1940), který stranu přechodně podporoval. Zmiňuje i styky britských fašistů s jejich kontinentálními protějšky: kupříkladu u Josepha Goebbelse se prý učili umění propagandy i tomu, jak se přitom úspěšně vyhýbat postihům ze strany státu.

Drábikova kniha je založena na solidní znalosti velkého množství pramenů. Pro toho, kdo se zajímá o vnitřní svět Britské unie fašistů, je nedocenitelná. Naopak čtenáři toužící poznat širší dobový – hlavně kulturní – kontext budou možná trochu zklamáni. Dozvíme se tedy o tom, že BUF prosazovala jakousi třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem, ale méně či skoro nic k tématu, jaký byl vztah jejich společensko-ekonomické vize k dalším dobovým srovnatelným konceptům. Z těch britských byl u nás v meziválečném období známý například tzv. distributivismus, jehož zastánci prosazovali „spravedlivé“ přerozdělení soukromého vlastnictví. A pokud autor na adresu G. K. Chestertona příkře, ale celkem pravdivě prohlašuje, že to byl „notorický antisemita“, jenž v tomto směru neblaze ovlivnil svého bratrance Arthura Kennetha, bylo by záhodno dodat, že z dnešního hlediska byli ovšem v tehdejší Británii antisemity i mnozí další spisovatelé či umělci (pokud ne většina). G. K. Chesterton byl prý některými členy BUF adorován a označován za „pravého muže kultury“, díky němuž dosud „pramen anglické literatury nevyhasl“ (dodejme, že u nás ho v téže době někteří pravicově orientovaní katolíci ještě nadneseněji prohlašovali za „jeden ze sloupů západní vzdělanosti“). Naopak „modernisté“ byli vysmíváni a odsuzováni. Posměšně prý stoupenci BUF například psali o „malinkém zakaleném proudu vynuceného smýšlení vycházejícího od dlouhovlasatých mužů a žen v sandálech zastrčených v nejšpinavějším bordelu Bloomsbury“. Co se ale týká právě antisemitismu, jeho prvky se nevyhnuly ani samotné Virginii Woolfové. A na adresu dalších modernistů napsal Martin Hilský, že postoje spisovatelů jako Ezra Pound, William Butler Yeats a T. S. Eliot „vedly mnohé britské a americké kritiky k závěru, že existuje vnitřní pouto mezi modernismem a fašismem. Znepokojující, dokonce alarmující skutečností je, že tři největší představitelé modernistické poezie v anglic­kém jazyce si přáli nahradit liberální demokracii, v jejíž hodnoty nevěřili, hierarchickou, autoritářskou a rasově ,čistou‘ společností.“ Poundovo jméno padne v Drábikově knize jen jednou a zcela okrajově, jména dalších dvou básníků vůbec. V tomto směru Mýtus o znovuzrození vyžaduje doplnění a provokuje k domýšlení.

Jakub Drábik: Mýtus o znovuzrození. Britská unie fašistů a její propaganda. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2014, 332 s.