Hudebník, skladatel a textař Robert Brylewski (nar. 1961) je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů alternativní hudby v Polsku. Za svou více než třicetiletou hudební kariéru prošel mnoha skupinami a formacemi, z nichž některé sám založil a vedl – za všechny jmenujme punkrockovou Brygadu Kryzys a reggae hrající Izrael. O tom, jak moc je známý on i jeho hudba, jsem se ostatně přesvědčila sama, když jsem si tuto knihu chodila číst do své oblíbené vratislavské pivnice; neminul jediný večer, kdy by se někdo z ostatních hostů nepřišel zeptat, co je to za neznámou cizojazyčnou knihu s Brylewským na obálce (polské vydání má jinou obálku i název). Po vysvětlení, oč se jedná, nezřídka následovalo vyprávění o tom, jak důležitou roli v životě dotyčného sehrálo to či ono album některé z Brylewského kapel.

Rozsáhlý autobiografický knižní rozhovor vznikl v roce 2011, tedy v době, která poskytuje jistý odstup od období 80. a 90. let, na něž se text zaměřuje především. Vyprávění se odvíjí chronologicky: od popisů dětství prožitého ve slezském Koszęcině a školních let ve Varšavě přes hudební začátky koncem 70. let a dvě desetiletí největší umělecké aktivity, ukončená krachem manželství i hlavních hudebních projektů a drogovou závislostí, až po současnost a náznak plánů do budoucna. Tato osobní chronologie zároveň umožňuje z neobvyklého úhlu zachytit i kousek „velkých“ dějin – realitu polského socialismu, vzestup Solidarity ukončený vyhlášením výjimečného stavu, pád komunismu nebo proměnu společnosti tváří v tvář ekonomické i politické svobodě. Brylewski sám se na politické dění až na výjimky příliš nesoustředí, tyto informace zaznívají spíš mimochodem. Pro českého čtenáře však mohou být velmi zajímavé vzhledem k možnosti porovnat situaci české a polské alternativní kultury. Výrazně menší vliv cenzury, který přetrval i po skončení uvolněného „karnevalu Solidarity“, i další specifika polského socialistického režimu umožnila nezávislé hudební scéně rozvoj u nás skutečně nevídaný: pořádaly se velké festivaly, vycházela profesionálně nahraná alba a písně z nich bylo dokonce možné slyšet v rozhlase. Ačkoli i tito hudebníci zažili střety s ozbrojenými složkami, jejich postavení ilustruje spíš to, že na koncertech hrávali i písně zakázané cenzorem spoléhajíce na to, že dotyčný buďto nepřijde, nebo text v hlasité hudbě nerozpozná.

Autobiografický rozhovor je z definice poněkud sebestředný žánr. Hudební novinář Rafał Księżyk však klade otázky tak, že jimi tok vypravování posouvá stále kupředu, a zároveň se snaží ukázat osobnost Brylewského z různých stran. A je to osobnost skutečně aktivní a tvůrčí – kromě hudby, jíž se jako samouk věnuje od puberty, se během let zabýval i malbou, vytvářel plakáty a obaly pro vlastní desky či kazety, sám se naučil hudbu také nahrávat a mixovat (posléze založil vydavatelství Złota Skała), po roce 1990 se dokonce věnoval počítačové animaci. Při tom všem neměnně a konstantně kouřil a kouří marihuanu. Další životní konstantou jsou mu jeho dcery narozené v letech 1986 a 1990; starost o ně probleskuje místy až dojemně z různých pasáží knihy a kontrastuje s jeho jinak velice nonkonformním přístupem ke světu (typická je historka, v níž Brylewski zamaloval sprosté nápisy na památeční stěně ve zkušebně a spoluhráčům vynadal, že „jsou kreténi, když nevědí, že tudy denně chodí malé děti“).

Místy zahlédneme také obraz každodennosti Polské lidové republiky, vůči níž se Brylewski v „pankáčském“ duchu zároveň vymezuje. Zároveň je však zřejmé, že on sám i celá hudební „posádka“ žili od této každodennosti především poněkud vzdáleni. Do velké míry se jim dařilo ignorovat systém a systém na oplátku převážně ignoroval je, ačkoli žili v samotném centru hlavního města a Brylewski z okna svého bytu v Pańské ulici viděl přímo na Palác kultury. Kromě krátkých epizod prožil Brylewski většinu života právě ve Varšavě. Jeho vzpomínky se tak zejména v období 70. a 80. let stávají svého druhu kronikou varšavského prostředí alternativní hudby – sálů, zkušeben, hospod a všemožných kluboven a lidí, kteří se v nich scházeli.

Největší slabinou knihy je její faktografická obsažnost, vyžadující obrovskou znalost dobového a místního kontextu; užitečné vysvětlivky, jež doplnily české vydání, pokrývají jen ty nejzásadnější reálie. Popisy legendárních kapel a festivalů, práce v nahrávacích studiích efemérní životnosti, okolností vzniku jednotlivých písní i celých alb, neustále se měnící složení hudebních skupin, rozbory symboliky použité na obalech desek i podrobné popisy toho, jak koláže vznikaly – to všechno jsou jednotlivě nepochybně zajímavé informace. V množství, v němž je čtenáři servíruje tento text, však mohou potěšit jen skutečného nadšence. Księżyk ani Brylewski čtenáři nevysvětlují, o kom je právě řeč – jedná se o rozhovor dvou insiderů, kteří „byli při tom“, a oba mají velmi podrobné vzpomínky.

Jistou univerzální sílu v sobě mají závěrečné kapitoly, věnované období od konce 90. let, kdy se Brylewski po sérii špatných událostí (rozpad manželství, smrt spoluhráčů při autonehodě, postupný krach hlavních hudebních projektů) na čas propadl do závislosti na amfetaminu. S pomocí hudby, přátel a svých dcer se z ní zas postupně vymanil a pokračuje v tom, co dělal posledních třicet let – „dělá muziku“, protože „jinak by nic nemělo smysl“. V těchto pasážích se rozhovor odklání od hudebně historiografické popisnosti k širšímu, mírně bilancujícímu pohledu na vlastní život i na hudební dílo, které – již nesporně začleněné do hudebního kánonu – rezonuje mezi posluchači stále, nyní poněkud nezávisle na svém autorovi.