Město bylo kdysi centrem největší civilizace světa. A podle mnohých jím pod vládou Rodin a císaře, uctivě označovaného jako Nesmrtelný, stále je. Především je to však válečný moloch. Kdysi mělo vazaly a spojence, nyní jen hordy nepřátel, odhodlané nenechat kámen na kameni. A i v podzemních kanálech, kde přežívají vyvrhelové, sní kdosi svůj sen o odplatě...

Stella Gemmell byla dlouho jen jménem v pozadí výborných hrdinských fantasy, které psal její manžel David Gemmell. Po jeho smrti se však její jméno objevilo na obálce dokončení trilogie Trója. Její podíl na výsledném znění trilogie šlo těžko odhadovat, protože celá trilogie v některých ohledech vybočovala z Gemmellovy tvorby (například tím, že měla hned několik postav a obecně připomínala spíše mozaiku osudů) a byla v tomto novém stylu až do konce konzistentní. S jejím prvním zcela samostatným románem se tak pojila velká očekávání, zda je skutečně dobrou spisovatelkou, nebo jen napodobitelkou.

Očekávání o to větší, že v některých ohledech podobnou situaci již fanoušci fantasy zažili v případě Davida Eddingse a jeho ženy Leigh. Autor slavných sérií Belgariad a Elénium v devadesátých letech prohlásil, že jeho žena byla vždy spoluautorkou jeho knih, a nadále se na obálkách skvěla jména obou manželů. Takto označené pozdní knihy byly ovšem pro řadu fanoušků zklamáním – topily se v opakování již mnohokrát použitých motivů a především v odnikud nikam vedoucím nimrání se ve vztazích. A obzvláště velký důraz se kladl na roztomilé malé holčičky.

Tímto „vyměknutím“ byla podle mnohých vinna právě Leigh Eddings. Ovšem tyto nešvary se objevovaly již dříve, a těžko tedy říct, nakolik se jednalo o posílení „ženského“ pohledu na věc a nakolik prostě Eddingsovi ztratili soudnost a stali se píšícími přátelskými staroušky. V případě Davida a Stelly Gemmellových se zdá, že i zde měla manželka na psaní svého druha větší vliv, než bylo původně prezentováno – nebo byla minimálně velmi dobrou pozorovatelkou. Davida Gemmella totiž v její knize jasně rozpoznáme. Také jsou zde ovšem prvky a tóny, které Město povyšují vysoko nad dobrou nápodobu oblíbeného autora. Máme před sebou rozhodně dobrou fantasy. Nikoliv výbornou, ale v dosavadní letošní produkci i tak vyčnívající.

Největším rozdílem oproti klasickým „gemmellovkám“ je pozornost věnovaná většímu počtu postav, u kterých lze jen těžko určit, která by měla být hlavní – rozdrobenost Tróji je zde tedy dotažena ještě o kus dál. Dalším rozdílem je mnohem větší důraz na prokreslení světa, v němž se příběh odehrává. Gemmell byl mistrem jednoduchosti, věřil v jednoduchá řešení, prosté pravdy a nekomplikované vyjadřování. Město naproti tomu boduje barvitostí kulis i postav, připomíná v některých ohledech městské příběhy Scotta Lynche – avšak zbavené humoru. Stella Gemmell je velmi vážná, dokonce i tam, kde její manžel čas od času utrousil suchý vtípek nebo ironickou poznámku.

Její důkladnost ve výstavbě kulis města je ještě podtržena tím, jak vede vyprávění doslova od podlahy. Zatímco první kapitoly nás zavádějí do kanálů pod městem, finále se odehrává v honosných palácích (ačkoliv zavítáme i do jejich temnějších zákoutí). Postupně jsme provedeni všemi strukturami města i jeho okolím a společně s rozšířením geografickým se rozšiřují i naše vědomosti o postavách, jejich vztazích a kořenech. Obraz Města, které je už dávno pouhou karikaturou svých vlastních ideálů a žije jen válkou, únavnou a brutální, je tak téměř hmatatelný.

Je evidentní, že Stella Gemmell postupovala podle propracovaného plánu – nejen v tom, jak provádí čtenáře příběhem, ale i tím, jak mění perspektivu a dávkuje zásadní zvraty. Postupně tak zjišťujeme, že Nesmrtelný není jen čestný titul a že nenávist k městu sahá dál než k politikaření a císařově osobní zkaženosti.

Na druhou stranu se zdá, že takto ambiciózní román byl ještě nad autorčiny síly. Naštěstí nijak zásadně. Jde spíše o dramaturgickou nevyváženost – zatímco informace a zvraty jsou dávkovány přesně, nástup postav na scénu vede k tomu, že si čtenář vytvoří vztah v podstatě jen s několika prvními a od poloviny knihy, kdy se stále ještě objevují noví, poměrně zásadní hráči, se jedná už jen o jména, ke kterým patří často i efektní scény, ale rozhodně ne nějaké obavy o jejich osud.

Podobně se autorce úplně nedaří specialita jejího manžela – patos spojený s hrdinskou smrtí postav a obrazy jejich finálního rozhodnutí dát vše všanc či symbolického „návratu domů“. David Gemmell dokázal podobné scény načrtnout v několika slovech, případně v pár větách dialogu. Stella Gemmell se o to pokouší, ale úspěšnější je spíše v popisu dopadu zvratů na psychiku postav než v jejich gradaci k okamžiku hrdinského sebeobětování.

Po dočtení Města je tak jasné, že ve Stelle Gemmell zde máme nového silného hráče na poli hrdinské fantasy, který snad nezůstane u jednoho díla. A stejně tak je jasné, že Trója a nyní Město jsou přesně ten typ knih, u kterých by čtenář ocenil jakousi obdobu DVD bonusů odhalujících pozadí vzniku...