David Gemmell (1948–2006) debutoval v roce 1984 románem Legenda. Vyprávěl v něm o obraně kdysi slavné pevnosti, jejíž obránci čelí mnohonásobné přesile s vědomím, že pokud selžou, padne i celé království. Na první pohled tuctová zápletka fantasy, pro kterou se v českém prostředí vžilo pejorativní označení „krmná“, získala na síle díky pozornosti, kterou věnovala konceptu proměn hrdinství. A stála na počátku cesty, na jejímž konci byl z Gemmella nekorunovaný král a hlavně resuscitátor hrdinské fantasy. Je přitom smutně příznačné, že poslední Gemmellův román – završení trilogie, v níž autor (a po jeho smrti manželka Stella) převyprávěl historii trojské války – nese název Pád králů.

O hrdinské fantasy se traduje řada předsudků. Ten hlavní by se dal shrnout tak, že se jedná o laciná dobrodružství pro zastydlé puberťáky. Že stačí mít velké svaly a velký meč a lepé děvy, zachráněné ze spárů chlípných černokněžníků, samy skočí do hrdinovy náruče, stráví s ním noc... a on pak zase odjede v dál vstříc dalším promiskuitním dobrodružstvím. Jako typický příklad se uvádí především příběhy o barbaru Conanovi. Je pravda, že řada knih s tímto hrdinou přesně odpovídá výše uvedenému – a poznat to je už na obálkách, masově vyráběných dle mustru olej-sval-ňadro-monstrum. Ovšem klasické conanovky – nebo obecně příběhy Roberta E. Howarda, zakladatele subžánru – byly překvapivě o něčem zcela jiném. Conan v nich byl nepochybně fyzicky nadmíru obdařený nadsamec, ale zároveň se vyznačoval bystrostí a pohotovostí úsudku, vůdcovskými schopnostmi a – světe div se – dokázal být věrný a našel štěstí v manželském svazku.

Především však jeho příběhy zcela popíraly tezi o laciném útěku. Howard se nijak netajil tím, že nesouhlasí se stavem moderní civilizace, že jí opovrhuje. Archetyp čestného, byť divokého barbara u něj byl částečně i voláním po romantických časech Divokého západu či rytířského středověku. Ovšem s dovětkem, že tyto časy jsou nenávratně pryč. A sebevětší hrdinství jednotlivce na tomto faktu nic nezmění.. Žádný únik tedy neexistuje. Jen nekonečný koloběh povstávání a pádů říší i národů.

Tento temný fatalismus se u Howardových nástupců odsunul stranou a jen dílem byl adekvátně nahrazen hororovými, až lovecraftovskými prvky (Elak Henryho Kuttnera) či určitou hravostí (příběhy Fritze Leibera). Paradoxně koncept oživil až Michael Moorcock (především v příbězích Elrika z Melniboné), který své předchůdce otevřeně ironizoval a předestřel čtenářům vizi člověka ztraceného v bezcitném, protože neosobním vesmíru, který se pranic nestará o koncepty dobra či zla. To nejhorší si nakonec lidé dělají sami. Podobným myšlenkám ovšem nebyla většina čtenářů ochotna věnovat pozornost a subžánr velice rychle devalvoval. Dokud nepřišel David Gemmell.

Obrodu naznačila již drobná scéna v Legendě. Hlavní hrdina Druss se nachomýtne k opilým vojákům, kteří ohrožují nevinné pocestné, postaví se jim a navzdory svému stáří největšího z násilníků zabije. Pointa je, že onoho násilníka kdysi přivedly ke vstupu do armády příběhy o Drussovi a jeho činech plných cti a ochrany nevinných – a přes tuto motivaci se z něj stal nakonec nebezpečný pes, kterého bylo potřeba utratit.

Otázka, kdy se pevné zásady, sloužící k ochraně nevinných, lámou, či dokonce stávají nástrojem vrahů a násilí na ženách a dětech, se pak táhla celým Gemmellovým dílem. Jeho knihy volaly po hrdinech, jejichž činy jsou větší než život a kteří včas řeknou dost vzmáhajícímu se zlu. To přitom nikdy nepotřebovalo šílené bohy či černokněžníky. Většina magie v knihách Davida Gemmella se omezovala na trochu věštění, něco šamanismu, výjimečně lykantropický motiv...

Jeho knihy byly tedy na fantasy poměry silně „nefantastické“ (ironické je, že asi nejméně pravděpodobným motivem byla „demokratická“ etapa drenajského království). Některé z nich by bylo dokonce možné bez větších úprav prodat jako historické romány. A jistě není náhoda, že se opakovaně vracel do dob antiky. Jeho poslední dílo je v podstatě ryzí historický román, v němž je Homérova předloha cílevědomě využívána především k hrátkám s obecným čtenářským povědomím.

Při čtení trilogie Trója tedy víme, jak příběh – rámcově – skončí. Tušíme, jakou roli sehrají Odysseus, Hektor nebo Helena, ale ve chvíli, kdy jsou jejich činy a možnosti zbaveny nadpřirozených přesahů, zůstává především tragické drama o lidech rozdělených touhou po moci svých vůdců a nutností dostát svým povinnostem za každou cenu. První dva díly lze v podstatě brát jako výčet důvodů, proč ani jedna strana není úplně špatná, ale ani úplně dobrá. A věnuje hodně prostoru navázání přátelství napříč nepřátelskými tábory.

Je to čtení fascinující a nabízející přehršel akčních scén i v zásadě vtipných posunů či „vysvětlení“. Kupříkladu to platí pro vše související se slavným Trojským koněm, což je v Gemmellově podání vyhlášená jízdní jednotka. Dočkáme se i slavné lsti, která zachová svou podstatu, ale o žádnou dřevěnou sochu se v ní pochopitelně nejedná. Především je však celá trilogie čtení velmi hořké.

Gemmell jistě napsal řadu lepších knih. A nelze vinit spoluautorku – ta naopak styl svého manžela dodržela dokonale a rozhodně „neprodala“ zásadní scény hůře (jako souboj Hektora a Achillea), než bylo standardem v prvních dvou částech. Trója je však ve všech svých knihách minimálně o sto stran delší, než by bylo třeba, a má příliš mnoho postav (aniž by nějak cílevědoměji pracovala s mozaikovitou strukturou, která se v takové chvíli nabízí). Pochvalu však zaslouží pozornost věnovaná vykreslení konce doby mykénské (Gemmellův koncept mořských králů přitom ne náhodou připomíná podobně vykreslené prostředí vikinských nájezdníků v povídkách Howardových) – dostane se nám i podzápletky točící se kolem objevu zpracování železa. Povedená je i evokace krajiny řeckých ostrovů a citlivé využívání „exotických“ prvků – Egypťanů či Chetitů... to jsou však jen nijak zásadní drobnosti.

A přesto patří trilogie v Gemmellově bibliografii k dílům zásadním; především díky již zmíněnému autorem akceptovanému a využitému čtenářskému povědomí o okolnostech trojské války. Jedná se totiž o nejčistší vyjádření Gemmellova skeptického názoru na lidstvo. V závěru sice dojde na jakýsi „boží“ trest uvalený na mocichtivého Agamemnóna, ale to nic nemění na faktu, že za třicet let psaní a zkoumání hranic lidské šlechetnosti dospěl autor ke konstatování, že Drussů bude vždy méně než bezejmenných vzteklých psů. A co hůř, že takového vzteklého psa v sobě máme všichni.

Na druhou stranu trilogie připomíná, v čem lze nalézt útěchu. Lidstvo se sice nezmění, ale konkrétní jedinec může – třebaže za cenu velkých obětí, často i té největší – dosáhnout určitého smíření sám se sebou a svým svědomím. Na to jediné mají Gemmellovi hrdinové nárok. A průvodci při jejich snažení jim mohou být velcí vypravěči, protože příklady táhnou a příběhy samotné (snad) neumírají. Z tohoto pohledu je jistě zajímavé, že v závěru Pádu králů zbývá jediná postava, o níž nemůžeme jednoznačně říci, zda zemřela, či nikoliv – lišácký král Odysseus, nejupřímnější lhář ze všech (jak o něm zazní v druhém díle trilogie).

Dovětkem k poslednímu románu Davida Gemmella budiž, že pokud na začátku své kariéry vyprávěl legendy svých hrdinů, nyní jako by se stal tím, kdo pozorně naslouchá hrdinským příběhům jiných vypravěčů. Autor, který se nebál psát fantasy bez obvyklých fantasy motivů a obdařil žánr postavami silných žen (čímž nemyslíme pubertální fantazie ve stylu deformované Rudé Sonji, známé z několika knih i u nás), dal totiž své jméno ceně udělované nejlepším titulům v oblasti tradiční hrdinské fantasy (prvním vítězem David Gemmell Legend Award byl mimochodem v roce 2009 Andrzej Sapkowski za anglický překlad Krve elfů).

A protože své knihy rád vybavoval pointami, často ve formě jedné krátké, úderné věty, v níž koncentroval emocionální účinek příběhů, nebylo by úplně od věci, kdyby si vítězové této ceny a čtenáři řekli, podobně jako v Pádu králů vdova po Hektorovi Andromaché, že se jim díky Gemmellovi podařilo kráčet po boku hrdinů. Nebyl to přitom nikdy únik, ale následování vzoru. A i za to si zaslouží Pád králů poněkud vyšší hodnocení, než by mu jinak vzhledem k jeho nedokonalosti příslušelo.