„Slova a hudba se pohybují
jen v čase. Ale to, co žije,
může jenom zemřít. Slova, jednou vyřčená,
sáhnou do ticha. Jen formou a řádem
mohou slova dosáhnout
nehybnosti čínské vázy,
která se v nehybnosti věčně pohybuje.“

Sbírka Čtyři kvartety (Four Quartets), básnická meditace o lidském životě a čase, o poezii a práci se slovem, byla jedním z hlavních podnětů k tomu, aby Švédská akademie udělila roku 1948 Thomasi Stearnsi Eliotovi Nobelovu cenu za literaturu. Čtyři delší básně nazvané podle skutečných míst v Anglii a Spojených státech (Burnt Norton, East Coker, The Dry Salvages, Little Gidding) vycházely postupně mezi léty 1936 a 1942 a teprve v roce 1943 byly souborně vydány pod názvem Čtyři kvartety. Česky vycházejí kompletně podruhé.

Thomas Stearns Eliot (1888–1965), původem americký básník, dramatik a literární kritik, který se roku 1916 natrvalo usídlil v Británii, je spolu s Jamesem Joycem, Virginií Woolfovou a Ezrou Poundem jedním z vrcholných představitelů anglicky psané modernistické literatury. Jeho pětidílná báseň Pustá země (The Waste Land, 1922), která svou fragmentární, mnohohlasou strukturou a rozsáhlým aparátem skrytých i zjevných aluzí vypovídá o prázdnotě moderního světa, je považována za jedno z nejzásadnějších děl světové literatury dvacátého století. Kromě poezie psal Eliot i divadelní hry a vlivné eseje (k neznámějším patří „Tradice a individuální talent“, „Metafyzičtí básníci“ či „Hamlet a jeho problémy“) a jeho sbírka veršů o kočkách (Old Possum’s Book of Practical Cats) posloužila jako předloha pro slavný muzikál Andrewa Lloyda Webera Cats (Kočky).

Jak již název napovídá, struktura Čtyř kvartetů úzce souvisí s hudbou – každý „kvartet“ se skládá z pěti částí, jedná se o skladby pečlivě propracované po zvukové stránce a vynikající obratným využitím rytmu. S klasickou hudbou je pojí i užití opakujících se motivů. Čtyři kvartety jsou rovněž hluboce ovlivněny křesťanstvím – Eliot roku 1927 konvertoval k anglikánské církvi, a v básních tak nalezneme variaci na mariánskou modlitbu, zmínky o Velkém pátku i četné ozvěny biblických textů. Čtyři kvartety však nejsou obhajobou či propagací básníkových soukromých náboženských preferencí, ale obecnou úvahou o časnosti a věčnosti, setrvání a pohybu, životě a smrti, a to způsobem, který častokrát připomene dikci mystických spisů, například Juliany z Norwiche („vymanit se z činorodosti a utrpení, / vymanit se z vnitřních i vnějších tlaků, / obklopit se milostí rozumu i smyslů, bílým světlem v pohybu a v klidu“). S mystickou tradicí spojuje Čtyři kvartety i způsob čtení a vnímání, který vyžadují – nelze je pochopit a vysvětlit, je třeba se ponořit do jejich paradoxní moudrosti a opětovným čtením je stále znovu prožívat.

Jak poznamenává překladatel Martin Hilský ve své závěrečné poznámce, Eliotovy kvartety můžeme číst jako básnický koncert, kde místo čtyř různých hudebních nástrojů zastávají čtyři hlasy: hlas lyrický, didaktický, konverzační a meditativní. Různorodost jednotlivých částí a zároveň jejich tematická provázanost jsou jedním z charakteristických rysů Čtyř kvartetů – v závěru posledního kvartetu „Little Gidding“ tak může po vyhrocené, lyrické a pravidelně rýmované čtvrté části („Kdo vymyslel ta strašná muka? / Že nezáleží na jménu? / Ve jménu Lásky krutá ruka / košili tkala z plamenů, / mučivou tak, až srdce puká. / Celý náš život, všechen dech / nakonec zajde v plamenech“) následovat prosté, pokojné konstatování na začátku části páté: „To, čemu říkáme začátek, je často konec, / a skončit znamená vždy začínat.“ Básně nemají žádného snadno identifikovatelného mluvčího a nejsou příběhové, ačkoliv se v nich dají vysledovat jemné odkazy na historické události, osobnosti a podle názvů i na skutečná místa. Eliotova poezie se tak může zdát obtížně přístupná a neosobní (v jednom ze svých esejů Eliot vyjádřil názor, že úkolem básníka je pokorně potlačit svůj vlastní hlas ve službě vyššímu řádu a působit jako katalyzátor alchymistické reakce, v níž se části již existující literární a kulturní tradice spojují v nové celky), ale úsilí, které jejich četba vyžaduje, odmění svou podmanivou hudebností a hlubokými myšlenkami o bytí a čase.

Čtyři kvartety do češtiny kompletně přeložil již Jiří Valja (výbor Pustina a jiné básně, Odeon, 1967), nyní je však nakladatelství Argo vydává v novém překladu Martina Hilského. Tento překlad charakterizuje, stejně jako Hilského překlady divadelní, obdivuhodná lehkost a plynulost, vynalézavost v užití bohaté slovní zásoby i schopnost trefné parafráze. Překlad navíc věrně zachycuje oscilaci originálu mezi hovorovou, lyrickou a filozofickou polohou a obzvláště zdařilý je v uvolněných, konverzačních pasážích, či naopak v nejvypjatějších lyrických momentech.

Ačkoliv je Martin Hilský širší veřejnosti znám zejména coby shakespearovský překladatel a přední znalec alžbětinské literatury, překlad Čtyř kvartetů zdaleka není jeho prvním počinem v oblasti modernistické anglofonní literatury – do češtiny přeložil například výbor z Eliotových esejů O básnictví a básnících (Odeon, 1991) a je autorem čtivého (dnes bohužel v knihkupectvích nedostupného) úvodu do britského modernismu nazvaný Modernisté (Torst, 1995), který obsahuje jak obecnější nástin společenského a kulturního kontextu, v němž se modernistické experimenty rodily, tak detailní portréty Eliota, Woolfové, Joyce a D. H. Lawrence. Čtenáři, který si zatouží přečíst Čtyři kvartety a není s britským literárním děním v prvních desetiletích dvacátého století dostatečně obeznámen, může tato poutavá, přístupná a živě psaná studie posloužit jako neocenitelný průvodce při poznávání Eliotova díla i modernismu jako takového.

Samostatné vydání Čtyř kvartetů se může jevit jako donkichotský výpad proti větrným mlýnům českého knižního trhu. Eliot v českém prostředí zatím nevešel do všeobecného povědomí a ti, kdo jeho dílo znají, si jej budou nejspíše schopni přečíst v originále. Těžko tedy očekávat, že se graficky vycizelovaná útlá kniha bude prodávat v tisícových nákladech. Nepochybně se však jedná o počin hodný pozornosti a podpory a snad najde své publikum, které ocení kvalitní překlad, elegantní vydání i celkovou péči, která byla knize evidentně věnována. Jde navíc o začátek rozsáhlejšího projektu – Argo totiž Čtyřmi kvartety zahájilo edici angloamerických básníků, a lze tedy doufat, že po novém vydání Eliotova pozdního mistrovského díla budou následovat další, podobně zdařilé a odvážné nakladatelské počiny.